Krásná odpověď.

To je opravdu krásná odpověď. Mé dítě bylo (a vlastně asi pořád je) taky velmi úzkostné, v batolecím věku to byl dost boj, pak se to ve mně naštěstí včas zlomilo a pochopila jsem, že dítě nezměním, že změnit se musím hlavně já. Chovám se hodně podobně jako se píše v odpovědi, zbytečně nic nelámu, všechno má svůj čas. S dítětem už dávno nebojuju, jen občas s lidskou blbostí, kdy někdo nahlas před dcerou tu její jinakost okomentuje. Přitom ona je mnohem statečnější než všichni kolem ní, protože denně se musí x-krát překonat, aby dokázala to, co ostatní považují za běžnou věc. Teď mám doma 13ti letou bezvadnou slečnu, se kterou jsme si díky tomu všemu velmi blízké a když vidím, jak neuvěřitelnou cestu ta kdysi bázlivá osůbka dokázala urazit, smekám klobouk - je (a vždycky byla)úžasná