Re: Naopak!

Erben a Němcová jsou problém spíš kvůli archaickému slovosledu, což se dá při větší dávce soustředění spravit tím, že to člověk přímo při čtení upraví. Škoda, že se nikdy nikdo neodvážil na klasiky sáhnout, vydávají se pořád v nezměněné podobě – vždyť to není Písmo svaté, ne? - a přepsat je opravdu jen trošku do současného jazyka, takhle je bohužel leckdo odloží s tím, že se to číst dětem nedá. Neznámých slov je hodně spíš v Němcové, ale jenom v některých pohádkách, většinou se to dá vyřešit několika vysvětlujícími slovy přímo při čtení. Jinak i menší dítě přece vnímá, že svět v pohádkách je trochu neskutečný, tak proč by tam měly být jen věci běžné známé? To bychom se museli vyhnout i princeznám a rytířům na koních. Spojením „donesl živé vody“, „nebylo po něm ani vidu, ani slechu“, „žena shrbené postavy“ má dcera rozumí bez problémů, nechápu, co je na nich zvláštního. Řekl bych, že klasické pohádky jsou často výrazově bohaté, hlavně v různých spojeních, děj může být celkem jednoduchý, zato popis je košatý a myslím, že to je malým dětem šité na míru: dokáží bez problémů sledovat příběh a přitom si mohou představovat
Po Sněhurce, která se rozplynula nad ohněm, dcera také usnula, pravdou je, že jsme pak četli ještě aspoň jednu, možná i dvě. Většina pohádek končí pro hlavní hrdiny dobře, takže například po Sněhurce se dá přečíst nějaká s dobrým koncem a je to. Většina klasických pohádek je nejenže dost krátká na to, aby se dočetla týž večer, je dokonce dost krátká na to, aby se mohla přečíst ještě nejmíň jedna. Proč nutně na jeden večer ordinovat jednu pohádku? Ostatně kdyby to bylo na ní, nechala by si číst každý večer klidně hodinu i víc, některé pohádky stále dokola (třeba čtyřikrát rovnou za sebou, omezili jsme na jediné opakování). Zkoušel jsem občas i autorské pohádky (od Perraulta po novější i zcela moderní české, ruské apod.), ale moc dceru nebavily, zívala, přerušovala mě, hrála si, převalovala se… Nezáleželo na tom, že byly literárně vytříbené, psychology pro psychický vývoj doporučované, zařazené do čítanek, přizpůsobené známé současnosti, s morálním naučením a bez drastických prvků. Skutečná pohádka pro děti je v podstatě literární brak (a vůbec to nemyslím hanlivě) – asi jako kovbojky nebo červená knihovna. Literární cena by za ně sice většinou nebyla, ale čtenáři (posluchači) je milují… Málokterý spisovatel dokáže takovou pohádku napsat, většinou je to moc svádí k „vyšší“ literatuře (jednou z výjimek je V. Tille alias V. Říha, jeho autorské pohádky jsou výborné, však je taky sám sbíral a byl jejich velkým znalcem).
Neodpustím si něco v té souvislosti říci k ilustracím. Klasické realistické ilustrace jsou nejoblíbenější, dcera na nich hledá detaily z přečtené pohádky. Takové ty moderní, jakoby dětské duši přizpůsobené, nejsou pro ni nic moc, vezme jimi zavděk spíš proto, že jiné nejsou. Hrozné bývají občas obrázky zvířátek, sice jsou nakreslena jako lidi (oblečení apod.), ale i já mám občas problém poznat, co to je za zvíře, natož dcera, která – bydlíme na venkově – zná mnoho zvířat odmala.
Kromě českých, moravských a slovenských čtu z různých výborů pohádek celého světa, které občas vycházejí, ale spíš vycházely, takže hlavním zdrojem jsou antikvariáty. Asi nejvíc se chytly klasické ruské pohádky (v čele s Krásou nesmírnou), mimo jiné proto, že jsou často prokládány rytmickými vložkami. Moc dobré zkušenosti mám s jedním starým výborem gruzínských pohádek, taky s eskymáckými pohádkami, se srbskými (někdy dost drastické, se zloduchy se tam nepářou, ale většinou podivuhodně dobrodružné, děj se přesouvá dál a dál, co stránka, to miniaturní příběh a jde se dál), s řeckými, se starším výborem německých, anglických a skandinávských pohádek, s afghánskými (celostránkové ilustrace, žůžo). Přiznám se, že bych si neuměl představit, jak jí čtu včelí medvídky a podobné unimrané modernosti, Broučky, pejska a kočičku nebo Ferdu mravence ano. Pejska a kočičku jsme četli (začala žena), Ferdu jsme zkusili, nebylo to tak špatné, Broučky zná z filmové podoby, jinak většina večerníčků ji moc nezaujme.
Nejvíc ji dokáží zaujmout princezny, princové a draci, taková ta klasika stokrát jinak, hlavně když je zlo poraženo (posekáno, nejlepší jsou fakt draci) a žijí šťastně až do smrti. Pak bajky, klasické, takové ty na půl strany. No a pak taky pohádky, kde někdo někoho ošálí (ten dobrý): O smolnících (ukrajinská, varianta na Bídu) několik večerů za sebou, z toho jednou čtyřikrát (důvod zavedení pravidla jediného opakování – jednoduše mne to už nudilo), Čert a cikán (ze slovanských erbenovek) taky několik večerů za sebou...
Mimo klasické pohádky měl obrovský úspěch Tolkienův Hobit v comicsovém vydání (moc hezky kreslený). Ukázán k nahlédnutí ve dvou a půl letech, vyvolal nadšení, s mírnými zjednodušeními a přeskakováním některých dialogů byl postupně přečten, pak čten stále znovu asi 5x, 6x následujícího půl roku už bez přeskakování (pravidelně pár stránek z Hobita, jedna či dvě pohádky). Když jsme jeli navštívit rodiče, v Praze na Smíchově dcera uznale prohlásila: „Skřeti postavili hezkej tunel…“
Jinak písničky a říkanky má dcera hodně ráda, ráda se je učí i odříkává. Trénuje to s ní hlavně žena. Já jí odmala zpívám, hlavně před spaním, ale i přes den a pravidelně v autě – nejoblíbenější zábava, pokud s ní někam jedu sám, tj. já za volantem a ona za mnou v sedačce. Přiznám se, že lidovky znám omezeně, i když se jim nevyhýbám, sám mám rád folk a country a to jí taky zpívám, jí se to očividně líbí.