Tuhle u nás doma došlo ke krvavé scénce. Přijdu z práce a dcera mě vítá halasným pokřikem: "Tatínku, tatínku, Pepíkovi vytekla všechna krev!"
"Propána," řekl jsem. "A jak se mu to stalo?" "Řízl se do ruky nožem. A pak mu vytekla krev tou dírkou," sdělila mi má čtyřletá dcera.
V klidu jsem se zul, svlékl si bundu a svetr a odebral se do jejího pokojíku.
Opravdu. Pepík tam ležel v tratolišti krve, jak se říká - tratoliště ostatně z ničeho jiného, než z krve sestávat nemůže. "To je ale dočista po něm, viď," řekl jsem s úsměvem dceři. "Co s tím uděláme?" "Né, tatínku," pravila ona. "Nic mu není, on není mrtvý, jen mu vytekla krev. Kosti má všechny."
To mě doopravdy uklidnilo.
A skutečně. Za pár minut měl Pepík krev zpátky. Dcera ji nasála v tratolišti a vpravila ji Pepíkovi zpět do žil injekční stříkačkou. Přesně tak, jak se to dělá u koblih s marmeládou.
Aby bylo jasno: Pepík je její neviditelný kamarád.
Vyskytuje se u ní v pokojíku a občas si s ní hraje. Někdy s námi sedí u stolu a obědvá, jindy sleduje televizi, občas obsadí záchodek, ale nejčastěji páchá nejrůznější nepravosti. Rozbíjí okna i hračky, čmárá po zdech propiskou a sem tam se mu přihodí nějaká tragická příhoda. Jen za poslední měsíc byl asi čtyřikrát po smrti. Pokud si vzpomínám dobře, tak kromě té příhody s krví ještě vypadl z okna, spadl z balkónu a taky se utopil ve vaně.
Zvykli jsme si na jeho přítomnost natolik, že se občas dcery konverzačním tónem ptáme, co zase Pepík vyvedl. Vždycky nám to barvitě popíše. Pepík se totiž dost pravidelně zaobírá věcmi, které by dělat neměl a před kterými jsme dceru varovali; je to taková její projekce možných tragédií. Jestli jí ta projekce zabrání v tom, aby manipulovala s nožem, hrála si se sirkami, pouštěla plyn, vykláněla se z okna a nebo lezla hlavou napřed do vany, zaplaťpámbůh za Pepíka. Čtyřleté dítě nemůžete nikdy stoprocentně uhlídat.
Nedávno mě napadlo, že bych sám takového Pepíka někdy potřeboval.
Předváděl by mi nanečisto, jaké následky bude pro mě mít ten či onen krok. Jestli narazím a nebo mi to projde. Kdyby při té situační simulaci můj Pepík utrpěl nějakou újmu, docela jistě bych si své kroky rozmyslel a postupoval jinak. Pepík by se z toho záhy oklepal (jako ostatně vždycky) a já bych zůstal živ a nezraněn... Jenže Pepík nemůže existovat bez dětské fantazie, a tu jsem já, ke své velké lítosti, před dost dlouhou dobou z velké části ztratil. V životě totiž není moc prostoru pro neviditelné kamarády. Čas běží strašlivě rychle, není prostor na nějaké simulace a tak si všechny průšvihy musíme vylízat sami. Občas u toho teče i krev.
Ale dost mudrování, Pepík už zase řádí.
Hrál si u sporáku se sirkami a teď mu hlava hoří jasným plamenem. Jdu ho uhasit vodou, pískem a utěrkou. Dcera mi pomůže. Je na to celá žhavá.
Tento fejeton byl vysílán Českým rozhlasem Sever v březnu 2003. Causa "Pepík" měla posléze další dramatický vývoj. Natolik dramatický, že jsme si v září na Pepíka založili zvláštní sešit, ze kterého cituji:
10. září 2003 - Pepík jí mouchy. Musí do nemocnice, protože se udusil na sluníčku. Spadla mu kroupa do krku. Omluvenka do školy přiložena - předepsán 3x denně prášek cukru.
14. září 2003 - Pepík slíbil, že už na záchodě nepočůrá koberec (chvilku před tím ho počůrala naše dcera). Pepík chodí už deset let do školy!
26. října 2003 - Pepík se udusil dvěma velkými jahodami. Zapíjí je vodou, což se mu "nepodařuje", kašlal a kuckal, tak musel do nemocnice.
13. listopadu 2003 - Pepík létal jako drak, přivázaný za vytaženou ruku ke kočárku.
14. listopadu 2003 - Pepík létal jako drak, přivázaný za vytaženou ruku k jedoucímu trolejbusu. Od trolejového vedení má jen trochu popálenou ruku. To přežije.
22. listopadu 2003 - Pepík je mrtev. Volala večer Anežka (další z neviditelných přátel), že viděli nůž - ale neřízl se. Snědl asi tři jablka, a ty "smrtěj".
23. listopadu 2003 - Narodil se nový Pepíček!
11. ledna 2004 - Pepíčkovi už je 190 let, měří asi 80 cm a měl strašně dlouhé vousy, které mu naše dcera ostříhala. Po shlédnutí dokumentu o pravěkých lidech odnesli Pepíčka "pračlověci" do Afriky.
20. ledna 2004 - Paní Randová (neviditelná) propíchla Pepíčka nožem. Krvácí, ale v nemocnici mu to zalepili. Paní Randová se prý spletla, protože nevěděla, že Pepíček je hodný a není zlý.
29. ledna 2004 - Naše děti hlídá "Teta Věta" - ta co propíchla Pepíčka nožem.
16. března 2004 - Jdeme domů z trolejbusové zastávky kolem sochy podivně sestavené ženy, u níž je také poklop, pravděpodobně kanál, kterého jsme si nikdy před tím nevšimli. "To je Pepíkův hrobeček", pravila dcera. "Mohli bysme mu tam zapálit svíčku, jako dědečkovi".
Příhoda s paní Randovou byla zřejmě jak pro Pepíka, tak i pro zhruba desítku dalších neviditelných přátel osudová. Všichni se začali kamsi vytrácet a v současnosti už si s nimi naše dnes již pětiletá dcera Wanda nehraje. Na náš přímý dotaz, co je s Pepíkem odpověděla, že se s námi občas dívá na televizi. A to je všechno.
Asi už je na Pepíka velká.
A nebo to bude tím, že už si konečně má s kým hrát. Našemu synovi (jmenuje se Tobiáš) je už totiž rok a půl a pomalu se z něj stává plnohodnotný partner. Tiše doufáme, že nebude takový poděs jako Pepík...
Mimochodem - moc by nás zajímalo, jestli má někdo z Vás také podobnou zkušenost s neviditelnými kamarády svých dětí.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.