Re: pre Sylviu

Sento, OK, souhlasím :o) Definice, že trest je "vedome ublizenie rodica dietatu s cielom ukazat nasledok nezelaneho chovania", zní hezky a nic proti ní nemám. No a teď si vem situaci před přechodem - dám dítěti vybrat, jestli chce jít se mnou za ruku, nebo jestli ho mám přenést. Vběhne do silnice samo, tak já ho vezmu do náruče, ono může vzteky a ponížním puknout. Já tedy VĚDOMĚ (= ano, jsem si vědoma toho, co bude následovat) UBLÍŽILA (= dočasně jsem omezila svobodu svého dítěte, jak hezky napsala Marysha je to kámen úrazu pro jeho samstatnost a důsojnost a jak píšeš ty, tak psychické ublížení je taky ublížení) svému dítěti a ukázala jsem mu NÁSLEDEK (= omezení volnosti) jeho NEŽÁDOUCÍHO CHOVÁNÍ (= neochoty jít za ruku).

A MMCH takovéhle chování může být pro dítě nejenom trestem ve smyslu jeho ponížení, ale může pro něj být i trestem fyzickým, protože velice lehce při něm může dojít k poranění. Pokud vláčíš vzpouzející se dítě, které kolem sebe mrská ručičkama a nožičkama, tak ti sice při troše nešikovnosti může vypadnout z náručí, ale ještě to jde. Horší situace nastává ve chvíli, kdy se dítě chová stylem "jsem voda, nemám tělo, nemám ruce, nemám nohy, proteču ti mezi prsty". Kdo to nezažil, pravděpodobně nepochopí, ale dítě opravdu "proteče mezi prsty" a ty po něm jenom lapáš s úmyslem zmírnit jeho pád, ale ať ho chytíš, kde ho chytíš, pořád podklouzává a sune se k zemi. Obzvlášť nebezpečný je nečekaný přechod z fáze jedna (boje) do fáze dvě (bezvládného tělíčka), kdy na to nejsi připravená a vztekající se dítě samozřejmě držíš jinak, než je potřeba držet dítě proklouzávjící. Třetí situace vedoucí k úrazu je, když dítě chytíte za ruku, ono se v tu chvíli odlepí od země a začne s sebou mrskat - tady hrozí riziko, že si vlastní vahou a vlastními pohyby ruku vykloubí.

Jinak to s mladší dcerou jsi špatně pochopila :o) Moje poznámka, že se to časem zlepšuje, neznamená, že se to upravilo :o) Starší holčina je teď už ochotná akceptovat vodění za ruku, i když sama od sebe se mě chytí jenom výjimečně. Jenže té už je ČTYŘI A PŮL roku, takže tu už fakt za ručičku vodit nemusím a z hlediska její bezpečnosti je mi naprosto jedno, jestli se vede nebo ne :o) Mladší (dva a čtvrt) je ochotná se vodit, ale jenom tehdy, pokud se mě i starší drží za ruku. Pokud jdeme samy dvě nebo se starší nedrží, tak i nadále držení odmítá. Odrážedlo nebo kočárek si ze schodů/do schodů vláčí sama, když s sebou přitom švihne na zem, tak sice řve... ale to ji ani nadále nepřinutí přijmout moji nabízenou pomoc ;o)

Rozhodně tenhle příspěvek nemá být stížností na "moje dvě příšerné děti" :o) to ani omylem. Naopak, jsem přesvědčená, že mám zlatíčka ;o) Jenom jsem chtěla upozornit, že i "výchova bez trestů" se i při dodržování stejných zásad u některých dětí bez trestu neobejde... protože prostě za trest považují i to, co jiné děti přejdou bez mrknutí oka a to, co maminky těch v tomhle směru "flegmatičtějších" dětí vůbec nenazývají trestem ;o)

S.