Poradna: Máme úzkostné dítě

Moje dítě je extrémně stydlivé a úzkostné. Ať dělám, co dělám, pořád se mi nedaří, aby se to zlepšilo. Synovi jsou tři roky. Odmalička se bojí daleko víc než ostatní děti. Když si hraje ve vedlejším pokoji, nemůžu si dojít ani na záchod nebo sama do kuchyně. Nepomůže ani, když na něho při tom mluvím. Večer ho musím hodinu uspávat a držet ho za ruku. Pokud chci odejít dřív, mám na další hodinu o zábavu postaráno. Je úzkostný i v jiných situacích. Odmítá třeba jezdit na odrážedle jako ostatní děti. Když ho opravdu hodně přemlouvám, tak jen na rovince. Ze skluzavky sjede po velkém přesvědčování jen za ruku. Chodíme na kroužky, avšak poslední dobou už to moc nemá smysl. Dříve se zapojoval, teď už tam vůbec chodit nechce. Když už tam jdeme, protože mu nemůžu pořád ustupovat, tak jen sedí na lavičce u zdi a kouká. Přitom ale po cestě domů vypráví, co všechno děti dělaly, takže ho to zajímá. Mám pochopení a skoro nekonečnou trpělivost, ale dochází mi optimismus. Jak mu pomoci?

Úzkost a strach sehrávají v lidském životě důležitou roli. Jsou běžnou a nepostradatelnou součástí našeho všedního dne. Varují totiž náš organismus před nebezpečím a ohrožením. Pro přecitlivělé děti jsou ale náročné i situace, které ve skutečnosti příliš nebezpečné nejsou. Napětí a nejistotu v nich vyvolávají i na první pohled nevýznamné podněty.

Stabilita emočního prožívání, vzrušivost a odolnost nervového systému vůči zátěži jsou vlastnosti z velké části vrozené. Konkrétní potíže úzkostných lidí jsou pak utvářeny jejich specifickou životní zkušeností.

Poradenský psycholog se s úzkostnými dětmi ve své praxi setkává poměrně často.

Po problematice specifických poruch učení, poruch pozornosti a školní neúspěšnosti jsou úzkostné poruchy třetí nebo čtvrtou nejobvyklejší zakázkou. Nejste proto zdaleka sama, kdo se svým dítětem řeší obdobné obtíže.

I moje dcera patří k citlivějším a bojácnějším dětem. Podobně jako vy jsme bojovali se skluzavkou i odrážedlem. Také jsem dcerku mnohokrát sundával z klouzačky, protože se sama neodvážila sjet dolů. Už jsme skoro rezignovali a najednou, jakoby z ničeho nic, začala dívka dovádět na hřišti s velikým uspokojením. Je velkou chybou nechat dítě zahltit nepříjemnými pocity, které ještě na své úrovni osobní vyzrálosti nedokáže zvládnout. Úzkostnost má ale také jednu zákeřnou vlastnost. Čím více se jí uhýbá, tím jsou pocity neurčitého ohrožení, strachu a nejistoty silnější.

Váš syn jistě potřebuje velkou míru podpory a porozumění pro svou rodící se osobnost a labilnější emoční prožívání. Bylo by pro vás asi přijatelnější, kdyby byl o trochu statečnější. Měl by ale zároveň poznat, že ho máte rádi takového, jaký je, i s jeho citlivější povahou. Dále se vyplatí ho pomalu psychicky otužovat a učit ho překonávat strach. Takového cíle však určitě nedosáhneme najednou. Naopak důrazně doporučujeme postupovat trpělivě po jednotlivých krocích. V příkladě se skluzavkou to znamená nejdříve třeba i jenom projít okolo hřiště, aby si jej chlapec dobře prohlédl. Potom vejít dovnitř a nechat ho dělat nějaké přitažlivé, subjektivně příjemné a zajímavé činnosti. Pobyt na hřišti tak bude mít spojený s pozitivními pocity a zážitky. Když sám nebo s vaším povzbuzováním projeví zájem o skluzavku, může vylézt nahoru a pomalu si ji vyzkoušet. Několikrát ho budete muset držet za ruku, než se dolů odváží sjet sám. Každý pokrok je přitom nezbytné pochválit a náležitě ocenit. Nedá se předem spolehlivě odhadnout, jak dlouho bude celý popsaný proces trvat.

Úzkost lze pojmenovat či nakreslit, aby získala reálný rozměr. Dítě poté cíleně motivujeme k překonávání konkrétního strachu. Tento postup se dá využít spíše u starších dětí a obvykle už vyžaduje odborné vedení.

Úzkostné děti se rovněž bojí neznámého, pro ně potenciálně nebezpečného prostředí. Zpravidla se hůře přizpůsobují změnám v zaběhlém životním stereotypu. Uklidňuje je řád a pravidelnost. I s tímto faktem se osvědčuje počítat a dopřát jim na adaptaci dostatek času. Někdy pomůže, když si s sebou vezme dítě na hřiště oblíbenou hračku, na školku v přírodě nebo na tábor jede se spolužáky, které už z minulosti zná, do školky nebo školy se jde nejdřív podívat s rodiči apod.

Tříleté dítě je zatím značně emočně nevyzrálé a svým pocitům nedovede ještě efektivně odolávat. Ze své praxe ovšem dobře vím, že příznaků úzkosti s věkem postupně ubývá. Je to způsobeno vyzráváním osobnosti a získanými zkušenostmi v podporující a emočně příznivé atmosféře. Děti vědí, že náročné situace už v minulosti opakovaně zvládly.

Něčeho se bojí, avšak v jiných oblastech jsou úspěšné. To jim zvyšuje sebevědomí.

Občas od rodičů slýchávám, jak to mají úzkostní lidé těžké. Dnešní doba přece vyžaduje přizpůsobivost a ostré lokty. Něco na tom tvrzení je. Citlivé děti mají i v dospělosti více starostí. Stejně intenzivně ale prožívají i to, co je krásné. Někdy proto bývá jejich život emočně bohatší. Kladem jejich osobnostní výbavy je i větší empatie, porozumění pro city a myšlení druhých.

Zvítězit nad úzkostí a posílit nervový systém bývá záležitostí měsíců a let, ne dnů nebo týdnů. Takže radím, neztrácejte trpělivost a optimismus! Jste teprve na počátku cesty.