A budou z dětí čtenáři?

Čtu dětem (10 a 7 let, kluci) prakticky od kolébky. Především jsem si slibovala, že je tímto způsobem přirozeně vychovám ke čtenářství. Částečně to fungovalo, obě děti se naučily samovolně číst ještě v předškolním věku. Ale myslíte, že si někdy zalezly s knížkou, aby si ji sami celou přečetly? Proč by se namáhaly, když jim ji máma večer přečte pěkně sama. A tak starší syn věčně leží v encyklopediích, ale po „opravdové “ knížce nesáhne. Na špek se chytil když jsem mu nabídla v 9-ti letech „Robinsona“, přečetl ho jedním dechem, říkala jsem si hurá!!!, ale dál zase nic moc, „Lovci mamutů“…stále žádná čtenářská vášeň. Před týdnem se nečekaně a sám přihlásil se do knihovny. Na zkoušku si půjčil dětskou detektivku a přečetl ji za večer. A už se chystá na další návštěvu. Že by konečně svítalo na „nové“ časy? Nicméně, každodenní čtení je rituál, kterého se děti rozhodně vzdát nehodlají. S mladším čtu „Staré řecké báje a pověsti“ (chudák pan psycholog), neboť miluje napínavé příběhy (spí bez problémů jako dudek a vysvětlování slov obohacuje i mě a staršího syna a když mladší usne, čteme „Vlčáka Kazana“ , u toho staršího už se tak neobávám příběhů s horším koncem – snad je to součástí výchovy umět prožít i žal, asi budeme brečet spolu.
Doufám jen, že čtení nebudou vyžadovat ještě v pubertě :))) – pozor matky, šijete si na sebe pěkný bič…
A co se týče klasických pohádek? Není lepší literatury - nesou archetypy pro lidský rozvoj nenahraditelné, (především skryté významy a metafory se člověku odhalí často až právě v dospělosti) - odborník a neví to?