Dětství

Mé dětství bylo šťastné. Vzpomínky na něj jsou pro mě velice cenné a ráda bych je jednou sepsala. Ač jsem nebyla kluk, ani nechodila do skauta, mým guru byl Jaroslav Foglar a jeho knihy plné příkladů slušných, čestných a pracovitých lidí. Z toho důvodu a též díky mým rodičům jsem zůstala idealistkou a jsem snad i trochu naivní. Stále věřím v to, že lidé jsou dobří, že dobro ve světě převládá a že mé okolí to se mnou myslí dobře. Považuji se za vcelku spokojeného člověka. A myslím, že dětství mi k tomu vytvořilo ten nejlepší základ.

Občas mi to ale nedá a přemýšlím, jaké dětství mají děti dnes. Nečtou už Foglara. Místo knih o cti a přátelství jim rodiče dříve nebo později předloží nesmrtelné hrdiny, kteří v lepším případě vraždí zlosyny, v horším zabíjejí obyčejné nevinné pěšáky. Nebudete mi možná věřit, ale jsou i takové maminky, které dají dvouletému dítěti do ruky tablet a společně denně tráví hodiny času tím, že jsou každý u té své obrazovky. A dokonce jsou i babičky, které se chlubí tím, že jejich vnoučata batolata umí sama zapnout počítač a – světe div se a tleskej – umí si dokonce sama zapnout internetový vyhledávač, najít www stránky s hrami a ovládat je.

Nechci si tu hrát na moralistu, zkrátka se jen divím. Nedávno se u dcery ve třídě objevily zvěsti o tom, že její desetiletí spolužáci kouří. Znám i děti, které mají v první třídě tetování, děvčata, která cupitají od třetí třídy na podpatcích a do školy chodí nabarvená jak zákon káže. A zase se divím. Žasnu i nad tím, jak moc chtějí některé děti být dospělými. Kouřit a pít, sledovat dospělácké pořady, nosit to správné oblečení, líčení a tetování... prosím, řeknete mi někdo, co ty děti na světě dospělých tak fascinuje? Co je tolik fascinuje zejména na těch „špatných“ dospěláckých věcech? Není naopak nejkrásnější zůstat pořád tak trošku dítětem? Proč jim tohle rodiče neřeknou?

V deseti letech, ba ani ve dvanácti, jsem se nelíčila a kouření mi smrdělo. Běhala jsem s lukem po poli, lovila bobříky. Lezli jsme vysoko po stromech, hrozil nám pád a zlomené ruce a nohy. Byli jsme ale šikovní a ohební, naše těla dospívala v pohybu, svaly jsme měli pevné. Dnes se rodiče nemusí bát, že si jejich děti zlomí ruku. Ťukáním do mobilního zařízení se ruka nezlomí. A na stromy dnes neumějí vyšplhat ještě mnohem starší děti než ty desetileté. Tělocvikáři si zoufají, když mláďata, která by měla být nejmrštnější a nejpružnější, nejsou v 90% případů schopna vyšplhat na tyč nebo přeskočit kozu.

Předmět informatika jsme měli na škole volitelný. Předmět pěstitelské a technické práce byl povinný. Každý kluk uměl zatlouct hřebík a uříznout prkno, každá holka věděla, jak si vypěstovat frézie nebo třeba česnek. Když jsem chtěla být s kamarádkou, nechatovala jsem s ní na sociální síti, ale domluvily jsme se ve škole a šla jsem k nim domů přespat. Večer jsme lítaly po ulici před domem a závodily s kluky v plivání pecek z třešní. Před spaním jsme si svěřovaly holčičí tajemství ústně, neťukaly jsme do klávesnice.

Někdy jsme se jen tak sebrali, naše parta, bylo nás sedm plus občas externisti, a zmizeli jsme velký kus od domu do polí. Tam jsme hráli ty nejkrásnější dobrodružné hry, bojovali s nepřátelskou partou, jedli šťovíky a váleli se v trávě beze strachu z klíšťat, deviantů a zapíchnutých jehel. Psali jsme si kroniku, kreslili jsme, snili a fantazírovali, vyráběli masky a indiánské čelenky, stavěli bunkry a skrýše a hráli si s ohněm. Bohužel ani já bych dnes svým dětem ani z poloviny nedovolila to, co jsme tehdy vyváděli.

Proč píšu tento článek? Chci být nostalgická? Chci poučovat? Chci, aby se někdo zamyslel? Netuším. Vlastně se pořád jen divím a i když věkově zatím ještě zdaleka nepatřím mezi seniory, lecčemus z dnešní doby zkrátka nerozumím. Lepší už to se mnou asi nebude.