Agresivní chování dětí

Vztek bývá brán jako něco, co není v pořádku. Možná jsme sami slýchali, že se nemáme vztekat, zlobit apod. Emoce však nejsou dobré a špatné, ony prostě jsou a opravdu nejde ovlivnit, co cítíme. Proto není konstruktivní dětem říkat, že nesmí něco cítit, že to cítí špatně, nebo je dokonce za pocity trestat. To, za co však každý – i dítě, nese odpovědnost, jsou činy. Vztek jde ventilovat nedestruktivní cestou nebo násilně a tady by mělo dojít k jasnému vymezení, co je přijatelné a co ne. Měli bychom si uvědomit, že nedestruktivní způsoby uvolnění vzteku musíme nejprve děti naučit. Se vztekem, agresivitou a její ventilaci si ostatně neví rady mnozí dospělí.

Důležité je také si uvědomit, že pro vznik agresivity má jedinec vždy důvod. Někdy bývá za tzv. vztekání u dětí touha po pozornosti, protože pro děti i negativní reakce od rodiče je lepší než žádná pozornost. Je to vlastně jakési volání o pomoc: “jsem tady a všímejte si mě“. Děti bývají také citlivější na negativní podněty pokud nemají naplněné fyzické potřeby – hlad, žízeň, nevyspání apod.

Pro průběh agresivního jednání jsou typické čtyři fáze

1. Spouštěcí fáze (kdy se stane něco, co se dítěti nelíbí)
2. Vystupňování agresivních projevů – verbální a neverbální projevy (dítě křičí, kope do věcí, nadává, pokouší se uhodit)
3. Krize (dítě je zcela pod vlivem emoce, nevnímá, co mu rodič říká, odmítá fyzický kontakt)
4. Zklidnění (dítě začíná komunikovat, ustávají negativní projevy, u malých dětí je to často provázené sebelítostí a touhou po utěšování)

Doporučujeme

• Nejsnadněji lze agresivní jednání zastavit ve spouštěcí fázi před vystupňováním násilných projevů. Je důležité přijmout první známky negativního nastavení dítěte např. tobě se nechce ještě domů, ty bys tu hračku chtěl, vypadáš nějak naštvaně). Pokud dospělý reaguje na dítě podrážděně, např. zvýší hlas, přerůstá negativní nastavení dítěte do vzteku.
• Pokud je dítě již ve vzteku je důležité, jak jeho vztek přijímá pečující blízká osoba. Zda ho dokáže unést, přijmout, zpracovat a dítěti předat např. větou „Vidím, že se zlobíš, protože se ti rozbila oblíbená hračka, jasně, že se zlobíš,“ a vede ho k zdravému způsobu ventilace vzteku. Nebo dítě ignoruje, tudíž zůstane v záplavě zlosti samo a pohlcené nebo reaguje sama agresivně – dítě za tento projev potrestá násilně.
• Děti bychom měli odmala učit, že vztek je v pořádku a zároveň, že agrese je jedna z mnoha možných reakcí na vztek, pro tuto reakci se už rozhodujeme a neseme za ni důsledky.
• Je proto dobré mít v zásobě způsoby, kterými lze vztek upustit bezpečně. Někomu pomáhá tělesné cvičení, bouchání do polštáře nebo boxovací pytel někdo se potřebuje vykřičet někde, kde ho nikdo neuslyší, dalšímu pomohou dechová cvičení, meditace nebo progresivní svalová relaxace. Způsobů ventilace vzteku je mnoho a je třeba pomoci najít dítěti takový, který vyhovuje jemu osobně.
• Cesta, jak se naučit zvládat bezpečnou ventilaci vzteku, než přejde k agresivnímu chování je založená na vnímání sebe sama. Naše tělo totiž mnohem dříve, než naše mysl vnímá, že se vztek probouzí a vysílá signály, které lze zachytit, pokud se na ně soustředíme. V takové fázi lze vztek obvykle velmi dobře ventilovat jinak než násilně. Vnímat signály těla se však musí dítě také naučit. Můžeme mu pomoci tím, že si s ním přiměřeně jeho věku a o vzteku povídáme v nějaké klidné chvíli. Menší děti nám můžou svůj vztek i namalovat a vyprávět nám, co ho „nakrmilo“, že tak vyrostl.
• Pokud si s agresivním chováním svého dítěte sami nevíme rady, není žádná ostuda vyhledat odbornou pomoc – terapii.
• Co rozhodně nelze podporovat jako řešení, jsou fyzické tresty. Podle mnohých výzkumů fyzické tresty vedou k statisticky významně vyšší míře agresivity dětí a často ústí v poruchy chování.