Re: Zivot bez TV

Nikdy jsem neměl batole na starost dýl než den, i když dceru jsem občas měl celý den na starost od jejího roku, co skončilo kojení. Televizi nezatracuju, ale víc se mi líbí pouštění cédéček než dětský TV program, protože to vytváří slabší návyk. Na televizi si holt děti musí zvyknout, jinak jí propadnou přes kamarády v pozdějším věku. Takže se myslím musejí od raného věku učit televizní podívanou taky dávkovat, přerušit.

Rozvoji schopností prostřednictvím programů nijak zvlášť nevěřím, to by si podle mne musely k tomu třeba nahlas předříkávat. Něco málo v tom může být, ale nic, co by se nenaučily bez speciálních pořadů. Mnohem víc jim dá předčítání nebo vyprávění pohádek (od dvou let určitě. klidně i od roka a půl, děti rozumějí podstatně víc, než dokážou samy říct), ovšem skutečných (vypráví se hlavně děj, je málo přímé řeči atd., a hlavně to nesmí být pohádková knížka typu 365 pohádek na dobrou noc, každá dva odstavečky velkými písmeny).

Spoléhat na chytrý pořad je něco podobného, jako zázračné prášky na hubnutí (a vlastně prášky na všechno: "Potřebujete upravit jídelníček, zhubnout, víc se pohybovat." "Ale ne, pane doktore, prostě mi na to jen dejte nějakej prášek.") atd. Dětem v rozvoji nejvíc pomůže, když s nimi mluvíme a zapojíme je do toho, co děláme: i u hodně malých dětí se na ně dá u práce mluvit, co zrovna děláme a proč (včetně domácích prací, nebo spíš hlavně), časem jim dávat drobné úkoly, aby se zapojily taky, ono je to baví chvilku, ale načerpají z toho nějaké informace, které jim pak pomáhají samostatně si hrát.

Jo a taky bych trochu varoval před dlouhodobým sledováním televize, zvlášť u hodně malých, je to jednostranný kontakt, myslím, že o něco hůř se pak orientují v sociálních vztazích. A taky se samy moc nenaučí sledování přerušit, přitom potřebují opakovaně za den "vypnout", jen "koukat do blba" (mnohem víc než dospělí, ti to samozřejmě potřebují taky), takhle o to mohou být připraveny, pak můžou být nervózní, podrážděné.