život

Zažila jsem podobné a ne-li horší věci. Radím jediné, vydržet a nic nelámat přes koleno a rozhodně si nemyslet, že další dítě by celou situaci nějak zachránilo. A protože jsem už tři roky bez zamilovanosti a pět let bez chlapa v bytě, je horší žít s někým, kdo je jen do počtu, než být sama s dítětem. A raději sama zůstanu, než dělat ještě mnohem větší kompromisy, které mě, bohužel, kdysi dostaly až na hranici mojí důstojnosti a lásky ke mně samotné. Raději volím variantu ... jsem sama, na všechno jsem sama, na svoje dluhy, práci, děti, starosti a o radost ze života se občas podělím s někým, kdo o to stojí. Raději budu dva tři měsíce cítit spokojenost ve vztahu ve fázi randění a zbytek roku budu sama. Nechci to tak, ale chlapi jsou vypočítaví, umí oblbovat, tlachat nesmysly a mazat med kolem pusy a hle, jen co si myslí, že mají ženskou jistou, vyplují napovrch fakta ... práce není to, co tvrdili, bydlení není takové, jak tvrdili, peníze nejsou takové, o kterých básnili a vlastně, já bych nejraději k tobě do bytu ... a cože, že jsem ti neřekl, že jsem už podruhé rozvedený a nebo ... ale já myslel, že hledáš jen milence? O vztahu jsme se nebavili. Většinou to trvá dva tři měsíce a vyplují napovrch skutečnosti, které i sebemenší záchvěv zamilovanosti, který ve mně ještě zbyl, udusí. Popravdě, vlastně obdivuji tvoji odvahu nastěhovat si k sobě někoho po tak krátké době. Je mi víc, mám víc dětí, za sebou hodně hnusný rozvod, rozchod a dokonce i smrt člověka, který mi tvrdil, jak mě miluje a hle ... i on opomněl sdělit "drobnou" skutečnost, že má na prsteníku kroužek a děti. Kdysi jsem byla asi opravdu naivní, když jsem si myslela, že pokud jednám fér já, lze to samé očekávat i od jiných. Není tomu tak. Psycholožka, které pomoc jsem před třemi roky musela vyhledat, bo jsem nevěděla, jak dál, se tehdy obávala, že budu v pozici raněné ovce a najdou se další vlci, co mě budou chtít sežrat. Smála jsem se tomu, ironicky jsem se smála a nakonec jí, po několika letech dávám za pravdu. Kroužili kolem mě, ale stalo se zcela něco jiného. Stala jsem se raněnou vlčicí, co hodlá bránit sebe a svoje děti dokud to jen půjde a od každého čeká už jen to zlé. Dávala jsem hodně šancí a nadějí mužům, kteří se prezentovali, jakože o nás stojí. Mylně. Dnes už to nedokážu. Žiju si klidně, občas "ulovím" nějaké to nové maso a i když chci třeba doufat, že by to tentokrát mohlo vyjít, nevyjde. A mě to už netrápí a nebo spíš míň a míň. Zvykla jsem si. Ale na co bych si už nikdy nezvykla, je žití s někým jen proto, abych nebyla sama. Mít ráda sebe, je to, co člověk musí v první řadě. Pochybovat o sobě je to nejhorší a od toho se odvíjí všechno ostatní. Když mám období, že se nemám ráda, že si myslím, že jsem ten největší blb, beru tak i ostatní. Pokud se ráno na sebe ráda dívám, ráda se obleču a odejdu do zaměstnání, cítí i okolí, že jsem happy. Je jen velmi málo lidí, kteří ví, co všechno se mi honí hlavou a jaký je vlastně je můj život. Nikdo mě už neuvidí brečet kvůli chlapovi a zoufat si. Toho bylo dost a ani v té nejhorší chvíli mi nikdo neuměl pomoci. Musela jsem sama. Když mám těžké chvíle, a mívám je, zalezu, děti "vypudím" pod záminkou z domu a vyžeru si depku do dna. Brečení je ulevující, kňučení, nářky, hlasité vzdechy, jako raněné zvíře si připadám, ale je to ulevující, ale nesmí to trvat dlouho.
Všem radím, myslete nejprve na sebe a pokud vám v hlavě začne byť jen problikávat červená kontrolka, že se vám něco nezdá, zbystřete a zapněte záložní baterku. Vyplatí se to. Věřte instinktům, svému podvědomí, řeči těla, či jak to všechno šarlatáni nazývají. Jen nedejte na okolí. Nevěřím, že to s námi myslí dobře.