tisk-hlavicka

Rodiče nezměníme

Škola by svou energii měla věnovat především dětem, které do ní docházejí. To je názor Mgr. Jana Kordy, ředitele školy na pražském Lyčkově náměstí, kde již řadu let integrují děti s handicapem.

Povídali jsme si mimo jiné o tom, jak by se na ni školy měly připravit. (Poznámka redakce: rozhovor proběhl v polovině roku 2016.)

Inkluze ke škole na Lyčkově náměstí, kterou vedete, patří už přes deset let. Proč jste se rozhodli pro tento přístup? Navíc v době, kdy to nebyla „módní“ záležitost?

Každá základní škola je obecnou školou a je pro všechny děti, které jí patří spádově. Neznám oblast, kde by žily pouze „výběrové“ děti. Všechny základní školy by měly být inkluzivní, protože v jejich spádových oblastech žijí různé děti.

Vaše škola má svůj vlastní vzdělávací program, což samozřejmě není nic neobvyklého, ŠVP si podle zákona tvoří všechny základní školy. Ten váš se jmenuje Smysluplná škola. Mohl byste popsat, v čem je specifický?

Název Smysluplná škola vznikl na popud článku Jany Nováčkové, který jsem před lety četl. Smysluplnost je jedním ze tří „S“ vnitřní motivace, a my se snažíme, aby jí děti ve škole měly více než té vnější. Dalšími „S“ jsou svobodná volba a spolupráce, které se při vzdělávání též snažíme dodržovat. Smysluplnost je pro nás základ vzdělávacího programu, jenž stojí na třech pilířích. Smysluplný obsah vzdělávání, smysluplné činnosti během dopoledne i odpoledne a nejdůležitější jsou smysluplné vztahy. Jak se nám to daří, to musejí posoudit děti a jejich rodiče. Z toho, že máme přeplněnou školu, se mohu domnívat, že rodiče na tento program slyší, z čehož máme radost.

Proč jsou pro vás nejdůležitější smysluplné vztahy?

Osobně si myslím, že základní škola je hlavně startem do dalšího vzdělávání, že naším primárním a hlavním cílem je děti od vzdělávání neodradit a v lepším případě je namotivovat. Naším cílem ve škole je vytvářet smysluplné aktivity, které děti motivují, ale hlavně v bezpečném prostředí, které ovlivňují právě vztahy mezi všemi aktéry ve škole, tedy dětmi, pedagogy i rodiči. Pokud budou učitelé a děti pracovat ve stresu a obavě, nevymáčknete z nikoho jeho maximum.

Kolik dětí do vaší školy chodí? A kolik procent z nich má nějaký handicap?

Do základní školy chodí necelých 600 dětí. V současné době máme 66 integrovaných dětí, které mají ze školského poradenského zařízení potvrzen určitý handicap. Náš integrační program je ale koncipován nejen pro těchto 66 dětí, ale i pro další. Pomoc, tedy podpůrný přístup, potřebují všechny děti. Specifické vzdělávací potřeby se většinou začínají projevovat už ke konci první třídy. Až ve druhé třídě je možné diagnostikovat například specifické problémy ve čtení nebo psaní, a samozřejmě se s těmito dětmi dále pracuje, jak potřebují. Vytváří se jim individuální vzdělávací plán. Jsme velmi rádi, že v dalších ročnících dětí s těmito problémy, které jsou vývojovou záležitostí, ubývá. Je to důkazem, že náš integrační program, který je plný podpůrných doplňkových aktivit, dětem pomáhá. Děti často nakonec žádný „papír“ nepotřebují. Znovu opakuji, že integrační podpůrný program školy není pouze pro děti s „papírem“. Nejsem žádným zastáncem „papírů“, nějakého „nálepkování“, ale spíše razím inkluzivní přístup. Pomoc si zaslouží každé dítě, jen specifikujme, jaká pomoc by to měla být, aby mohlo dosáhnout žádoucího cíle. Všechny děti by měly směřovat k podobným cílům, ale některé děti k tomu potřebují více opěrných „holí“. Nyní se mluví o společném vzdělávání, kde se dětem s lehkým mentálním postižením budou dávat jiné cíle. Jak se ale bude cítit dítě ve třídě, když všichni bádají nad úlohy s procenty a ono sčítá pod sebou? Učitel by měl raději v tématu, které probírá, definovat menší oblast pojmů a cíle diferencovat podle možností dětí.

Přijde mi, že zodpovědný učitel něco takového dělá i bez společného vzdělávání.

To asi ano, ale je to hodně intuitivní a nesystémové. Já jsem systematik a snažím se hledat systémové kroky. Proto jsme začali tvořit u nás ve škole mapy učebního pokroku. V nich každé učební téma rozpracováváme do škály různě náročných cílů. Tím získáváme databázi cílů vhodných pro děti s handicapem, ale i pro děti talentované a nadané a zároveň podhoubí k tomu, abychom zodpovědnost za učení převedli na děti!

Karlín má podobně jako moje domovská Libeň pověst romské čtvrti. A s Romy se automaticky spojuje pojem sociální vyloučení. Kolika procent dětí ve vaší škole se tohle týká?

Pokud budou učitelé a děti pracovat ve stresu a obavě, nevymáčknete z nikoho jeho maximum.

Nedávno jsme vyplňovali výkaz pro Českou školní inspekci. Je samozřejmě těžké říci, kdo Rom je a není. Podle kritérií, která inspekce určila, jich máme ve škole 11. Karlín se po povodni v roce 2002 dost změnil. Je zde hodně domů se soukromými majiteli, čili drahé bydlení, a mnozí místní Romové se po povodni odstěhovali na Černý Most a už se sem nevrátili. Už je zde pouze několik romských rodin, které známe, chodí k nám a spolupracujeme s nimi. Ale obyvatelstvo Karlína se již velmi změnilo.

A co to sociální vyloučení? Je doménou pouze romského etnika?

Určitě bych tyhle dvě věci nespojoval. Není to problém rasový. Karlín už oblastí sociálního vyloučení není, ale v ČR oblasti sociálního vyloučení jsou tam, kde je silnější sociálně znevýhodněná komunita. Kromě Romů se to začíná týkat i cizinců. Například ve škole v Písnici měli třídu plnou vietnamských dětí. Pak je vzdělávání v takovéto oblasti specifické a velmi náročné. V oblastech sociálního vyloučení školy nabízejí integrační program podobný tomu našemu, ale jejich hlavní problém je mnohdy ty děti do školy vůbec dostat.

Mnohé děti, které přejdou ze speciálních škol do běžných, si společným vzděláváním pohorší.

Úspěšnost dětí ve škole hodně stojí na spolupráci s rodiči a na jejich podílu na přípravě do školy. To mi po pravdě nepřijde úplně fér, protože někteří rodiče toho prostě nejsou schopni. Ostatně já se svou nejmladší dcerou, která studuje demografii a sociologii, taky nebudu dělat „domácí úkoly“, protože na to prostě nemám, a přitom mě její studium zajímá. Máte tuhle věc u vás ve škole nějak ošetřenou?

Můj názor na spolupráci rodičů se školou a jejich zasahování do vzdělávání trochu osciluje. Zpočátku jsem hodně „tlačil“ na to, aby rodiče se školou spolupracovali, aby se jim třídní učitelé věnovali a aby probíhaly nějaké společné aktivity rodičů a školy. To se ale nedařilo. Ne každý učitel je naladěn na tak „blízkou“ spolupráci, ne každému rodiči je to příjemné. Přišlo nám lepší svůj čas a energii věnovat raději dětem, neb rodiče nezměníme. Proto jsme zavedli každodenní odpolední domácí přípravu ve škole, ve které si děti mohou napsat úkoly či se naučit na následující den. Nabízíme i odpolední doučování. Jsou to některá z inkluzivních opatření, která poskytujeme. Ve škole jsme připraveni na to, aby výsledky dětí nebyly závislé na kvalitě domácího zázemí. Cílem domácí přípravy pro nás není psát domácí úkoly, které procvičují danou látku, a pro některé děti je to i zbytečné, neb látku umějí, ale získat dovednost učení, která je o návycích zaznamenat si úkol, pravidelně vše kontrolovat, připravovat se na všechny předměty, plánovat… Nakonec, jako ve všem, jsme dospěli ke zlaté střední cestě, nejde to tak ani tak. Bez rodičů to nejde, jsou důležitým aktérem, ale nejsou nejdůležitější. Tím je dítě. Řešíme a staráme se o vzdělání dítěte, které sice ovlivňuje rodina i učitelé, ale pokud dítě nebude chtít, nic s tím nikdo neudělá. Pokud se dítě dostane na prestižní školu, není to naše zásluha, ale pouze zásluha samotného dítěte, které je pozitivně ovlivněno rodinou. Škola přispěla hlavně tím, že dítě namotivovala se vzdělávat, ukázala cesty, dotkla se základních témat a třeba trochu naučila myslet. Pokud někdo tvrdí, že kvalita školy se odvíjí od toho, kam se děti dostanou, je to podle mého špatně. Škola a rodiče jsou ve vzdělávání dětí partnery. Jakmile spolu budeme bojovat, je to špatně, protože na to doplatí dítě. Nechceme od nich, aby suplovali naši práci. Pokud se s dítětem místo učitele učí rodič, je to chyba.

Ještě bych se ráda zastavila u těch „nepodporujících“ rodičů. Velmi mě mrzí, když někteří pedagogové popisují rodiče jako největší problém, nedávno jsem se to dočetla v článku Ondřeje Šteffla. Jakou zkušenost s rodiči máte ve vaší škole? Co děláte, když máte pocit, že se rodiče svému dítěti nevěnují tak, jak by podle vás měli? Jak s nimi jednáte o tom, co by mohli pro své dítě udělat? Mohou mít své limity, třeba se jim také nikdo nevěnoval, nezažili, co to je.

Všechny děti by měly směřovat k podobným cílům, ale některé děti k tomu potřebují více opěrných „holí“.

Takové situace jsou samozřejmě problém. U nás ve škole už řadu let neprobíhají klasické třídní schůzky, ale zavedli jsme konzultace, kde se s učitelem setkává rodič a žák. Vždy se na nich bavíme o cílech dítěte. Rodič většinou není pedagog, aby rozuměl cílům a způsobům vzdělávání, mnohdy i obsah vzdělávání je pro rodiče náročný, hlavně u cizích jazyků. Hodně důležitá je v tomto ohledu komunikace, vysvětlování. Ve škole probíhají vzdělávací setkání pro rodiče organizované školou nebo rodičovským spolkem. Pro žáky, a to nejen pro integrované, vytváříme individuální vzdělávací plány, ve kterých definujeme cíle. Cíle všem realizátorům vysvětlujeme a svým podpisem je všichni odsouhlasí. Hlavním realizátorem je dítě, dále učitel a také rodič. Pokud rodič nenapomáhá k dosažení cílům dítěte, je to špatně, ale není to důvod plán zrušit. Pouze k dosažení cíle má dítě složitější cestu a my jsme od toho, abychom hledali další pomoc. Nemá cenu pořád řešit, proč rodič nepomáhá. Nemáme na něj žádnou „páku“ a ani nejdeme do žádného boje. Je to problém rodiny a my víme, že bychom nic nevybojovali. Proto svou energii raději investujeme do dítěte. Samozřejmě v případě skrytého záškoláctví a ochrany dětí postupujeme jinak.

Všechno neovlivníte, to je pravda. Někdy se ale setkávám s tím, že učitelé nemají pro rodinu pochopení, obviňují ji z nezájmu o dítě, což tak někdy může samozřejmě být, ale jindy prostě rodiče víc udělat nedokážou.

Souhlasím s tím, že není v pořádku takto rodiče osočovat. Někdy naopak vidím, že na své dítě rodiče neuvěřitelně tlačí, což je druhý extrém, ale ani s tím nic neuděláme. Můžeme jen naznačit, jakou vzdělávací cestou chceme dojít k tomu, aby děti měly ze vzdělávání radost, že zaměření na výkon jim ji nepřinese. Rodičů, kteří na dítě tlačí, je čím dál víc, doba je prostě taková, měříme se podle výkonu. Raději svou energii zaměřujme tak, aby dětem ve škole bylo dobře a aby poznaly, že vzdělávat se, číst a získávat informace je radost.

Škola na Lyčkově náměstí má pod svou střechou mateřskou i základní školu a také přípravné třídy. Můžete popsat, jak prakticky vypadá u vás ve škole podpora dětí na jednotlivých stupních? Zejména mě zajímá mateřská škola a přípravná třída.

Škola a rodiče jsou ve vzdělávání dětí partnery. Jakmile spolu budeme bojovat, je to špatně, protože na to doplatí dítě.

Je dobré, že děti, které k nám chodí, poznáváme už od jejich tří let. To je výhoda spojení mateřské a základní školy. Rozhodně si myslím, že by ale u nás spolupráce mateřské a základní školy mohla být na lepší úrovni, pořád nejsou podle mého dost propojené. Přípravný ročník nám v provázanosti mateřské a základní školy trochu pomohl. Je mostem, spojnicí mezi předškolním a základním vzděláváním. Přípravné třídy máme už přibližně sedm let, začínali jsme s jednou a nyní máme dvě. Učitelky v nich s dětmi pracují úžasně, děti a jejich rodiče jsou hodně spokojeni, a hlavně vnímáme, že to dětem pomáhá! Po roce na nich vidíme pokrok. Nechci ale, aby to vyznělo, že děti, které chodí do přípravné třídy, jsou na školu připraveny lépe než ty, které do ní jdou z mateřské školy. Je to vždy otázka individuality dítěte. Přípravná třída je takový inkubátor, a některé děti k lepšímu dozrání k tomu, aby se jejich vstup do základní školy vydařil.

Do přípravných tříd přicházejí děti, u kterých vnímáme, že by ještě nebyly školně úspěšné a mají proto odklad školní docházky. V posledních letech také zaznamenáváme určitý trend, kdy se do přípravných tříd hlásí děti „nešestileté“, které se ve školce nudí a potřebují něco víc. Důvěřuji v tom odborníkům z pedagogicko-psychologické poradny, kteří posoudí, jestli je pro konkrétní dítě školka už „malá“, ale primárně je u nás přípravná třída určena dětem po odkladu.

Přípravné třídy jsou velmi přínosné, profituje z nich například romská komunita, která mateřské škole moc nevěří, ale přípravný ročník základní školy vzala za svůj, čemuž jsme rádi. Romské děti totiž při vstupu do první třídy mívají problémy, nepřicházejí s takovou slovní zásobou a dovednostmi, které jim práci v první třídě usnadňují.

Do podpory dětí s nějakým znevýhodněním jste se pustili ve chvíli, kdy ještě neexistovala státem garantovaná podpora v podobě podpůrných opatření. Jak to zvládáte? Kolik vás inkluze stojí?

Samozřejmě to stojí nějaké peníze, inkluzivní program školy zajišťuje pět pracovníků školy, z nichž dva jsou speciální pedagogové, tříčtvrtinový úvazek má logopedka. Máme zde také učitelku, která se zaměřuje především na romské děti, vytahuje si je z dopoledního vyučování a dělá s nimi věci, které potřebují, například rozvoj slovní zásoby. Inkluzivní tým školy vytváří individuální podporu dětem a to je podle mého názoru smysluplná cesta inkluze. Podporu by měly dostat všechny děti. Ty, které mají nějaký handicap, ale časem bych chtěl, aby ji dostaly i děti talentované, které by také měly dostat něco navíc. Nechceme jít cestou specializovaných tříd, kde by se tyto děti separovaly od běžného kolektivu. Chceme jít cestou integrace. A cesta individuální podpory v běžné třídě nám připadá smysluplná. V tom je nutné učitelům pomoct, sami to nezvládnou. Možností je využít asistenta pedagoga či párové učení. Ve třídě vzniknou dvě skupiny, každá dělá něco jiného, i to je individualizace. V některých chvílích je ale výhodnější, když dítě jde na hodinku na svůj program a pak se vrátí. Zavedení tohoto modelu bylo hodně náročné, mnozí učitelé - zejména na prvním stupni - měli obavy, že když jim dítě z hodiny odejde, o něco přijde. Ale škola není schopna naučit všechny děti všechno! Ta doba už je pryč. Ostatně děti bývají i nemocné. Výuka vždycky probíhá ve spirále, ke všemu učivu se dítě dostane několikrát. Individuální hodiny samozřejmě musejí mít návaznost na vyučování, stejně jako na něj musí navazovat doučování, které nabízíme v odpoledních hodinách a zajišťují ho studenti. A k těm penězům… Pomohl nám evropský projekt a další grant. Nyní žádáme o další grant ve spolupráci s Člověkem v tísni, a těším se na to, že nám realizaci podpůrných opatření podpoří i ministerstvo školství, i když na to nespoléhám. Hodně nám pomáhá také zřizovatel. Apelujeme i na rodiče, aby na inkluzivní program školy přispěli tí m, že své dítě přihlásí do školního klubu, za kterého bychom pak mohli tento program financovat.

Inkluze by se od nového školního roku měla stát realitou všech škol. Co podle vás školám přinese? Bude pro ně pouze další náloží povinností, nebo je může nějak obohatit?

Vzhledem k tomu, jak je realizace společného vzdělávání nastavena, si myslím, že dětem bohužel nepřinese to, co slibuje. Tedy že by se mohly vzdělávat v hlavním proudu v adekvátních podmínkách. Ty ale ve školách nejsou. Tudíž mnohé děti, které přejdou ze speciálních škol do běžných, si tí m pohorší. Pokud bych takovouto reformu připravoval, mým hlavním cílem by bylo nejprve připravit na inkluzi učitele, dát jim podporu, vysvětlit jim to, naučit je to. Vím sám z vlastní zkušenosti, jak je těžké navést učitele na cestu podpory dítěte. Je to o celkové změně myšlení učitelů a hlavně o změně koncepce celého školství! Jenže státní koncepce chybí a do stávajícího systému, pokud současný stav školství můžeme systémem nazvat), se pak zařazují nesystémově cíle, které nařizuje například EU. Není pak divu, že učitelé z běžných i speciálních škol si myslí, že to je hloupost, zbytečnost, že to přidělá práci! Inkluze tak jde proti zdi, učitelé ji nepřijmou a realizace bude pouze na papíře. Což je škoda, neb myšlenka je to dobrá. Nejdřív se mělo pracovat na tom, aby učitelé byli ochotni tuhle změnu přijmout. Aby většina škol chtěla být inkluzivní a nikoliv exkluzivní, kde se samozřejmě učí mnohem příjemněji.

Rubem exkluzivity jsou ale pak vyloučené školy, kam nikdo nechce jít učit a nikdo tam nechce dát své dítě.

Obávám se, že takto nastavený projekt společného vzdělávání může vést k tomu, že poklesne kvalita státních škol. Pokud nejsou nastavené podmínky - změna myšlení učitelů, systém způsobu inkluzivního vzdělávání, financování dalších pedagogů atd. -, budou ze škol odcházet naštvaní učitelé i ředitelé, neb nebudou schopni v tomto systému zabezpečit kvalitu vzdělávání. Začnou vznikat soukromé školy, které kvalitu budou nabízet. Blíží se to k modelu některých zemí, kde státní školství bude pro jen pro děti z rodin, které vzdělání neřeší. Snažím se klidnit emoce ředitelů a učitelů škol, kteří se inkluze obávají. Myslím si, že mnoho dětí ze speciálních škol do škol běžných nepřejde, že taková revoluce to od září 2016 nebude. Hlavní změna se týká dětí s lehkým mentálním postižením, které ale už i teď mají možnost vzdělávat se v běžné škole. Rodiče budou nově jen podepisovat souhlas s tí m, že jejich dítě bude vzděláváno ve škole speciální, což je povede k přemýšlení o vzdělávání svého dítěte, a to je dobře. Důležitou roli budou mít školská poradenská zařízení, která by měla posoudit, zda dítě zvládne nebo nezvládne vzdělávání v běžné škole. Nezávidím jim to, neb budou často v mlýnských kamenech - rodiče ano, škola ne - a rozhodnutí je na nich. Doufám, že se do těchto situací často nedostanou, a že všichni tři aktéři - rodiče, škola, poradna - spolu najdou vždy společné řešení, které pomůže danému dítěti.

Všechny základní školy by měly být inkluzivní, protože v jejich spádových oblastech žijí různé děti.

Hodně se mluví o tom, že nepříliš ošetřená je situace dětí s lehkým mentálním postižením. Někteří psychopedi jsou lehce skeptičtí a upozorňují, že plošná inkluze, bez toho, že by se zvažovaly individuální možnosti dítěte, jeho osobnost a zázemí, může být pro některé děti nebezpečná. Že se pak dítě může „zaučit“ v roli věčného outsidera, může se stát terčem šikany… A nepřijde mi to jako planý argument, sama jsem několik let učila a měla jsem ve třídě i „hraniční“ děti. Některým kolektiv schopnějších dětí vyloženě svědčil, jiné se ocitaly „na chvostu“. Máte u vás ve škole zkušenost s dětmi s tímto postižením?

Tyhle děti jsme u nás měli, a často po několika letech odešly do speciální školy. Ve vyšších ročnících přestaly zvládat, i když jsme jim upravovali vzdělávací obsah tak, aby na to stačily. Opět se vracím k chybějící koncepci českého školství. Díky špatnému zařazování některých dětí do speciálních škol nás EU napadla z diskriminace některých dětí. Důsledkem je tento krok, který musí ČR udělat. Bohužel vše je o tom, že v ČR chybí systém řešení problematiky dětí a rodin, které nerespektují povinnost chození do školy (dnes se jim říká děti ze sociálně znevýhodněného prostředí). Děti s velkými absencemi ve školách nezvládají, a tak se dávaly do „zvláštních“ škol, kde je tempo pomalejší a učivo jednodušší! Ale tam nepatří! S tím s EU souhlasím! Kam ale s nimi, když jiná varianta není?! V systému chybí systémové opatření, které by těmto dětem pomohlo. Existují asistenti pro tyto děti, ale mají oni opravdu mít v popisu práce děti budit a odvádět do školy!? Nestačilo by pouze hlídat dodržování zákonů a adekvátně trestat rodiče za to, že neplní své rodičovské povinnosti !? Osobně bych klidně zavedl internátní školy, kde by se tyto děti vzdělávaly od pondělí do pátku, získaly by návyky spojené s plněním povinností a víkendy či prázdniny by trávily doma s rodinou. Dokud je prvním kritériem rasová diskriminace a nikoliv dodržování pravidel, někde je chyba….

Jak u vás ve škole probíhá začleňování dětí s poruchou chování, dětí agresivních apod.? Dovedu si představit, že dítě s výraznou hyperaktivitou a nepříznivě strukturovanými osobnostními rysy může třídu „rozložit“.

Pro učitele je skutečně ve třídě nejnáročnějším žákem dítě s poruchou chování. Ve škole jich pár máme. Snažíme se hlídat, aby v jedné třídě bylo maximálně jedno dítě s tí mto handicapem, neb tvorba bezpečného prostředí a příjemného klimatu ve třídě je při jejich větším počtu skutečně oříškem. S těmito dětmi pracujeme stejně jako s dětmi s jinými handicapy. Hledáme jim výchovné cíle, které je někam posouvají, spolupracujeme s rodiči, nastavujeme individuální plány… Funguje to, pokud rodič se školou spolupracuje, škole důvěřuje a napomáhá k naplnění cílů. Pokud ale rodiče škole nevěří, škola toho moc neudělá a stává se, že pak tyto děti odcházejí do škol pro děti s poruchou chování.

Jako reakce na inkluzi se začínají objevovat iniciativy v podobě soukromých škol pro děti s nadprůměrným intelektem. Docela se bojím, aby se inkluze nestala společným vzděláváním „chudých a postižených“. Na konferenci, kterou jsem zmiňovala, jsem náhodou zaslechla debatu několika osob zakládajících tyto elitní školy, že jejich školy „zachrání nadané před blbečky“. Jaký máte na tyto iniciativy názor? Obávám se, aby spolu s víceletými gymnázii nepřispěly k masovějšímu exodu nadanějších dětí z dobře situovaných rodin ze státního školství.

Ano, tohle nastat může, už jsem se o tom zmínil. Řešení vidím i v tom, že by stát konečně nastavil kritéria kvality škol. Pokud by součástí těchto kritérií byla i inkluze, pak školy, které jsou inkluzivní, nebudou považovány za nekvalitní. Bohužel rodiče často posuzují kvalitu školy podle toho, co slyší na pískovišti. „Moje dítě tam chodí a jsme spokojeni,“ tak tam jdou také, protože jiné vodítko nemají a nemůžou vědět, co je kvalitní vzdělávání. Těch kritérií kvalit může být hodně. Výkonově zaměřené rodiče zajímají výsledky srovnávacích testů či procento dětí, které se dostalo na víceletá gymnázia. Další rodiče chtějí hlavně bezpečné prostředí, ale klima školy je těžko změřitelné, i když i to jde. U nás ve škole příkladně každoročně pořádáme anketu, která toto zjišťuje. Pojmenování kvality školy by určitě pomohlo tomu, aby ze státních škol nenastal masový odchod.

Co byste řekl obyčejné učitelce ze základky, která se děsí září 2016 a přívalu „agresivních romských psychopatů ze zvláštních škol“, jak se nechal slyšet jeden speciální pedagog?

Myslím, že to nebude tak hrozné. Už dnes čelíme agresi ze strany dětí, a někdy dokonce více od rodičů dětí! Učitel na to nesmí zůstat sám. Je nutné proškolit učitele a vedení školy, jak těmto situacím předcházet a pak i čelit. Je nutné dostat do škol odborníky, kteří tyto situace pomohou řešit. Hlavní prevencí těchto situací je klima ve škole. Škola není bojištěm dětí, učitelů a rodičů. Naopak by to mělo být příjemné místo setkávání všech těchto aktérů. Hodně k tomu pomůže uvědomit si, že vzdělávání je věcí dítěte, učitelé a rodiče jsou pouze pomocníci na této cestě. Pokud dítě nebude chtít po této cestě jít, můžeme se snažit, motivovat, diskutovat, což jde v klidu, ale víc s tím neuděláme. Učitel se nesmí hodnotit podle toho, kolik výborných žáků či propadlíků ve třídě má, ale podle toho, jak se mu daří pro svůj předmět děti získat!

Co byste chtěl, aby inkluze školám, ale i společnosti přinesla?

Inkluze je prospěšná a důležitá hlavně pro společnost. Denně vidíme, jak se společnost diferencuje, jak lidé mezi sebou soupeří, jak chybí vzájemná tolerance, úcta, respekt a pochopení. Inkluzivní vzdělávání toto napomáhá rozvíjet. Pokud se podaří projekt společného vzdělávání do škol implementovat, věřím minimálně v lepší atmosféru ve společnosti.

Mgr. Jan Korda je prezidentem Asociace profese učitelství (APU) a působí jako ředitel ZŠ Lyčkovo náměstí v Praze 8.

Názory k článku (2 názorů)
Konečně rozumný názor Jitka 22.5.2017 14:35
. Hanka 75 22.5.2017 17:49




Článek se vztahuje k období asi

Podobné články


Další od autora Mgr. Těthalová Marie >>


Vyhledávání článků podle věku

Fotky podle věku

Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.

Naše milovaná ---ADELINKA-----ADELINKAFilípekEliška 3.8.2010Naše ADÉLKA ve školce:-)(ve fialovém tričku)FotbalistaFotbalistaTo jsem pěkná čarodějka .....ADÉLKA.......Naše princezna AdélkaADÉLKA A PEJSEK

Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.

Přihlásit k odběru

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě

(C) 1999-2016 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.

Zajimavé odkazy:
   Předporodní kurzy   |   Wellness Víkend   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.