znám to

Je mi 31 let a vystudovala jsem učitelství matiky a fyziky pro SŠ. Na základce jsem se musela jó učit, abych měla trojky a čtyřky. V té době se na dysgrafii a dyslexii nehrálo. Škatulka podprůměrného žáka mi mezi učiteli zůstala celých 9 let a nešlo s tím hnout. Když jsem se v závěru učila jako šílená, dosáhla jsem na dvojky. Učitele jsem nesnášela, školy jsem se bála, kolikrát jsem před písemkami nespala vůbec. Absence jakéhokoli individuálního přístupu je podle mého stále velký problém. Schopní učitelé často odchází ze školství hlavně toho státního a zdaleka nejen kvůli penězům a zůstávají ti, kteří ten zájem až takový nemají. Na střední jsem byla premiantka, protože jsem si vybrala technický obor, který mi sedl, ale na základce mé nadání a schopnosti nikdy nikdo nehledal.

Můj tříletý syn se zatím jeví jako autista, v mnohém je šikovný, ale je hodně jiný než většina dětí a já vím, na základě své zkušenosti, že pokud pro něj nenajdu opravdu speciální školku i školu, kde bude RÁD chodit a dobře se vyvíjet, budu si jej prostě učit doma sama.

A ten přístup "přežili jsme, přežijí taky"... nevěřím, že celý život musíme jen "přežívat" a těšit se na důchod. Teď a tady musíme hledat takové způsoby, aby se člověk těšil na každý den a radoval se ze života. Kdo opravdu nezažil, nepochopí. Přesto, že jsem svou zkušenost ustála, je to ve mě, ten pocit hrůzy a nenávisti, to strašné ranní bolení břicha, které bylo díky nervům opravdové.