Re: Je to prostě jen vývoj...

Nedá se s tím nic moc dělat ale dovolte mi taky povzdech. Před nedávnem jsme se o tom s manželem bavili : i já si pamatuju dětství na venkově kdy mě naši ráno vypustili a volali mě jen na oběd a večeři a občasnou kontrolu. Lítali jsme venku, hráli hry, na indiány a milióny věcí - představivost jsme měli ohromnou. Myslím že moje děti ji maji úplně stejnou pokud se jim dá možnost, ale je možné jim ji dát? Jsem ochotná vydržet svůj strach když dítě pošlu do krámu nakoupit, nebo na kole na hřiště či ke kamarádovi. Nicméně dneska už je to: pozor na auta, s nikým se nebav, nikde se moc nezastavuj, nikomu neznámému nepomáhej atd. atd. Jo rodiče mi to kdysi říkali také, ale ne v takové míře. Ptala jsem se na to i mojí mamči a taky souhlasila - dřív se o nás tolik nebála jako by se bála dnes. Dle mého názoru je to hlavně v lidské lhostejnosti: pamatuju si, že když se dřív něco stalo vždy se našlo několik lidí kteří okamžitě pomohli, dneska je to dost nepravděpodobné. Dřív si lidi víc všímali svého okolí, dnes mi přijde že jsou uzavřenější do sebe. Pozor nehodnotím jejich důvody, mnohdy je to pochopitelné a navíc to neplatí na všechny (já sama se považuji za vyjímku a mojí rodinu naštěstí taky i když se nám to již několikrát nevyplatilo). Jen říkám že mi připadá (a bohužel to není jen můj pocit) že se změnilo "ovzduší" (nevím jak to vyjádřit jinak), jen jako příklad - kolik lidí Vás dnes pozdraví? A kolik lidí Vás dnes pozdraví s úsměvem? A kolik lidí se dnes skutečně zajímá o druhého? No nic berte to jen jako povzdech, stejně s tím nic moc nenaděláme.