Teletubbies a spol.: potřebují batolata televizi?

Televizní pořady pro nejmenší se množí jako houby po dešti. Údajně pomáhají dětem rozvíjet myšlení a řeč. Ne všichni odborníci s tím ale souhlasí…

Pamatuji se na to, jako by to bylo včera. Je půl šesté ráno, za oknem ještě ani náznak svítání a nemocničním pokojem v porodnici se z televize začala rozléhat do té doby zcela neznámá melodie: „TinkyWinky, LaaLaa, Dipsy, Po, Teletubbies, Teletubbies, kuk ahoj!“ Ještě trochu vykolejenou z narození prvního dítěte mě tento způsob televizní zábavy poněkud zaskočil. Zkušenější sousedka – maminka dvouapůlletého kluka – mě ale uklidnila. To nic, to jsou jen Teletubbies, její dítko je prý sleduje pravidelně. Prý si zvyknu, pravila. A ta brzká ranní hodina, kdy je vysílají, prý je také zcela namístě. Ostatně prý na to také časem sama přijdu. A měla pravdu.

Asi o rok později jsem o existenci čtyř plyšových postaviček, ve kterých poskakují dospělí herci, věděla své. Barevní tvorové, podobající se nejspíš šimpanzům, s palčáky místo dlaní a prstů, oči mrkací panenky, naddimenzovanýma netopýříma ušima a anténkami různých tvarů na hlavě se napevno zabydleli ve světě dětí z bezprostředního okolí. A abych nezapomněla – aby toho nebylo málo, na bříškách měli blikající obrazovku, na které se co chvíli něco poučného odehrávalo.

Teletubbies obývají cosi jako kulatou hobití noru v umělé krajině. Po okolních kopečcích se mezi umělými květinami pomalu pohybují živí králíci. Ze země občas vyjíždí jakási zvláštní roura, z níž se tu a tam ozve hlášení (například o tom, že je třeba dát dětem „Pá pá“).

Psychologové ve službě médií

I když se to na první pohled nemusí zdát, je děj ve skutečnosti velmi promyšlený.

Údajně přesně odpovídá potřebám a úrovni vnímání a myšlení batolat, kterým je určen. Podíváme-li se na to, jak jsou jednotlivé díly vystavěny, skutečně si všimneme krátkých epizodek s velmi jednoduchým dějem, který se pokaždé několikrát zopakuje, minimální slovní zásoby, již používají postavičky, vysvětlujících komentářů skrytého glosátora. Následnost jednotlivých epizod je snadno předvídatelná a pokaždé stejná, děti se rychle naučí, co přijde za chvilku. Prostředí, ve kterém se děj odehrává, je také až do důsledku jednoduché a přehledné, není tu nic rušivého nebo překvapivého. To vše má být přesně střiženo na míru nejmenším divákům, kteří neudrží dlouho pozornost a sami toho ještě aktivně moc nenamluví. To, co je pro dospělého diváka po krátké době téměř nesnesitelné, má rozvíjet inteligenci a řeč malých dětí.

Na začátku i na konci každého dílu se v kresleném sluníčku na malé diváky culí tvář skutečného batolete. V jednom z dílů jde třeba o to, naučit děti, jaké jsou nejoblíbenější předměty jednotlivých postaviček. Jeden z Teletubbies má svou tašku, druhý svůj míč, třetí koloběžku, na které popojíždí a troubí, a oblíbenou věcí dalšího je jeho klobouk. Když si to pěkně popořadě několikrát za sebou řeknou (moc toho ovšem ve skutečnosti nenamluví, pomáhá jim hlas muže – komentátora), nastane dramatický zádrhel: jedna z oblíbených věcí se ztratí! A všichni hledají a hledají, za použití minimální slovní zásoby, až se zase najde. A následuje rekapitulace oblíbených předmětů…taška, balon, koloběžka, klobouk… Když už se téma mnohokrát zopakovalo (a všechny děti spolehlivě vědí, co má kdo rád), rozbliká se jednomu ze čtveřice bříško a malí diváci se dostanou do „reálného“ světa – podívají se třeba na zahradu školky, kde děti právě plní bazének vodou, stavějí do něj skluzavku a cáchají se, nebo jindy se zas podívají, jak jiné děti šly s tatínkem nakupovat vánoční stromeček.

Fenomén pořadů pro nejmenší

S podobnými pořady pro děti se v posledních zhruba deseti lety i u nás roztrhl pytel. Zatímco my, generace jejich rodičů, jsme si docela dobře vystačili a Večerníčkem a Studiem Kamarád v neděli dopoledne, dnešní batolata a jejich rodiče mají na výběr z téměř nekonečného množství pořadů jak v televizi, tak na dvd. Snad každý rodič vlastnící televizi se v určitou chvíli musí vypořádat po svém s otázkou, zda vůbec a případně na co a jak dlouho dítěti dovolí se dívat.

Krteček je dnes už podívaná pro starší a pokročilé diváky. Filmoví producenti a autoři dětských pořadů velmi ochotně vycházejí vstříc trendu doby (a sami ho pochopitelně spoluvytvářejí).

Děti je třeba cíleně rozvíjet po všech stránkách a vzdělávat už od nejranějšího dětství. Jako zdůvodnění se kromě toho objevují i celkem pragmatické úvahy: děti se na televizi stejně dívat budou, buďme tedy realisté a alespoň jim nabídněme něco, co bude odpovídat jejich kapacitě a dokonce je bude zároveň rozvíjet.

Rozvojem myšlení a řeči se autoři pořadů pro nejmenší diváky pochopitelně zaštiťují velice rádi. Je to samozřejmé, vždyť jaký jiný přijatelný argument je možné použít. Tvrdit, že máme posazovat batolata před obrazovku prostě proto, že je pohled na skákající barevné obrázky dobře zabaví a unavený rodič tak získá kýženou chvilku klidu, to by nejspíš neprošlo. Když ale dítě před televizi posadíme v jeho vlastním zájmu, abychom podpořili rozvoj jeho duševních schopností, to je ovšem něco úplně jiného…

BabyTV: pro diváky s dudlíkem

Teletubbies, o kterých byla řeč na začátku, to byla jen jedna z prvních vlaštovek, a snad i proto se o nich tolik mluvilo. Pořad z dílny BBC se stal exportním šlágrem devadesátých let. Další průlom nastal před několika málo lety, přesněji řečeno v roce 2005, kdy se na scéně objevuje celá televizní stanice, určená nejmenším divákům: izraelská BabyTV. V zemi svého původu se tato televize pro diváky s dudlíkem stala okamžitě hitem a jedním z nejúspěšnějších placených televizních kanálů. Program vychází v podstatě ze stejných principů jako zmiňovaní Teletubbies, ovšem jsou tu dva podstatné rozdíly. Jednak se vysílá bez přestávky dnem i nocí, jednak, a to je zásadní, se program celý orientuje vysloveně jen na cílovou skupinu diváků v batolecím věku, kteří ještě chodí v plenkách (pokud vůbec chodí) a šlapou si na jazyk. „BabyTV ukazuje různé formáty, které propojují učení adekvátní věku s hravými prvky,“ ujišťoval tehdy Liran Talit, hlavní manažer izraelského vysílače.

A BabyTV se skutečně držela linie, kterou známe z dalších podobných pořadů pro děti i v našem prostředí: animace byla jednoduchá a přehledná, vyvedená především v základních barvách, děj doprovázelo hodně hudby. Střihy byly klidné, převládaly dlouhé záběry, takže si malí diváci mohli v klidu vytvořit svou představu. Příběhy jsou přehledné a vyzývají diváky, aby spolupracovali. Baby TV znamenala komerční úspěch, což samozřejmě ve světě mediální zábavy neuniklo pozornosti. Jako houby po dešti vznikaly další výhradně dětské televizní stanice, zaměřené na malé děti, a tak dnes i u nás máme možnost posadit svého potomka k obrazovce prakticky kdykoliv. Minimax, Nikledeon a sposta dalších programů si zdárně pěstuje další a další malé diváky. Zatímco některé jsou zaměřené na různé věkové kategorie a vysílají epizody z různých seriálů (od Mašinky Tomáše přes Pokémony až k seriálu o malých ponících), jiné se specializují na nejmenší – jako právě Nickelodeon.

I u nás

Speciální televizní kanál pro nejmenší děti naladíme i u nás. Program jménem DuckTV s podtitulem Televize pro úplné začátečníky slovenské provenience přišel přesně s tím nápadem, s jakým na trh vstupovala BabyTV. Na svých oficiálních internetových stránkách rodiče stejně ujišťuje, že: „Všechny příběhy jsou vytvářené pod dohledem dětských psychologů, plně odpovídají potřebám dětí od tří měsíců. Kulaté tvary, pomalé pohyby doplněné vhodnou hudbou pomohou dětem rozvíjet jejich kognitivní schopnosti. Oblíbené postavičky je naučí rozeznávat čísla.

Malá kamarádka liška pomůže s pochopením množin. Poznávání barev je jednoduché se seriálem Barevný zázrak. Zábavnou formou se naučí a poznají nové přátele, exotická zvířátka a navštíví tisíce zázračných míst.“

Všeho s mírou

A co na to psychologové, tedy ti, kteří se zrovna nepodílejí na vývoji pořadů pro nejmenší? Někteří realisticky radí především nic nepřehánět – ani nenechat malé dítě před obrazovkou příliš dlouhou dobu, ale na druhou stranu ani nedělat z televize přehnaného strašáka a netrpět děsem, že po deseti minutách u skákajících obrázků dítě utrpí nějakou škodu.

Jsou ale děti, kterým delší pobyt před obrazovkou opravdu škodí nebo, lépe řečeno, kterým neprospívá. Tak jako malé Adélce, jejíž maminka zjistila, že i krátká televizní epizoda vyvádí dcerku z míry: „Mám tříletého syna a dvouletou dceru. I když nejsem nějaký velký příznivec televize pro děti, nechci ji vysloveně zakazovat. A navíc když synovi každé odpoledne na dvacet minut pustím dětský pořad, zabaví se a já se stihnu alespoň rychle najíst a umýt nádobí. Jenže Adélka v poslední době začala koukat s bráškou a i když se dívají opravdu jen dvacet minut, stejně je potom ukňouraná a protivná, dokud odpoledne neusne a nevyspí se z toho.

Jako by jí to bralo energii…“

Někdy děti „využívají“ televizi jako prostředek k odreagování se. Nevyžaduje příliš námahy a stačí si sednout a na chvilku „vypnout“. A zase – i tady platí, že všeho s mírou. Nejmenší děti taková „relaxace“ nejspíš neuklidní, ale pro ty starší může být někdy docela užitečná…pokud tedy nejde o jedinou výplň volného času.

Existují ale i hlasy odborníků, kteří před televizí pro nejmenší děti varují, a to někdy dokonce velmi důrazně: „Je kriminální, posazovat batolata před DVD, a kdo to dělá, vědomě ohlupuje děti,“ vyjádřil se na německý neurovědec Manfred Spitzer z Psychiatrické univerzitní kliniky v Ulmu. Odvolával se přitom na rozsáhlou americkou studii, které se zúčastnilo 1000 batolat mezi osmi a šestnácti měsíci.

S tímto tvrzením souhlasí i autoři studie, na které se podíleli vědci z washingtonské univerzity a Výzkumného institutu při dětské nemocnici v Seattlu. „Televize, DVD a video okrádají děti o čas na jiné, věku přiměřenější aktivity, jako je hra s panenkami, stavebními kostkami nebo autíčky,“ říká Frederick Zimmermann, vedoucí tohoto projektu. Nadměrné sledování televize neovlivňuje podle něj jen vývoj řeči u dětí mladších tří let, ale vede i k úbytku pozornosti, agresivnímu chování a slabšímu rozumovému vývoji. „Televizní pořad nebo DVD vývoj dítěte nijak neposouvá, není to dávka vitaminů navíc pro mozek,“ varují další odborníci. Dětem prospívá ze všeho nejvíc, když si mohou hrát a povídat s rodiči.

A že problém dětských televizních kanálů není něčím okrajovým, dokazuje i to, že ve Francii v roce 2008 dokonce tamní obdoba naší Rady pro rozhlasové a televizní vysílání po zveřejnění alarmující studie francouzského Ministerstva zdravotnictví úplně zakázala vysílání zábavných programů pro děti mladší tří let. Starší děti se mohly na pořady dívat, ale ty směly být vysílány jen s upozorněním pro rodiče, podobným tomu, které se lepí na krabičky cigaret: varovalo před možnými riziky nadměrného sledování televize: „Sledování televize může poškodit vývoj dětí. Může se objevit pasivita, řečové problémy, neklid, poruchy spánku, obtíže se soustředěním a závislost.“

Tolik tedy varovný hlas z druhého tábora.

Nejspíš není třeba propadat ani přehnaným očekáváním, ani zbytečné panice. Díky televizi se z našeho dítěte génius nestane, a když u ní nebude vysedávat celý den, nejspíš ani nezhloupne.