Děti jsou bytosti plné fantazie

Vaše kniha se věnuje rozvíjení fantazie. Proč fantazii u dětí rozvíjet?

Fantazie k dětskému světu neodmyslitelně patří, v některých knihách se dokonce dočtete, že vrchol lidské fantazie nastává v předškolním věku a s nástupem do školy a s dalším životem postupně klesá. Možná by se tedy spíš hodilo říct, proč fantazii v dětském věku nezabíjet. Můj pohled je takový, že se špetkou fantazie je život vždy o něco barevnější a hezčí. Je dokázáno, že jedinci s rozvinutou fantazií snáze nachází různá řešení problémů, dokáží se na věc dívat z více úhlů, dovedou si představovat, například při čtení knížky nebo vyprávění, zkrátka řečeno mají bohatý vnitřní život. Myslím, že bych neměla opomenout ani fakt, že u spousty profesí je fantazie předpokladem úspěchu.

A jak to můžeme udělat?

Když shrnu základní princip dvěma slovy, tak řeknu „dítě neomezovat“, anebo spíš raději trochu delší verzi: „omezovat, jen když je to skutečně nutné“. Dítě je neuvěřitelně kreativní bytost plná touhy objevovat, hledat nejrůznější řešení, zkoušet věci, vymýšlet, vymýšlet a vymýšlet. Přístup většiny dospělých však dítě omezuje. Dítě postupně ztratí jistotu, protože chce dělat vše správně a najednou neví, co správné je a co ne, a tak přestává hledat nová řešení a omezuje se na ta „správná“, která již byla odsouhlasená někým dospělým. Nejen pro rozvoj fantazie je důležité, aby se dítě cítilo bezpečně a vědělo, že každý jeho názor bude kladně přijat. Ano, některé dětské názory pro nás mohou být úplné nesmysly, ale nezapomeňme, že je to názor jedince, byť malého, a každý názor je správný. Dále bychom neměli dítěti říkat, že něco dělá špatně. Vždy je dobré uznat jeho počínání, a pokud je to něco, co se zásadně neslučuje s naší představou, tak i tak ji uznat a následně nabídnout alternativu, nebo ještě lépe nechat dítě vymyslet alternativu samotné. Jedna z dalších možností je pokládat otevřené otázky. To jsou ty, na které se neodpovídá ano nebo ne. A ano, opět kladně přijmout odpověď. A když za vámi dítě přijde s otázkou typu: „Co to je?“, zapojit jej do hry a oplatit mu stejně: „A co myslíš, že to je?“ Fantazie se nechá rozvíjet při jakékoli činnosti, kterou společně děláme, ať už jde o výtvarné, dramatické, hudební nebo jakékoli jiné aktivity, stačí jen každému nechat prostor pro vlastní projev, a když to situace vyžaduje, tak dítěti pomoci udělat onen pomyslný první krok.

Jak rozvíjet dětskou fantazii třeba při běžných činnostech v mateřské škole?

Pokud se dětí ptáme na jejich názor, pak je vhodné jej uznat a neopravovat. Pokud máme nějakou dramatickou aktivitu, tak necháme děti vycházet z jejich nitra, tak jak to cítí ony, nikoli jak my si představujeme, „aby to vypadalo“. Když tvoříme, tak dětem nepředkládat, „jak to má vypadat“, ale opět je nechat, ať tvoří podle vlastních představ. Ano, vysvětlíme pracovní postup, ale už jim neříkáme, že tohle bude tady a tamto tamhle. A hlavně dětem nikdy do tvoření nezasahujeme. Když objevíme něco, co bychom chtěli opravit, tak si to zapamatujeme a za nějaký čas najdeme činnost, při které děti upozorníme na to, jak je to správně, ale aniž bychom jim říkali, že něco udělaly špatně. Například když děti namalují žirafí krky lidské postavě, tak si třeba za pár dní na panence ukážeme, jaké jsou proporce lidského těla, ale o tom, že kreslily dlouhé krky, nemluvíme. Dále se můžeme ptát, jak bychom mohli vyřešit určitou situaci, nebo vymýšlet různé příběhy. Je toho skutečně hodně, fantazii se přece meze nekladou. (úsměv)

U jak malých dětí se už můžeme snažit o rozvíjení fantazie?

Děti jsou plné fantazie, ale svět, který je obklopuje, a náš přístup tuto fantazii brzdí. Když teď odpovím na otázku, tak už u těch nejmenších. V tomto případě nelze uvést přesný věk, protože každé dítě je jiné, ale obecně lze říci, že v okamžiku, kdy začne mít zájem o okolní svět. Samozřejmě zde mluvím o činnostech přiměřených věku.

Co může fantazii malých dětí naopak blokovat?

Dnešní svět dětem bohužel nedává mnoho příležitostí k rozvíjení vlastní fantazie. Vše, až na světlé výjimky, má svůj předem jasně daný účel, a když náhodou dítě použije věc nebo své myšlení jinak, je dospělými rychle vráceno zpět do vyjetých kolejí. Například si dítě vezme lžíci a jde s ní sypat písek nebo kamínky na pískoviště. Co udělá většina dospělých? Vezme mu lžíci a upraví jeho myšlení: lžíce je na jídlo, na písek je lopatička. Ale když se nad tím člověk zamyslí, tak jde přece jen o lžíci, která se po hraní umyje a je jako nová. Tak proč mají dospělí takové reakce? Proč dětem upírají používat svůj vlastní mozek a hledat různá řešení? Možná jsou naše reakce onou železnou košilí ve formě našich předsudků a představ o „správné“ funkci věcí, možná je to obava z práce navíc, možná je to strachem z toho, co si pomyslí ostatní, a možná je to také úplně něčím jiným. Pro dítě je úplně jedno, čím to je. Když to hodně zjednoduším, tak je to pro něj jasný signál, že dělá něco „špatně“, tedy že jeho myšlení nebylo správné, což má za následek, že to příště udělá tak, jak chtějí dospělí. Tímto způsobem tu úžasnou malou kreativní bytost vmanipulováváme do našich stereotypů, kde fantazie nemá své místo.

Jen pro zamyšlení zde uvedu pár dalších oblíbených praktik dospělých. Například předškolák namaluje modrou střechu domu. Místo uznání nejspíš uslyší něco na způsob: „To je moc hezký obrázek, ale střecha má být červená a ne modrá. Modré je přece nebe.“ Víte, dítě není hloupé, ono ví naprosto přesně, že střechy většinou modré skutečně nejsou, prostě jen mělo nějaký důvod namalovat ji tak, jak ji namalovalo. Nebo když dítě něco tvoří, v tomto případě je úplně jedno, z čeho se rozhodlo tvořit. Dospělí k němu s největší pravděpodobností přijdou, a pokud mu činnost zcela nezatrhnou, tak mu řeknou, že to má dělat tak a tak, prostě jinak, protože tak, jak to dělá, mu to spadne, takhle se mu to slepí, takhle... Ano, myslíme to dobře, chceme, aby se dítěti dílo povedlo, aby neudělalo chybu, abychom mu ušetřili trápení, abychom nemuseli zbytečně uklízet apod., ale okrádáme ho tak o tvořivé myšlení. Další velké omezování kreativity přichází například při dramatických činnostech, kdy je po našich nejmenších vyžadováno přesné odříkávání textu spolu s přesnými pohyby.

Dětskou fantazii blokují předem daná řešení, předem určená funkce věcí, hotové příběhy, obavy z chybování, obavy z názorů dospělých. Ve škole pak „papouškování“ látky a utkvělé představy, že existuje jen jedno správné řešení.

Jak bychom mohli dětskou fantazii rozvíjet při četbě dětských knih?

Možností je spousta, víte, dost záleží na zvolené literatuře, neboť podpořit dětskou fantazii můžeme jak s encyklopedií, tak s beletrií nebo poezií. Nastíním zde pár možností, které si každý může dosadit podle zvolené publikace. Děti baví například vymýšlet, „co by se změnilo, kdyby...“, krásně se odreagují při různých dramatických ztvárněních části příběhu, nebo budou nadšené, pokud jim nabídnete neotřelou výtvarnou techniku, kterou s literaturou propojíte. Můžeme si s nimi představovat, jaké by to bylo, kdybychom někoho potkali, nebo jak se někdo asi cítí? Co by udělal? A co bychom udělali my? Možností je skutečně spousta. Myslím, že pro rozvoj dětské fantazie pomocí knih je potřeba uvědomit si jednu jedinou věc: že s každou publikací můžeme pracovat. Pak už se jen stačí zamyslet, co je pro danou chvíli nejvhodnější, nabídnout aktivitu a děti neomezovat.

Co vás přivedlo k napsání knihy O kouzelném semínku?

Před tím, než se ze mě stala máma na plný úvazek, jsem učila ve školce, kde jsem si poprvé všimla, že děti jsou obklopeny převážně předem definovanými věcmi. Téměř vše mělo a má svou jasně danou funkci, dětem zkrátka chybí víc prostoru pro fantazii. Velmi často jsem se setkávala s nesmělostí říct svůj názor, z dětí byla cítit taková ta obava, aby řekly vše správně. Dalším spouštěčem mé vlastní tvorby byl fakt, že mi podobná knížka na trhu chyběla. Něco, kde se předškoláci budou moci volně vyjadřovat, něco, čím je zabavím například při čekání na oběd nebo než se všichni obléknou na ven apod. Takže k napsání knihy O kouzelném semínku mě přivedly samy děti. (úsměv)

A jak bychom mohli svou fantazii rozvíjet my dospělí?

Třeba tím, že si přečteme O kouzelném semínku, popustíme uzdu své fantazii a zodpovíme otázky. Naši fantazii můžeme rozvíjet úplně stejně jako u dětí, ale pokud se ptáte na nějaký dospělejší způsob, tak je dobré např. hledat více řešení nebo vystoupit z našich stereotypů a udělat něco jinak, než jsme zvyklí. Můžeme zkusit vařit bez kuchařky nebo si v lese udělat obrázek z přírodnin, které najdeme. Dalším způsobem je nejrůznější výtvarné tvoření, nebo třeba vymýšlení různého užití běžné věci. Lepší motivaci získáme, pokud k této hře přizveme třeba partnera. Tak například, k čemu všemu bychom mohli použít třeba onu polévkovou lžíci?