Děti s ADHD nejsou jen „raubíři“

Ano, možná jsou takové, ale důležité je uvědomit si dvě věci. První a velmi důležitá je, že takové nejsou vlastní vinou. A druhá, neméně podstatná je, že i takto zlobivé děti mají mnoho pozitivních vlastností, které naopak jiné děti nemají.

V anonymní diskuzi píše maminka čtyřletého chlapce s ADHD své zkušenosti: „Je velmi těžké se s dítětem dorozumět a dosáhnout toho, aby se na mě soustředilo, aby vnímalo a následně udělalo/přestalo dělat, oč je požádáno. Celý den nedělám nic jiného, než že ho hlídám, upozorňuji, okřikuji. Forma dohody je synovi na míle vzdálená, nechápe, nevnímá. Neustále překračuje únosné meze…“ To, co maminka popisuje, jsou typické projevy ADHD, které vyčerpávají celý rodinný systém a v případě nástupu do školky mohou být zatěžující i pro pedagoga, kterému pak nezbývá tolik času na ostatní děti.

Jak poznáme dítě s ADHD?

Typické projevy můžeme rozdělit na dvě skupiny. Jedna se týká projevů nepozornosti (i když jak říkával známý psycholog prof. Matějček – nepozornost neexistuje, je jen pozornost zaměřená někam jinam), dítě neposlouchá pokyny učitelky, není schopné následovat její instrukce. V okamžiku, kdy děti končí danou činnost, dítě s ADHD se na ni teprve chystá a při práci se nechá velmi lehce vyrušit jinými, i slabými podněty v okolí.

Druhá skupina projevů se týká hyperaktivity a impulzivního chování: dítě je neklidné, nevydrží sedět na místě, neumí si hrát dlouhou dobu samo s jednou hračkou a už vůbec ne potichu. Často ruší jiné děti při hře a snaží se získat jejich pozornost. Protože však většinou neumí navázat kontakt s ostatními dětmi vhodným způsobem, zkouší to po svém – provokuje, strká do ostatních, snaží se na sebe upoutat pozornost „šaškováním“ apod.

Nehledejme viníka

Podle některých střízlivějších odhadů je dětí s ADHD 3–4 %, některé výzkumy z poslední doby však uvádějí až 10 %. Příčiny poruchy jsou v drobných poškozeních mozkové tkáně, ke kterým mohlo dojít během těhotenství, při porodu ale také mohou být dané geneticky. Jde tedy o něco, za co rodiče ani děti nemohou. Tím pádem je zbytečné kohokoliv obviňovat a hledat viníka. Co ale lze ovlivnit, je výchova, která může projevy poruchy mírnit, ale i zhoršit.

Hojně se diskutuje nad tím, zda za nárůstem počtu dětí s ADHD není zbytečné nadužívání této diagnózy i u dětí, které mají jiné obtíže nebo jsou pouze lehce mimo normu, ale systém je již zachytí jako problémové. Anebo zda je takových dětí v dnešní době opravdu více. Zastánci druhého přístupu tvrdí, že dnešní moderní a uspěchaná doba skutečně může způsobovat častější výskyt této poruchy, a to z několika důvodů.

Doba přeplněná podněty

Srovnáme-li například pohádky pro malé děti dnes a před patnácti lety jistě si všimneme jistého „zrychlení“ – podněty se rychle střídají, hraje veselá hudba, neustále se něco děje a pozornost dítěte je uchvacována novými a novými podněty. Oproti Máše a medvědovi je prostě Křemílek s Vochomůrkou pomalý a nudný. Pozornost dítěte se sledováním „akčních“ pohádek nenamáhá, netrénuje a v jiných situacích pak vyžaduje také neustále přísun nových podnětů. Nemluvě o tom, že dříve nebylo sledování televize tak běžné, jako je dnes, kdy děti již od batolecího věku sledují pohádky, v některých případech i několik hodin denně. To samozřejmě nemá dobrý vliv ani na vývoj mozku, ani na pozornost.

Dalším důvodem může být i pokrok v medicíně. ADHD může být způsobeno mnoha faktory a jeden z nich je poškození plodu v průběhu těhotenství nebo komplikace při narození. Dnešní medicína dokáže zachránit i tak nedonošené děti, u kterých by to dříve nebylo možné. Jako následek si však tyto děti mohou do života přinést právě citlivou nervovou soustavu, která se projeví jako ADHD syndrom.

Málo a často

To je jedna z nejdůležitějších zásad – chceme-li po dítěti, aby vykonávalo nějakou delší činnost, je dobré ji rozdělit na menší části a v průběhu zařazovat drobné pauzy, aby si dětská pozornost mohla odpočinout. Pro děti s ADHD je mnohem obtížnější a namáhavější udržet pozornost na něčem, co se po nich zrovna vyžaduje. Proto je nutné poskytnout jim čas na odreagování, aby nabraly sílu na další zaměření pozornosti a mohly dál pracovat.

Honzíku, seď v klidu

Představme si například situaci, kdy děti sedí u stolečku a kreslí. Všechny děti se soustředí na práci až na Honzíka s ADHD, který pořádně ještě ani nezačal. Jak mu pomoci a zároveň nenarušit práci ostatních? Nejdříve je nutné mu vůbec pomoci začít – děti s ADHD mají díky narušení některých mozkových funkcí problém nejen s hyperaktivitou a nepozorností, ale také s exekutivními funkcemi, které zahrnují plánování a organizování vlastní činnosti. Takže pro Honzíka je obtížné vůbec něco začít dělat. Pomoc spočívá například v tom, že se dotkneme Honzíkova ramene, přitáhneme jeho pozornost k danému úkolu, rozdělíme pro něj postup na menší kroky než ostatním a klidně je i několikrát zopakujeme pro případ, že pozornost dítěte byla zaměřena jinam.

Jakmile Honzík začne pracovat, objevují se u něj narůstající stopy neklidu, jako je poposedávání na židli, vrtění, šoupání nohou apod. To je pro děti s ADHD přirozené, snaží se tím uvolnit a pomoci mozku v soustředění na daný úkol. Pokud bychom Honzíkovi nakázali, aby se nevrtěl a seděl v klidu, musel by se naopak soustředit na to, jak má sedět, a ne na danou práci. Proto je dobré dětem s ADHD umožnit v průběhu činnosti měnit polohu na židli nebo si klidně i stoupnout.

Hranice je nutné dodržovat

V okamžiku, kdy máme pocit, že pozornost dítěte je již vyčerpaná a ono se dál na práci nesoustředí (což nám většinou dítě samo připomene tím, že začne vyrušovat nebo obtěžovat ostatní děti), vymyslíme pro něj na chvilku nějakou aktivitu, ideálně pohybovou, kdy si dítě bude moci od dané činnosti odpočinout. Například můžeme Honzíka poslat pro pomůcky, umýt si ruce, vysmrkat, proběhnout po třídě, dojít se napít, na záchod, odnést vzkaz paní učitelce nebo se prostě jen na chvilku „vyblbnout“ protože nejlepším odreagováním je pro dítě právě uvolněný a ničím neřízený pohyb.

Následně ho opět vyzveme k tomu, aby pokračoval v práci, a pokusíme se jeho pozornost udržet nad daným tématem. Je vhodné se na tento způsob práce domluvit předem, aby dítě vědělo, že když bude potřebovat, že se může proběhnout či jinak uvolnit, ale že je pak nutné se vrátit k práci. Nastavíme tím hranice, které samozřejmě po dítěti pak vyžadujeme a sami dodržujeme. Stejně tak je dobré vysvětlit Honzíkovo chování v průběhu práce i ostatním dětem, aby neměly pocit, že Honzík může něco, co ony nesmějí. S čímž souvisí další náročné téma, jímž je zařazení dítěte s ADHD do kolektivu.

Každý chce někam patřit

Zapojit do kolektivu dítě, které ostatní pošťuchuje, vyrušuje a které nevydrží u jedné hry příliš dlouho, je oříšek. Děti s ADHD mají problém navazovat vztahy s ostatními, protože prostě neví jak. Jsou zbrklé, nemotorné a chybí jim cit pro komunikaci a navazování vztahů. V mateřské škole a následně ve škole základní je však pro dítě velmi důležité, aby si našlo své místo mezi spolužáky a aby bylo ostatními přijato, a ne jen trpěno. Podle výzkumů je více než polovina dětí s ADHD mezi ostatními spíše neoblíbená. Celých 56 % těchto dětí nemá kamaráda (oproti ostatním dětem je to až dvakrát více), a když už má, tak vztahy většinou nejsou tak pevné a trvalé.

Ve škole (ať už v mateřské, nebo té základní) můžeme pomoct dítěti v sociálním začlenění hned na několika frontách. V první řadě se snažíme usměrnit samotné dítě v tom, jakým způsobem jedná se spolužáky. Trpělivě vysvětlujeme a třeba i pomůžeme přímo při činu, když dítě chce s někým navázat kontakt, ale neví jak, nebo na to jde svým zbrklým způsobem, což ostatní děti spíše odradí. Také můžeme promluvit s ostatními dětmi, vysvětlit jim chování dítěte s ADHD a učit je tímto způsobem větší toleranci. V neposlední řadě můžeme dítěti pomoci i tím, že budeme jeho situaci probírat s rodiči – sdílet s nimi informace o tom, s kým by si mohlo dítě rozumět, poradit, co funguje při zapojování dítěte mezi ostatní a jak by mohli doma pracovat na rozvíjení těchto dovedností.

Soustřeďme se na to dobré

To nejdůležitější nakonec – ačkoliv ADHD syndrom vnáší mnohé komplikace do života rodiny i školy, je také mnoho pozitiv, které dítě s tímto syndromem může vnést do svého prostředí. Tyto děti bývají například díky své impulzivitě velmi horlivé v pomáhání dospělým. Snaží se být užitečné a jsou vděčné za každou pochvalu, které se jim dostane. A právě pochvala je pro tyto děti velmi důležitá – nejen za úspěšně dokončený úkol, ale již za projevenou snahu. Ve svém životě se mnohokrát potkají s neúspěchem kvůli své neobratnosti či zbrklosti. Proto je dobré vyzdvihnout i snahu, která těmto dětem většinou rozhodně nechybí, pokud ji nevhodnou výchovou a nepřiměřenými tresty za něco, co není v silách dítěte, nezničíme.

Děti s ADHD jsou více spontánní, jednají na základě okamžitých emocí, a co může být krásnějšího, než když k vám dítě přiběhne a upřímně a zcela bezelstně vám dá najevo svou lásku. Toho lze využít při nácviku různých sociálních dovedností, kdy můžeme učit dítě, jak ostatním dělat radost, a samo nás pak kolikrát překvapí svými vlastními nápady, které mohou být vskutku originální.

Nepodceňujme schopnosti dětí s ADHD. Intelektově jsou na tom stejně jako ostatní – jen je potřeba zajistit jim takové podmínky, aby svoje nadání mohly projevit. To může být někdy těžké, ale nikdy by to nemělo být nemožné. Tuto myšlenku hezky vyjadřuje Albert Einstein, který kdysi řekl: „Každý je génius. Pokud ale budete posuzovat rybu podle její schopnosti vylézt na strom, bude celý svůj život žít s vědomím, že je neschopná.“