Re: Jste hloupá

Přesně tak, Katko, mezi společensky žijícíma zvířatama je hranic, jéje! I zvířecí rodiče stanovujou hranice svým potomkům, stačí je nějakou chvíli sledovat. Správný by bylo říct, že hranice jsou to, co nás lidi spojuje se zvířaty a stejně jako jim dává nám základní pocit jistoty. Zvířatům to očividně dává jistotu taky, lze tak soudit podle toho, že při průběžným udržování hranic nejevěj známky stresu, neprojevujou obranný reakce při nepřiměření slabejch podnětech apod. - mimochodem, to platí i pro kontakt člověka a zvířete, tudíž lidi a (určitý) zvířata jsou schopný aspoň rámcově ty hranice navzájem taky vnímat, zachovávat a porušovat. To byla odbočka, jinak soukromě by mě zajímalo, co to bylo za ty civilizace, který se pokusily odbourat pravidla (hranice) a brzy nenávratně zanikly.

Myslím, že u toho stanovování hranic nestojí otázka, zda ano, nebo ne, ale v jaký míře, jaký a jak. Líbilo se mi, Katko, to přeformulování ve smyslu, že děti máme vést. Myslím, že by děti především měly znát smysl konkrétních hranic (a rodiče taky!). A hranic by nemělo bejt zbytečně moc.

Dítě, kterýmu nestanovujou hranice rodiče, se s nima samozřejmě taky setkává, ale musí samo přicházet na jejich význam a musí se samo učit s nima pracovat. To může bejt větší zátěž do života, než rozumně postavený hranice v rodině. U rozumně stavěnejch hranic je zřejmý, že jsou vázaný na určitej účel, tudíž nejsou z principu neměnný. To pak nemusí bejt myšlenková zátěž, naopak to, myslím, spíš slouží k procvičení orientace v okolním světě.

Závažný problémy s životníma touhama a obzorama můžou způsobit jiný věci, třeba přepjatá soutěživost, nekritičnost k výkonům a schopnostem dítěte, přílišný umetání cestiček...