Re: Ale jak přimět?

Taky se přidám se svou troškou. Já jsem chodila do hudebky asi 14 let. Hrát na klavír jsem se tam naučila fakt dobře. Co mám hudebce za zlé, je to, jaký důraz byl kladen na hraní z not a nulový důraz na vlastní kreativitu. Možná to znáte i ostatní: stupnice, etudy, dva tři přednesy, dynamika i tempo přesně podle zápisu v notách...jak papoušek. Jako malé dítě jsem si skládala. Během hudebky jsem přestala. Když jsem na gymplu hrála s kapelou, dalo mi hroznou práci se ke zbytkůpm své hudební tvořivosti tím nánosem papouškování a drilu prokopat. polde toho, co slýchám od kamarádek, je to v některých hudebkách pořád takové.
Já jsem naštěstí naši Verču do hudebky nepřihlásila, protože se sluchem na tom není tak, aby jí klasické hudební vzdělání tohoto typu něco mohlo dát. Místo toho jsme našli (myslela jsem, že jen jako "náhražku") soukromou paní učitelku a to byla veliká výhra.
Pracuje s Verčou na rozvíjení sluchu, na zlepšení zpěvu, všechno nenásilně, hravě, pro zábavu. Cvičení, která ji nebaví, omezují na minimum, protože - jak řekla paní učitelka - tu techniku se může učit i na vhodně vybraných lidových písničkách. Podporuje ji nejen v hraní podle not, ale i v hledání vlastních doprovodů v levé ruce, případě vytváření vlastních skladbiček. To je výuka hry na klavír podle mého gusta, a zdá se že i podle gusta mé dcery, kterou musím od klavíru odhánět násilím :-). Samozřejmě že počítám, že z ní nebude klavírní virtuoska. Chci jen, aby - bede-li mít chuť - si uměla zahrát pro radost, když jí třeba bude zrovna smutno. Aby měla požitek z hudby, aby mohla zažít nějaké společné muzicírování, až bude větší, pokud bude chtít.