Re: šťastný konec

Ahojky, ve čtvrtek to bude rok co jsem porodila syna, celé těhot.bylo v pohodě,užívala jsem si to plnými doušky, do práce jsem taky chodila co se dalo, vždycky jsem říkala,že bych mohla být těhotná deset let, bylo to nádherné,plánovala jsem si jak doma vydržím,jak s partnerem pojedeme spolu do porodnice,jak bude u porodu a ejhle-vše uplně jinak, ve 34 týdnu jsem šla na prohlídku-trošku se mi zkrátil čípek,ale na ten týden to bylo akorát, šla jsem v poklidu do města,nakoupit co potřebui a mířila jsem přes náměstí ¨v Opavě do obchůdku,že si vyberu autosedačku a nějaké letní těhotenské šatičky, ale v tom mi praskal voda a tekla a tekla,bylo ji opravdu moc, všichni jen koukali, nikdo nepomohl, upně mokrá jsem zašla do nejbližší restaurace kde mi zavolali sanitku, ta rychle do porodnice,ale protože se v Opavě nerodí do 35 týdne tak šupem do Ostravy,ještě ten den císařský řez,protože měl malý nízký odhad váhy a byl zadečkem otočený dolů, rychle mi ho ukázali, byl nádherný,trochu křičel,odvezli ho na JIP a mě taky, rodiče s partnerem za mnou byli, nikoho však za mnou nepustili a prckovi mi informce řekli až večer(strašné čekání)- mě¨l pneumotorax, byl sa "sipapu", o tom vstávání na druhý den a přístupu sester na JIP nebudu ani psát-hrůza, nikomu jsem nemohla zavolat, neměla jsem žádné další nové zprávy o prckovi, nic,uplně sama, musela jsem se dokopat vstát a do sprch a pryč z jip a na normálním odd jsem si mohla konečně zavolat a poplakat, poté jsme docházeli na prckem na jip, nejúprve s partnerem poté jsme chodila sama- trefila jsem na příšernou sestruz,opravdu strašná,ošklivé zacházení k matkám a k dětem, ale zlom nastal v sobotu,kdy sloužila sestřička Liduška až do pondělka, ta mi ho poprvé vytáhla z inkubátoru se všema hadičkama,poprvé jsem si ho mohla přebalit(jiné sestry mi dovolili jen na něj sáhnout), takže jsem tam celý víkend seděla a koukala, poprvé mi ho přiložila po týdnu k prsu, prostě sestřička ÚŽASNÁ, díky ní jsem kojila, šel prcek brzo na intermediál, přibýval a po dalším týdnu domů- ovšem z nemocí jsme se nevyhrabali, to pokračovalo dál-zkrátka snad už jsme to zvládli, malý se naučil sice vše dělat hodně později(hrozilo i cvičení), začíná se stavět a žvatlá, je to pěkný vzteklounek ale jsem ráda,že ho mám ale bojím se někdy dalšího těhotenství,zážitky z porodnice si pamatují dodnes, snad každou minutu a ty děti co tam leželi a byli na tom daleko hůř- ty maminky co porodily zdravé dítko a byli týden v porodnici ani neví jaké měli štěstí a proto všem přeji hodně toho štěstí a hlavně ZDRAVÍ.
Omlouvám se za dlouhý příspěvek.
Všem moc držím pěsti, .