tisk-hlavicka

Má ADHD…. Co z něj bude?

30.9.2013 Gabriela Ferancová 32 názorů

Každá z nás v radostném očekávání je přesvědčená, že její dítě bude krásné, dokonalé a úžasné.

Každá z nás v radostném očekávání je přesvědčená, že její dítě bude krásné, dokonalé a úžasné. I já jsem si to myslela. V době, kdy informace pro nastávající maminky bylo možné čerpat maximálně z Velké knihy o matce a dítěti, anebo z letáčků od gynekologa vydaných někdy v roce okolo našeho vlastního narození. Žádný internet, podpůrné skupiny, předporodní kurzy.

I já jsem si myslela, že když se děťátko ve mně hýbe, má oči, uši, ruce, nohy, všechny prstíčky, že je vyhráno. Netušila jsem, že porodem se může leccos pokazit.

Nic v tom těhotenství neprobíhalo učebnicově. Z prvotrimestrových ranních nevolností byly nevolnosti celodenní a trvaly až do sedmého měsíce. S partnerem jsme se na děťátko velmi těšili, přestože jsem byla velmi mladá, dítě jsme si přáli. V průběhu těhotenství jsem ale vzhledem k okolnostem změnila názor na to, kde budeme bydlet, protože můj otec vážně onemocněl, chtěla jsem mu být nablízku a také jsem se velmi zalekla nadcházející zodpovědnosti, kterou s sebou mateřství přináší. Odjela jsem proto z Londýna, kde jsme s přítelem žili, a vrátila se do lůna rodiny. Sama, protože přítel, cizinec, nedostal do ČR vízum. Věřila jsem, že do doby, než se miminko narodí, budou doklady v pořádku a přítel přijede za mnou. Jak jsem byla naivní. Hodně jsem pracovala, abychom měli peníze, tak jsem bývala velice unavená a miminku se to moc nelíbilo. V posledním trimestru se objevily kontrakce. Jenže jsem nemohla odpočívat, potřebovala jsem toho tolik stihnout.

Porodu jsem se bála. Po spoustě hodin kontrakcí, kdy jsem prochodila celou noc po studené a neosobní nemocniční chodbě, jsem se cítila sama a opuštěná jako nikdy předtím. Svobodná dvacetiletá matka. Otec neuveden. „Ne, otce vám nenapíšeme do rodného listu,“ prohlásila sestřička při příjmu. „Pročpak ne?“, divila jsem se. „Nejste sezdáni. To byste si tam mohla nechat napsat třeba Karla Gotta a soud by pak po něm vymáhal výživné.“ Tohle byla studená sprcha… Tolik jsem toho nevěděla, myslela jsem si, jak vše bude tak, jak jsem si představovala, naplánovala...asi jsem věřila, že když se milujeme, budu mít sílu na všechno.

Porod nešel, jak by měl, dostávala jsem křeče do nohou a nevydržela ležet tak, jak bych podle lékařů měla. Porodní asistentka mi tlačila rukama na břicho a miminko přesto nešlo ven. Několik vyděšených budoucích sestřiček stálo v půlkruhu tak, aby měly co nejlepší výhled na akční pole. Netuším, jak dlouho to trvalo. Nakonec se chlapeček v 7:30 narodil. S utrženou pupeční šňůrou a tělíčkem pokrytým petechiemi. Ani neplakal. Okamžitě jsem začala usínat, zdálky jsem vnímala, že mi říkají, že jej odnášejí do inkubátoru ke stabilizaci, že dostal porodem dost zabrat.

Radost z miminka netrvala dlouho. Po pár týdnech zemřel můj tatínek. Byla to moc těžká doba. Navíc Kubíček, jak jsem svého syna pojmenovala, byl sice nádherné, ale také náročné miminko. Jak často jsem trpěla pocity selhání, že nejsem dobrá matka, že nezvládám dítě naučit na jakýs takýs režim, že si jej beru s sebou do postele… Snažila jsem se poslouchat dobré rady, číst chytré knihy, ignorovat pochybovačné pohledy dětské lékařky, zkoumavě si mě prohlížející skrz brýle, a v noci jsem brečela do polštáře a psala dopisy svému milovanému. Ne, nebylo to tak snadné, jak jsem si představovala. Kubíček rostl, byl krásný, úžasný a šikovný. Ale jak na co. Mluvil velmi brzy a velmi dobře. Nezačal chodit, začal hned běhat. Lidé zůstávali v úžasu nad „miminkem“, které v deseti měsících běhalo oblečené do dupaček a prvních mini botiček a k tomu si hvízdalo. Ano, to děťátko naučil můj dědeček hvízdat. V roce a půl Kubíček přestal spát přes den a můj maraton nabral ještě větších obrátek. Stále jsem byla sama. Ani nevím, jestli jsem pořád ještě věřila, že se mi splní sen a budeme žít spolu jako jedna rodina. Odmítala jsem odjet s dítětem do Londýna, letenka byla v té době finančně neúnosná a přítel přijet nemohl. Český úředník je pán. „Nemůžete sem přítele pozvat, musela byste prokázat, že máte na účtu dost finančních prostředků na jeho zajištění“, pravil pán na Oddělení cizinecké policie v Opavě a ukousnul z obloženého chlebíčku. „Ani když je to otec mého dítěte?“

„Máte jej v rodném listě? Nemáte.“

„Chtěla jsem jej nechat napsat, ale nejsme manželé, takže…“

„Takže vám nepomůžu. Nashledanou.“

Bojovala jsem dva roky. Nevzdala jsem se. Pár dnů před Jakubovými druhými narozeninami se poprvé otec a syn sešli. Byla jsem unavená. Ani jsem nevěděla, jestli mám radost. Spíš pocit zadostiučinění, že jsem dosáhla cíle, že všem pochybovačům, kteří tvrdili, že se mám na něj vykašlat, že kdyby chtěl, tak už s námi je, že jsem jim vytřela zrak.

Společný život nás tří rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem. Jakubův otec neuměl česky, Jakub nerozuměl anglicky. Přítel mi vyčítal, že jsem jej neučila, vyčítal mi, že je rozmazlený, na mně extrémně závislý, že jsem jej zklamala. Cítila jsem se hrozně. Ano, sypala jsem si popel na hlavu kvůli jazykové bariéře, to jsem opravdu zanedbala. Jenže mi to mateřství dalo tak zabrat, že jsem byla ráda, že zvládám péči o dítě a domácnost a učit jej anglicky jsem už opravdu nedokázala. Ano, Jakub byl extrémně citlivý, na mně závislý a neposedný. Málo spal, v jídle byl vybíravý a byl často nemocný. Když mu byly čtyři roky, narodila se jeho sestřička. Stejná maminka, stejný tatínek, dítě naprosto jiné. Jedlo a spalo podle příruček, okamžitě se stala tatínkovým miláčkem. Jakubova hyperaktivita nabrala na obrátkách a já byla zoufalá, unavená a stále dokola jsem si říkala, že jsem jej měla moc mladá, že jsem jej nezvládla, že nejsem dobrá matka. Trpěla jsem pocity viny, že jsem děti neměla mít vůbec, protože je nedokážu vychovat. O pár měsíců později jsem navštívila dětského psychiatra, kde jsem se dozvěděla, že můj syn trpí ADHD (z angl. „Attention Deficit Hyperactivity Disorder“).

Dnes již o syndromu poruchy pozornosti s hyperaktivitou existuje větší povědomost než tehdy. Čelila jsem nechápavým pohledům, lidé si stejně mysleli své – něco o nevychovaném frackovi a labilní neschopné matce. S urputností sobě vlastní jsem zkoušela homeopatika, EEG biofeedback, bylinky na zklidnění a nejspíš pouze má vlastní hrdost mi nedovolila nadopovat se antidepresivy a v duchu všechny ty, kteří měli chytré řeči, poslat kamsi, kde je velká tma. Nevěřil mi ani partner. Naše holčička se vyvíjela předpisově, což byla samozřejmě hlavně jeho zásluha, to si aspoň myslel. Že jsem nejspíš potřebovala někoho, kdo by na mě dohlédl, aby z těch dětí vůbec něco bylo.

Rezignovala jsem. Řekla jsem si, že si nepomůžu, když si budu klást vinu za něco, co stejně už nemůžu ovlivnit. Věděla jsem, že svého syna miluji a on miluje mě. Věděla jsem, že je chytrý, jen že tu svou chytrost neumí pořádně využít. Viděla jsem, že je manuálně nezručný, že si neumí v osmi letech zavázat tkaničky, ale věřte, přestalo mě to trápit. Osvobodila jsem se od sebeobviňujících myšlenek a přijala za své stanovisko, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla, a že jsem se snažila. Bůh ví, že své děti miluji, přestože nejsou dokonalé. Přestala jsem mít očekávání a plány a hlavně si dávám velký pozor, abych nepodlehla tzv. projekci, že čekám od dětí výkony, splnění cílů, které se nepodařily mně. Mé děti ví, že mají mou důvěru, podporu a lásku. Věřila jsem jim a věřím, přestože si o jejich nápadech mohu myslet cokoliv, že jsou bláznivé, anebo zbytečné, neuskutečnitelné nebo naivní. Stojím při nich.

A dnes, když můj syn stojí pátek co pátek a sobotu co sobotu na pódiu a lidé mu tleskají a zpívají texty jeho písní, a pak mi napíše v noci esemesku: „Mami, jsem v pořádku, moc se to povedlo, dobrou noc“, vím, že jsem ta nejšťastnější máma na světě…..

Autorka článku: Gabriela Ferancová, Pedagožka se speciálním zaměřením.
Publikováno na www.zenskyweb.cz

Názory k článku (32 názorů)
:) simiki+koťátko 03/07 30.9.2013 8:54
*Re: :) Phoebe1 30.9.2013 9:24
**Re: :) Ivcaso 30.9.2013 11:12
ADHD - mám také doma jeden kousek Jana + 3 rošťáci 30.9.2013 10:28
*Re: ADHD - mám také doma jeden kousek .kili. 30.9.2013 14:52
**Re: ADHD - mám také doma jeden kouse... Jana + 3 rošťáci 30.9.2013 15:3
***Re: ADHD - mám také doma jeden kou... Phoebe1 1.10.2013 7:23
****Re: ADHD - mám také doma jeden k... Dobra 1.10.2013 21:18
*****Překlad Phoebe1 4.10.2013 13:43
******Re: Překlad II. Phoebe1 4.10.2013 15:20
*******Re: Překlad III. Phoebe1 4.10.2013 20:26
********Re: Překlad III. Dobra 4.10.2013 21:38
*Re: ADHD - mám také doma jeden kousek petiku 1.10.2013 23:55
**Re: ADHD - mám také doma jeden kouse... Renata, kluci 11 a 7 3.10.2013 14:9
*Re: ADHD - mám také doma jeden kousek BeautikRadka 7.10.2013 20:36
Nerozumím tomu.. JiBi* 30.9.2013 10:50
asperger Jana,4 děti 30.9.2013 13:50
*Re: asperger Diva.Bara 30.9.2013 20:44
*Re: asperger Romča, syn 10let, dcera 6let 7.10.2013 8:3
otec? kukuřice 30.9.2013 23:8
*Re: otec? Phoebe1 1.10.2013 7:18
**Re: otec? kukuřice 1.10.2013 15:58
**Re: otec? Líza 1.10.2013 17:38
Moc hezky jste to napsala Kočanská 1.10.2013 13:14
*Děkuji Phoebe1 1.10.2013 19:47
**až mi tečou slzy Marcela 2.10.2013 20:18
***Re: až mi tečou slzy Renata, kluci 11 a 7 3.10.2013 14:25
****Re: až mi tečou slzy ivysek 5.10.2013 0:54
*****Re: až mi tečou slzy Duslik 5.10.2013 22:3
******Re: až mi tečou slzy Myss 6.10.2013 15:0
***Re: až mi tečou slzy Myss 6.10.2013 15:7
moje zkušenost s ADHD Myss 6.10.2013 14:57




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Fotky podle věku

Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.

Naše milovaná ---ADELINKA-----ADELINKAFilípekEliška 3.8.2010Naše ADÉLKA ve školce:-)(ve fialovém tričku)FotbalistaFotbalistaTo jsem pěkná čarodějka .....ADÉLKA.......Naše princezna AdélkaADÉLKA A PEJSEK

Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.

Přihlásit k odběru

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě

(C) 1999-2016 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.

Zajimavé odkazy:
   Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.