odpověď samotné rodičky z minulého příběhu

Milí čtenáři,
které zaujala tato kauza. Dovolte mi, abych se ke svému porodu také vyjádřila já. Na časté a snad i ironické námitky personálu, proč kritizuje můj porod má kamarádka a ne já, je myslím, zcela jasná odpověď – mám malé miminko, které mne zaměstnává natolik, že již nemám ani sílu ani čas vysedávat v kavárnách na internetu a psát na počítači dopisy nemocnici a reakce na další reakce z internetu. Kdo zažil šestinedělí s prvním miminkem bez přítomnosti maminky nebo nějaké jiné pomoci, ví, jaké je to vyčerpávající období, jak je každá minuta spánku úžasným darem. Teď je mé miminko starší a já se konečně mohu ke všemu vyjádřit. Jsem ráda, že za mne má kamarádka napsala nemocnici dopis hned po porodu, tedy v době, kdy bylo vše v živé paměti.
Přečetla jsem si se zájmem její list, v němž popisovala můj porod a teprve tak jsem se dozvěděla mnohé věci, o kterých ani nevím nebo jsem je při porodu nebyla schopna vnímat. Jednalo se o můj první porod a myslím, že jako každá prvorodička jsem z něj měla obavy. Vyprávění mnohých maminek, které rodily v porodnici v Českých Budějovicích bylo tak otřesné, že mi porod naháněl až hrůzu. Chodila jsem na předporodní kurzy vedené zkušenou porodní asistentkou a byla jsem na exkurzi na porodním sále v českobudějovické porodnici. Exkurzi vedly sestry, které bych rozhodně nechtěla mít u porodu, protože co vím jistě, že bych si nikdy nepřála, aby na mne někdo při porodu křičel. Návštěva českobudějovického porodního sálu mne tedy natolik odradila, že jsem se rozhodla rodit jinde. Navštívila jsem tedy českokrumlovskou porodnici, kde mne s kamarádkou prováděla velice milá sestřička a trpělivě odpovídala na všechny naše otázky. I skutečnost, že si na nás slovy dvě osoby udělala čas, bylo příjemné a připisuji to českokrumlovské porodnici jako velké plus. Při prohlídce mne zaujal zejména pokojík s velkou postelí, kde se podle slov sestřičky dalo také rodit. Byl útulný a vypadalo to tam „jako doma“. Myslím, že je přáním všech rodiček rodit v takovémto „domáckém“ prostředí, navíc třeba za zvuků své oblíbené hudby. Dále se mi líbilo, že nástřihy ani další lékařské zákroky ani píchání oxytocinu zde nejsou rutinou, ale provádějí se jen v případě potřeby. Důležitou skutečností, která také rozhodla o mé volbě krumlovské porodnice byl fakt, že jde o porodnici malou, kde většinou probíhá porod pouze jeden, tedy rodička není rušena a stresována dalším porodem za bílou plentou a množstvím okolo procházejícího personálu, jak jsem o tom slyšela z Budějovic.
K samotnému porodu – když mi začaly první stahy, nepanikařila jsem a dle rady zdravotní sestry z předporodního kurzu jsem vyčkávala, šla jsem do vany a ještě něco jsem dělala. Asi po dvou hodinách jsem zavolala kamarádce, že bolesti nepřestávají a že tedy asi nejde o poslíčky a požádala ji, aby mne do Krumlova odvezla. Stále nebylo kam chvátat, porodní sestra na kurzu mluvila o 12 ti hodinách a o tom, že se máme snažit doma zůstat co nejdéle. Navíc, že bolesti mají být pravidelné a silné. Zas taková bolest to ale nebyla. Za další dvě hodiny jsme tedy vyrážely do Krumlova. Cestou už mi bylo hůř a v nemocnici jsem sotva vyšla schody. V poloze v kleče na čtyřech se bolesti ještě daly vydržet, ale v sedě v křesle připojená na monitoru jsem zažívala opravdu utrpení. Porod je opravdu „jiný stav“, řekla bych, že je podobný transu nebo nějaké vysoké horečce, ne nadarmo se při něm vyplavují endorfiny, které tlumí bolest a ovlivňují mozkovou činnost. Myslím, že na vysvětlení mého stavu postačí, když napíšu, že ani nevím, kolik bylo sester, které se mnou vyplňovaly onen hrozný dotazník, byly dvě nebo tři? Musím dodat, že normálně mi napočítat do tří problémy nečiní. Při bolestech jsem nemohla ani mluvit, vždyť jsem přece musela dýchat. Otázky nebraly konce a já byla každou odpovědí strašně vyčerpávána. Dokonce se mne sestry ptaly i na věci, které jsem s sebou přinesla vyplněné v nějakém dalším formuláři a v těhotenské průkazce a když jsem jim řekla, aby si to opsaly, nezajímalo je to a ptaly se zas a znovu. Ono vyplňování formuláře považuji za jednu z nejstrašnějších zážitků z porodnice. Proto jsem s velkou úlevou ucítila čísi ruku, která mne pohladila a uslyšela známý hlas mé kamarádky. Tady mne napadá několik otázek. Proč by nemohly matky přijít do porodnice s předem vyplněným formulářem, který by jen v deskách odevzdaly? Má platnost papír, který mi daly na závěr podepsat, když už jsem nebyla schopna vnímat, co vůbec podepisuji a hlavně s podpisem vytvořeným sice mou vlastní rukou, ale v takových bolestech, že nebyl podobný žádnému z mých podpisových vzorů?
Po vyšetření lékařem jsem se nechala oholit a souhlasila bych i s klistýrem, tyto dvě nepříjemné věci jsem byla ochotna podstoupit pro lepší práci zdravotníků. Ovšem, když jsem požádala sestru, že chci rodit jen za asistence porodních sester, tedy bez lékaře (přála jsem si rodit s co nejmenším počtem cizích osob), jak mne o této možnosti informovala sestřička při naší předchozí návštěvě, bylo mi řečeno, že pan doktor je už tu a sestra mne odvedla na sál.. Netušila jsem, že se z něj na svou vysněnou postel ve druhé místnosti už nevrátím. Tady je na místě vysvětlit také úlohu doprovodu rodičky – ona sama již není schopna si něco vyžádat, razantně něco chtít, něco vysvětlovat. Proto je zde také doprovod, aby prezentoval její názory. Tady je má chyba a škoda, že jsem neměla doma dopředu napsaný papír, co chci a co v žádném případě ne, abych ho kamarádce předala, cestou, jak jsem si myslela, už na to nebyl čas.
Dodnes mne moc mrzí, že jsem nedarovala pupečníkovou krev, na což jsem se při exkurzi informovala, že lze. Vzpomněla jsem si na to totiž, až když placenta pleskla o zem. Všude na chodbách v porodnici sice visely plakátky pobízející rodičky k dárcovství, a musím říct, že bych byla ochotna vydržet i onen hrůzný dotazník, kdyby na jeho konci byla otázka: „Chcete darovat pupečníkovou krev?“
Kdo všechno byl u porodního stolu, opět nevím, dokonce jsem překvapena, že jsem měla mírně nadzvednutou hlavu, protože jsem měla pocit přesně opačný. Poloha s nohama v držácích mi absolutně nevyhovovala, přestávala jsem cítit ten konkrétní tlak a nevěděla jsem, co mám dělat. Navíc mne několikrát vzaly do lýtek takové křeče, že přehlušily i porodní bolesti, nikoho to nezajímalo a opět mi pomohla kamarádka, která mi z nejhoršího nohy masírovala. Pamatuji si jen, že jsem stále čekala, opět podle toho, co nám říkala sestra na předporodních kurzech, až mi lékař řekne, kdy mám dýchat zhluboka a tlačit. Nikdo mi nic neříkal. Teprve po dávce oxytocinu jsem velice přivítala rady sestry a teď vím, že děťátko mohlo být na světě dřív, kdyby mi někdo poradil už předtím. Také mi velice pomohlo, když už mi docházely síly, že kamarádka vykřikla: „Už vidím hlavičku!“ Zda byl nástřih nutný, nedokážu posoudit, ale důvěřuji lékaři. Když mi dali děťátko na hrudník, požádala jsem, aby jej nejdříve otřeli, nemám ráda krev. Kdybych tušila, že už se s ním skoro neuvidím, rozmyslela bych si, co říkám. O tom, že mi sestra přiložila miminko k prsu už v průběhu šití, ani nevím. Na druhé přiložení si pamatuji, ale nic jsem z něj neměla. S tím, že miminko dvě hodiny po porodu neuvidím, jsem byla smířena, sestřička nás informovala při exkurzi, ale o dalších 4 hodinách nic neříkala. Myslím, že ty dvě hodiny po porodu jsou ideální k tomu, aby maminka pozorovala své nahaté miminko na vyhřívaném lůžku blízko sebe, protože na nic jiného než na pozorování se ani nezmůže a v jiných porodnicích je běžné, že tyto boxy jsou vedle ležící maminky. To doufám, v porodnici v Krumlově zlepší. Když jsem se ale dozvěděla o oněch dalších 4 hodinách, byla jsem nešťastná, tolik jsem si přála miminko konečně vidět. Sestra mi řekla, že se tedy za mnou přijde podívat a pokud budu schopná vstát z postele a dojít do sprchy, že miminko dostanu dřív. Vůbec jsem neměla sílu vstát, ale věděla jsem, že musím, abych dostala své dítě.
Suma sumárum, můj porod byl, řekla bych, na prvorodičku velice rychlý – 6 hodin jsem opravdu nečekala, byl bez komplikací – žádné kleště, žádný císařský řez, a tak se dá říct, že můžu být ráda, že to vše tak dobře probíhalo, přesto na něj nevzpomínám ráda a když mi některá maminka vypráví, jaký byl porod např. ve Vrchlabí, jak si ho užívala a jak na něj ráda vzpomíná, je mi to strašně líto. Ano, můžeme se smířit s tím, jak to vypadá v porodnicích dnes a nepožadovat žádné zlepšení, ale to mi přijde stejné jako říct: „Nehledejte nové léky, ty, co máme dnes, stačí a že mají vedlejší účinky? Nevadí, vždycky je měly.“
Přála bych tedy všem maminkám, aby mohly rodit v porodnicích „bez vedlejších účinků“ a panu primáři porodnického oddělení českokrumlovské nemocnice dostatek financí, aby mohl porodní sál ještě zlepšit a dovybavit – např. porodní vanou a hlavně, aby v porodnicích nezůstalo jenom u slov.
Irena Vacková