Nadané dítě rozhodně nemá všechno zadarmo

U jak starého dítěte může psycholog odhalit nadprůměrné rozumové schopnosti? Můžeme se s takovýmto dítětem setkat již v mateřské škole?

Existují výzkumy potvrzující, že se některé z rozumových schopností dítěte dají zjistit již v prenatální fázi vývoje. A pochopitelně seto zkoumá po narození dítěte. Již kolem jednoho roku života lze využít diagnostické metody, které měří schopnosti dítěte. Ostatně na pravidelných prohlídkách u pediatra se sleduje nejen fyzický vývoj dítěte, ale i vývoj mentální. Lékař se ptá, co dítě zvládá, na jaké podněty reaguje. Dítě, u kterého se později zjistí nadprůměrné rozumové schopnosti, bývá často i v hodně raném věku vývojově napřed, dříve se otáčí, dříve se snaží posadit, dříve mluví, vnímá, co se děje v okolí, a klade různé otázky. Můžeme se setkat s tím, že již v jednom roce skládá komplexní věty, s čímž se běžně setkáváme u dětí až ve dvou či dvou a půl letech.

Nadprůměrné nadání se dá zjišťovat již před vstupem do mateřské školy a v Centru nadání, kde působím, měříme rozumové schopnosti u dětí od dvou a půl roku. Používáme standardizované psychologické testy.

O jaký test se jedná?

Je to klasický test inteligence, v podstatě mentální zkoušky. Rozdíl mezi pozorováním či jinými neformálními metodami a testem,který používáme, spočívá ve věkových normách pro danou populaci. A my jsme pak schopni na základě testových úkolů vidět, jak je u dítěte běžné či normální, že některé úkoly zvládá třeba ve dvou nebo dvou a půl letech a v dalších věkových meznících. Podle toho se pak posuzuje, o kolik je dítě mentálně napřed. Měříme tak mentální věk dítěte, které je rozumově výše než jeho vrstevníci.

Měla byste nějaký příklad nadaného předškoláka?

Na rozumovém nadání je složitá skutečnost, že nejde o univerzální záležitost. Neexistuje jednoduchý vzorec, podle něhož nadání rozpoznáte, protože existuje celá řada druhů nadání. A i osobnostně bývají děti velmi různorodé. Setkáte se třeba s výrazným introvertem, který se bojí kontaktu s vrstevníky a raději si někam zaleze a dělá si tam něco svého, přemýšlí si o vlastních tématech, až po velmi extravertní děti, které bývají i hyperaktivní, nesnášenlivé, osobnostně výrazné. Stále se na něco ptají a vyžadují pozornost. A mezi těmito dvěma extrémy je celá škála možností osobnostní výbavy.

Za ta léta, kdy pracuji s nadanými dětmi, jsem vypozorovala, že jsou specifické v tom, že mají svá témata, která jsou velmi netypická. Většinou jde o témata, která vůbec neodpovídají věku dítěte. Jsou mezi nimi nadšení astronomové, fyzici, přírodovědci, historici… Milují dinosaury, vulkány, zajímají se o extrémní počasí nebo o různé druhy zvířat. Typické je, že děti jdou v těchto tématech mnohem hlouběji, než je obvyklé. Nekloužou po povrchu. Zmínila jsem třeba dinosaury, což je téma, které dnes zajímá spoustu dětí, ale nadané děti jsou dál, než je běžné, znají například latinské názvy zvířat, vědí, ve kterém období žila, co žrala, dokážou je rozdělit do různých skupin. Zkoumají své téma vědecky.

Setkáváme se ale i s dětmi, které mají například Aspergerův syndrom nebo jinou poruchu autistického spektra – ty mají také takto vyhraněné zájmy. Jsou mezi dětmi s výrazným rozumovým nadáním i takové, které mají zároveň některou ze zmíněných poruch?

Aspergerův syndrom nevylučuje vysoký intelekt, naopak se sním často slučuje. U mnoha dětí, které mají Aspergerův syndrom, mohou projevy poruchy a výrazného nadání splývat. Také některé projevy Aspergerova syndromu připomínají výrazné nadání a naopak. A je někdy těžké projevy od sebe odlišit.

S dětmi, které jsou nadané a mají zároveň Aspergerův syndrom, se v praxi setkáváme a bývá to hodně náročné, protože takové dítě je sice mentálně o několik let napřed, ale sociálně zase o několik let pozadu. Rozptyl může činit i šest až osm let.

Kolik dětí z daného populačního ročníku má nadprůměrný intelekt?

Za nadprůměrný intelekt považujeme takový, kde je naměřeno IQ minimálně 120. Těchto dětí je v populaci zhruba desetina. U intelektu nad130 bodů IQ se bavíme o dvou až třech procentech populace. Do posouzení nadání ale vstupují i další faktory, mimo jiné výkonový faktor, tedy to, do jaké míry je dítě ochotno své nadání projevit. Patří sem také nějaká forma tvořivosti,produktivity myšlení. Měření nadání nelze zúžit na intelekt, ačkoli jde o faktor základní.

Sice jsem zmínila dvě až tři procenta nadprůměrného nadání, ale můžeme se setkat například i s dítětem, které má výrazné matematické nadání, ale ve verbální oblasti takové výkony nepodává, a proto celkový výsledek mimořádnému nadání neodpovídá, přestože je dítě v matematické velmi nadané. Budeme-li se tedy bavit i o dalších oblastech, je zde dvacet až třicet procent dětí, které mají v určitém segmentu mimořádné nadání.

Mají tedy nerovnoměrný profil, že?

Ano, je to tak. Nadání neznamená, že dítě musí ve všech oblastech vynikat.

Tohle ale dospělí, kteří se dozvědí, že dítě je mimořádně nadané, neočekávají. Mají představu malého génia.

To je pravda. Také se hodně slučuje nadprůměrné nadání snadáním emočním, sociálním. A to jsou naprosto odlišné oblasti, kde výsledky rozhodně nemusejí korelovat. Setkáváme se naopak s tím, že děti nadprůměrně rozumově nadané jsou opožděné v sociálním vývoji. Týká se to pochopitelně nadaných dětí s Aspergerovým syndromem, ale setkáváme se s tím, že i nadané děti bez této poruchy projevují nižší sociální kompetence. Opoždění se může projevit i v oblasti socializace, kdy se děti špatně odlučují od rodičů, mají potíže ve školce, špatně zvládají adaptaci a hůře se začleňují mezi vrstevníky. Obecně tíhnou ke starším dětem a k dospělým, což je jistě dáno i tématy, která neodpovídají jejich věku.

Můžete být konkrétnější? S jakým neobvyklým tématem jste se setkala?

Do našeho Centra nadání chodí rodiče s dětmi na testy rozumových schopností. Přišel k nám třeba chlapeček, který po vstupu do herny okamžitě sáhl po hře Všechny vlajky světa. Byly mu asi čtyři roky a skutečně identifikoval všech dvě stě kartiček. Nešlo ale jen o to, že poznal, která vlajka patří kterému státu. Znal i hlavní města, uměl určit kontinent, na kterém se stát nachází, a o mnoha zemích věděl i různé podrobnosti.

Jiný chlapeček, který k nám přišel, si hrát naopak vůbec nechtěl, jen tak tam pobíhal. Ptala jsem se ho, jestli si nechce něco zahrát, a on na to, že hry ho nebaví. Jeho hlavním zájmem byly elektrárny. Zajímalo mě, co ho na tom může bavit, a on se pustil do velmi strukturovaného vyprávění. Elektrárny rozdělil podle různých kritérií a znal je velmi podrobně, popisoval třeba elektrárny na Islandu, kde se z horkých pramenů získává tepelná energie. Když byl u štěpení jádra atomu, rodiče ho vyrušili s tím, že má jít na test, a on byl smutný, že mi to nemůže dovyprávět. Zajímavé bylo, že ani jeden z jeho rodičů neměl s elektrárnami co do činění, téma chlapce uchvátilo bez toho, že by ho k němu někdo dovedl.

Kdo může nadprůměrné nadání diagnostikovat?

Diagnostika je poměrně exaktní pojem. Možná začněme tím, kdosi jej může všimnout. Může to být jak rodič, tak učitelka v mateřské škole, případně třeba vedoucí zájmového kroužku, ale i sourozenec, s čímž se setkáváme poměrně často.

Diagnostikovat neboli změřit nadání by ale měl psycholog. Existují standardizované testy. U nejmladších dětí to řeší kliničtí psychologové, ale s dvouletým až tříletým dítětem, a pochopitelně i starším, lze zajít do školského poradenského zařízení. Se starším dítětem se dá jistě jíti za klinickým psychologem, ale výstupy pak nejsou relevantní pro školu. Pokud dítě potřebuje doporučení pro školu, je třeba zajít do pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra.

Setkala jste se někdy s tím, že nadání nebylo rozpoznáno a dítě s vysokým intelektem bylo považováno za neschopné, dokonce méně nadané než ostatní, jen proto, že se mu nechtělo zapojovat se do společných aktivit?

Z nedávných šetření, která prováděla Česká školní inspekce, vyplynulo, že v naší republice je oficiálně diagnostikovaná setina dětí s nadprůměrným nadáním. Je velký problém nadání včas odhalit. Běžné je, že u většiny dětí zůstává neodhalené, nejen ve školce. S neodhaleným nadprůměrným nadáním se můžeme setkat i u středoškoláků, nebo dokonce vysokoškoláků.

Velkým společenským problémem je i skutečnost, že ačkoli se nadání relativně včas identifikuje a změří, nedaří se ho saturovat takovým způsobem, aby si děti udržely motivaci k učení a své nadání zužitkovaly. Mluvíme pak o tzv. podvýkonnosti, kdy dítě ve škole nebo v životě nepodává odpovídající výsledky.

Jak se takovéhle dítě může cítit, když nikdo, ani ono samo, neví, že je nadané?

Takové dítě si připadá jiné, málokdy o sobě ví, že je nadané. Proto hůře hledá vrstevníky, sociální skupinu, kam by zapadlo a cítilo se tam dobře. Přes svá témata a specifické zájmy špatně hledá „parťáky“, což je velký problém.

Nemůže taková situace v dítěti vyvolat úzkost?

Určitě. Setkáváme se nejen s projevy úzkosti, ale také s psychosomatickými obtížemi. Existují studie prokazující, že mezi mimořádně nadanými dětmi je vyšší procento sebevražedných pokusů, což je pochopitelně až extrémní možnost, která může nastat. Tyhle děti nevidí východisko ze své situace, což se ve větší míře týká těch introvertních.

Laici mají někdy představu, že nadané dítě se nemusí učit a že ho automaticky čeká úžasná budoucnost. Může to tak fungovat?

Nadání se rozhodně nemusí vyskytovat ve všech oblastech. Navíc existují dvakrát výjimečné děti, které mají nadání a zároveň i nějaký vzdělávací problém. Není to jen zmíněný Aspergerův syndrom, ale také hyperaktivita, poruchy učení nebo poruchy chování. Z výzkumu plyne, že vpopulaci mimořádně nadaných dětí je zvýšené procento těchto poruch. Setkáme se tedy s nadaným dyslektikem nebo dysgrafikem, kteří to mají o to složitější, že se u nich nejprve upozorní na poruchu a nadání se zjistí až sekundárně, případně se nezjistí vůbec. S dítětem se pak zachází jako s dysgrafikem a ne jako s nadaným dysgrafikem, což je velká škoda, neboť nadání může mnoho obtíží velmi dobře kompenzovat.

Nadané dítě tedy rozhodně nemá všechno zadarmo. A je třeba myslet i na nerovnoměrný profil schopností.

Zmínila jste sociální nezralost. Setkala jste se s tím, že by u nadprůměrně nadaného dítěte byla důvodem pro odklad školní docházky?

Tohle je potřeba posoudit opravdu velmi citlivě. Stejně tak se mě často ptají, zda má nadané dítě nastoupit do školy dříve, a ani tady univerzální odpověď neexistuje. Přesto říkám, že nadprůměrné nadání je častý důvod pro předčasný nástup do školy. Psychologové to sice neradi vidí a ani rodiče tomu nefandí, ale je nutné důkladně posoudit, do jaké míry by to dítěti mohlo prospět. Jsem spíše nakloněna tomu, aby dítě šlo do školy dříve a prošlo i adaptací, než aby se to řešilo způsobem, kdy dítě nastoupí v běžném věku a pak přeskakuje ročník. Mělo by zůstat s dětmi, které zná, a projít si první třídou se vším, co k ní patří, což je třeba i úprava biorytmu nebo přivykání na školní režim. Pokud by dítě první třídu vypustilo, takovouto adaptací si neprojde, což s sebou může nést rizika, která se projeví až po několika letech.

Další představa, s níž se setkávám – někdy i u učitelek –, je, že nadané dítě je prostě „malý Einstein“, kterého dětské věci nezajímají. Osobně si myslím, že rozumově nadaný předškolák je pořád dítě jako ostatní. Co si myslíte vy?

Existují i nadané děti, které jsou těmi „Einsteiny“, nedostanete je na písek nebo na kolo, protože raději sedí u atlasů a chodí do muzeí. A vedle toho máte děti, které si rády hrají, zabaví se běžnými věcmi prodaný věk, a nad rámec toho všeho je zajímají věci, které nejsou pro daný věk obvyklé.

Má tedy smysl dítě, které inklinuje k atlasům a muzeím, motivovat i k těm dětským věcem?

Domnívám se, že předškolní období má být co nejpestřejší. Dítě by si mělo sáhnout na spoustu věcí, od různých sportů po pestré volnočasové aktivity. Pokud rodič přistoupí na výrazné úzkoprofilové zaměření svého dítěte, úplně se mi to nelíbí. Vím ale, že mnozí rodiče mluví o tom, že se snaží dítěti nabízet jiné druhy zábavy, a ono přesto trvá na tom svém. Pak ho není možné přemlouvat.

Ještě se setkávám s tím, že rodiče i učitelé mají představu, že nadané dítě se bude rozvíjet samo, že mu nemusejí nabízet žádné speciální podněty. Je to oprávněná představa?

Samozřejmě ne. Dítě potřebuje, abychom mu nabízeli rozvíjející aktivity. Existují výzkumy, z nichž plyne, že nadané děti jsou už odmala schopny samostatné práce. Pokud k tomu děti vedeme, ukážeme jim třeba encyklopedii, do které se můžou podívat a něco si tam najít, jsou pak schopny dříve než jejich vrstevníci najet na tento systém. Pokud se něco takového povede už v předškolním věku, je to ohromná výhoda pro školu. Když nadané dítě umí alespoň trochu samostatně pracovat, učiteli to velmi pomůže. A je to výhoda i pro dítě samotné.

Snesou učitelé něco takového?

Domnívám se, že samostatnost dítěte musí učitelům pomáhat. Druhá věc je, zda učitel snese, že dítě může v některých oblastech vědět více než on. Měl by připustit, že pokud se dítě určitým tématem expertně zabývá, může mít větší vědomosti. Zdá se mi, že na prvním stupni to problém úplně nebývá, učitelé nemají problém přijmout, že dítě ví něco víc. Na druhém stupni je to jinak, učitelé mají aprobace, jsou odborníky na své obory, a může to tedy skřípat.

Učitel má být vzorem celoživotního učení, ukazovat, že nikdo nemůže vědět všechno. Není divu, že v dnešním informačním světě toho některé děti vědí opravdu hodně.

Co když se nadprůměrně rozumově nadané dítě ve školce nebo ve škole nudí? Může to vést k tomu, že se nenaučí, jak využívat svůj potenciál, a stane se z něj průměrný žák?

V předškolním věku má dítě opravdu velkou motivaci se učit, poznávat nové věci. Školka ale ještě nepředstavuje strukturované vzdělávání. Dítě se v ní něco zvídavě dozvídá a učí se nad rámec toho, co musí. Když přichází do školy, poznává strukturovaný svět učení, kde dítě nějaké informace získává automaticky, má různé předměty, kde se něco učí. Zvídavost a informace přestávají být tím, po čem dítě touží, a stávají se běžnou součástí života. Je pak velmi důležité udržet zájem a motivaci dítěte, protože se může velmi snadno stát, že motivace „usne“, že dítě pochopí, že to, co se ve škole dozvídá, je relativně snadné a že mu k tomu stačí jen málo úsilí. Dítě pak jednoduše „zakrní“, přestane vnímat a soustředit se. První mezník je ve třetí třídě a další pak v páté, kdy přichází i více předmětů, a dítě najednou zjišťuje, že už není tak dobré. To, že umělo dříve číst a počítat, už nehraje takovou roli, protože se to naučili i ostatní, a dítě najednou přestává projevovat známky nějakého náskoku, působí jako běžné dítě. Rodiče se pak ptají, kde se to nadání ztratilo, co se stalo. Nadání se ale nikam neztratilo, jen nepostupovalo dopředu, navíc v některých znalostních oblastech ani není možné udržovat náskok dítěte, spíše je vhodné mu dávat podněty, aby mělo chuť vzdělávat se i nadále.

Zmínila jste rané čtení a počítání. Jsou tyhle schopnosti vždy podmínkou pro to, aby dítě bylo nadprůměrně nadané? Nebo se mezi nadanými dětmi setkáváte i s těmi, které se naučí číst, psát a počítat až ve škole?

Rozhodně nejde o podmínku, spíše o poměrně snadno identifikovatelný projev. Pokud se s těmito schopnostmi setkáme třeba u tříletého dítěte, automaticky můžeme usuzovat, že půjde o dítě nadané, ale mnohé děti se zajímají o velmi specifická témata, mezi něž písmenka nebo čísla nepatří.

Nadané děti jsou v současné době také zahrnuty mezi ty, kdo potřebují podpůrná opatření ze strany pedagoga. Jak takovéto podpůrné opatření může vypadat?

Jsem moc ráda, že v souvislosti s inkluzí se škála podpůrných opatření rozšířila i na kategorii nadaných a mimořádně nadaných dětí. Dříve dítě mohlo mít individuální vzdělávací program nebo vynechat ročník, ale víc možností nebylo. I děti, které nemají „nálepku“ mimořádného nadání, mohou ve škole dostat nějaká podpůrná opatření. Jsou to ty děti, které v intelektových zkouškách sice nevykážou mimořádné nadání, ale například počítají jako děti mnohem starší. A dítě se pak ve škole může nudit ne z podstaty svého nadání, ale jednoduše proto, že je napřed.

Moc se mi líbí, že děti s výrazným nadáním patří nyní mezi ty, které mají dostat zvýšenou pedagogickou podporu, ale setkala jsem se s tím, že škola dostala peníze na pořízení jedné encyklopedie, a to bylo všechno. Jak by podle vás měla podpůrná opatření vypadat?

Tohle je téma financí, toho, kolik peněz na podobná opatření ve školství je. To je problém dlouhodobý, který se netýká pouze dětí nadaných. Školám říkám, že nelze spoléhat na prostředky, které získají v rámci inkluze, ale že musejí hledat vnější zdroje v podobě různých grantů nebo šablon. Tyto věci by se ovšem měly řešit systémově, ne jen pro jedno konkrétní dítě. Škola by si proto měla vymyslet projekt, který pomůže všem nadaným dětem, které do ní docházejí. Pokud se to povede, profituje z toho celá škola, ne jen několik jedinců.

Peníze jsou jedna věc a další věcí je pedagogická tvořivost. Učitel přece může pro nadané dítě vymyslet něco i sám, ne?

Je to tak. A navíc se stále nedostatečně využívá potenciálrodičů. Nadané děti většinou vyrůstají v podpůrném prostředí, kde mají rodičeohromný zájem na tom, aby se nadání dále rozvíjelo. Pokud se to vezme zasprávný konec, je rodina ochotna udělat velké věci. Rodiče ostatně znají svédítě nejlépe, takže jsou ochotni zásobovat školu nejrůznějšími materiály adělají to s chutí a se zájmem.

Můžete naše společné povídání uzavřít dalším příkladem nadaného předškoláka? Třeba takového, který ze školky přešel do školy.

Nevybavuje se mi konkrétní dítě, ale máme předškolní klub Malý šikula, který funguje již deset let. Když děti odejdou do školy, pravidelně sledujeme, jak se jim daří, protože rodiče s námi zůstávají v kontaktu. Vnímáme, že hodně záleží na výběru školy, na tom, zda děti nastoupí tam, kde se už o jejich nadání ví a kde pedagogové dokážou reagovat na jejich potřeby.

Rodičům předškolních dětí s nadprůměrným nadáním nabízíme pomoc s výběrem školy. Už dávno neplatí, že by děti nastupovaly pouze do svých spádových škol. Rodiče hodně vybírají, jsou ochotni dítě vozit na druhý konec města nebo do jiné obce, jenom aby dostalo nějakou formu podpory.

V mnoha případech to díky kvalitnímu výběru dopadne dobře a rodiče i dítě jsou spokojeni, ale setkáváme se i s tím, že si to „nesedne“ a že je potřeba školu změnit. Říkám rodičům, že pokud vidí, že něco není v pořádku, neměli by dlouho čekat a školu změnit okamžitě, protože pokud dítě mezi spolužáky zapustí kořínky, už se z kolektivu vytrhuje mnohem hůře a může to přinést určité psychické následky.

Zmiňujete klub pro předškoláky. Jaký je jeho význam pro nadané děti? Co jim přináší, když se setkají s podobně nadanými vrstevníky?

Vlastně jste si na to odpověděla sama. Je to pro ně podpora, setkají se tu s podobně nadanými dětmi, s intelektovými vrstevníky, které v běžném kolektivu hledají velmi nesnadno. Děti potřebují vědět, že se svou jinakostí nejsou samy, že jsou tu i další, které jsou na tom podobně. Nabízíme jim samozřejmě aktivity, které uspokojí jejich potřebu podnětů, ale největší devizou je právě kontakt s intelektovými vrstevníky.