| Gladya, bývalá dasa, | 
 |
(12.2.2008 12:45:55)
Milá Sidi, samozřejmě chápu, že sis prožila své a cítím s Tebou. Zajímá mě ale jedna věc. Jak dlouhá doba uplynula od druhého porodu?
Pokud je to pár týdnů, maximálně měsíců, ani nečti dál, časem vše alespoň troch přebolí a nakonecnec budeš ráda, že jsi přežila Ty i děti....
Jestli ale uplynula delší doba, budu na Tebe trochu ošklivá.
 . V první řadě by ses měla zamysled nad sebou. Myslíš, že Tvé děti budou šťastnější s mámou smutnící, že si "neužila" porod a kojení nebo s mámou radující se z toho, že vše dobře dopadlo a má zdravé děti. Vím, je to těžké, ale když to dokážeš, uděláš to nejlepší pro sebe i pro děti.
Asi nejem a správná osoba která by Ti měla radit, protože sama jsem nezažila ani porod, natož kojení (dítě mám adoptované). Ale šťastná máma = šťastné děti. Hodně štěstí a síly 
|
| Ivča, dcera 3 roky | •
|
(12.2.2008 14:51:00)
Souhlas, pokud téměř po roce od porodu se autorka rozbrečí, že si neprožila porod, tak by vážně měla uvažovat nad návštěvou psychiatra.
Jestli je mladšímu rok (a staršímu dokonce 3), tak Ti to ti kluci museli už stonásobněkrát vynahradit, moje vzpomínky se nevážou k porodu, ale k tomu, kdy se moje dítě poprvé usmálo, zvedlo hlavičku, řeklo máma apod. Myslím, že jsi zůstala trochu na mrtvém bodě a upnula jsi se na věc, která v životě matky není nejpodstatnější.
Ano, je to smutné, ale teď bych si na Tvém místě třeba jen povzdechla, ale rozbrečet se?! Pokud bys toto popisovala v rámci poporodních depresí, neřekla bych ani ň, ale tohle už mi přijde trošku přehnané. Navíc Martínek byl hned u táty, ten druhý po dvou hodinách taky...
|
| Lenelka | 
|
(12.2.2008 15:00:42)
Ivco,poporodni deprese mohou trvat i tri roky, takze jak vis, ze je Sidi nema??? A kdyby je nemela, tak z jakeho duvodu ji posilas k psychiatrovi?? Ze ma rozdilny pohled na vec nez mas Ty?
|
| Ivča | •
|
(12.2.2008 15:09:31)
Ne, ale z toho důvodu, že poporodní deprese trvají déle než rok. V tomhle případě by se měla upnout více na své děti, jinak by i mohly nést následky. Děti to už pak vycítí, že něco není v pořádku a může to narušit i vztah mezi matkou a dítětem.
Ženy, které trpí poporodní depresemi, které mají takovéto dlouhodobější trvání, by měly vyhledat odbornou pomoc - názor odborníků.
|
| Lenelka |
|
(12.2.2008 15:16:10)
Hmmm, Ivco a ja si zase myslim, ze je ji to proste jenom lito a ze rozhodne nad tim nebreci denne. Vis, ja treba taky jeste obcas pobrecim nad tim, ze k dcerce toho citim mnohem vic, nez jsem toho citila k malemu, kdyz mu bylo tolik, kolik je ted male. Je mi lito, ze ho moje psychika odsidila. Ale to neznamena, ze je to nenormalni a ze mam poporodni depresi. Nemam, jen je mi to proste lito. A myslim, ze Sidi je to take jednoduse lito a chtela se z toho vypsat.
|
| Ivča | •
|
(12.2.2008 15:36:43)
Pokud píše o noční můře a tom, že ji kvůli tomu sebrali její duši a že "ve stavu totálního psychického rozkladu vyhledala pomoc léčitelky", přijde mi její problém vážnější než pouze lítost. Jak vidno, léčitelka asi moc nepomohla a pokud se její stav nezlepšil a nezlepší, opravdu to pak může mít dopad a pak odbornou pomoc by měl doporučit každý.
|
| Bruni | 
|
(12.2.2008 16:28:33)
Souhlasím s Ivčou a přeju autorce, aby nic horšího než tohle nemusela nikdy řešit.
|
|
|
|
|
| Olina | •
|
(12.2.2008 16:45:12)
Tři roky poporodní deprese? Tak to už bude něco jiného ne? Haha, tři roky. Tak to je má moje matka už 40 let. Květuš, nežaluj. A pokud jde o baby blues, když to není zrovna laktační psychóza, na prášky by byl skoro každý, komu vrcnou do ruky mimino a je to teď úplně jen na něm. To by sklepalo každýho, tak je lepší přemýšlet, čím si to trošku zlepšit, ulehčit, zpříjemnit.
|
| Lenelka |
|
(12.2.2008 17:03:28)
Olino, nevim, jak v CR, ale tady v UK dostanes hned po porodu letacek spolu s poucenim od PA o poporodni depres. Ano, muze trvat i tri roky (a to i pokud se leci!) a muze se zacit projevovat v prubehu celeho prvniho roku po porodu, takze treba klidne az deset mesicu po porodu. Baby blues trvaji par hodin nebo par dni a objevuji se hlavne v prvnich deseti dnech po porodu, vyjimecne jeste kdykoliv v sestinedeli. Naopak poporodni deprese (postnatal depression) se projevi az po sestinedeli. No a pokud se neleci, tak v nejhorsim pripade muze prejit do laktacni psychozy (postnatal psychosis), to uz pak opravdu jde o zivot.
Ivco, ja to pochopila tak, ze u te lecitelky byla po prvnim porodu a ted uz je to lepsi, ne?? Ja nevim, ctu v letu, mam momentalne silne ubrecene dite. Mozna jsem to teda prehlidla, pokud je to jak pises, tak to uz je opravdu na poradu s odbornikem.
|
| Ivča | •
|
(12.2.2008 17:30:29)
Já taky musím odbíhat k dítěti, takže jsem se musela znovu vrátit k článku, kdy o léčitelce píše, a je fakt, že to píše po prvním porodu. Vzhledem k tomu, že ji to ale trápí v míře, že upadá do pláče a stále má tu svoji bolístku, která pořád "bolí strašně moc", myslím, že by aspoň jedna návštěva psychiatra určitě nebyla od věci. Tahle deprese se může rozvinout (neříkám, že musí) do větších rozměrů, může začít obviňovat děti, sebe, že to nezvládla apod.
Já mám ale pro ni jednu radu zadarmo: pokud ví o tomhle svém problému, zásadně doporučuju nečíst podobné články o primových porodech, které by ji pohroužely do takového stavu. Nechápu ji, proč to teda čte, když je tohle téma pro ni tak bolestivé?
Já např. nemůžu číst/sledovat reportáže o úmrtí dětí, např. ač Vendulu Svobodovou nemám ráda, tak je mi hrozně líto, co prožila s Klárkou, jednou jsem četla o její nemoci a smrti a viděla 13. komnatu a stačilo mi to. Od té doby se prostě vyhýbám těmto článkům a nemám problém.
|
| Olina | •
|
(12.2.2008 18:52:29)
Takovým zprávám se snad vyhýbáme všechny ne? Nebo znáš někoho, kdo má děti a rád by to poslouchal?
To že existuje leták o tříletých poporodních depresích neznamená, že existují ty deprese. Už se psalo o spoustě věcí o kterých se pak zjistilo, že neexistujou. Každej může mít deprese, porod je může spustit, můžou trvat tři roky, ale povinný to doufám není.
|
| Ivča | •
|
(12.2.2008 20:25:54)
Hmm, přiznávám, nezvolila jsem zrovna nejlepší přirovnání, ale jen jsem chtěla poukázat na to, že nemusí dělat a číst něco, z čeho jí není potom zrovna příjemno, zvlášť, když si je vědoma, že po přečtení článku o bezvadném porodu bude mít takovéto stavy.
|
| Olina | •
|
(13.2.2008 8:56:34)
Jasně, máš pravdu. Takhle je to jasnější. Měj se hezky.
|
|
|
|
|
|
|
|
| Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) | 
|
(13.2.2008 18:31:27)
Lenelko a Ivco,
dekuji Vam za reakci a abyste se tu nemusely dohadovat, vnesu do toho jasno. Konec koncu jde o me pocity . Bliz k pravde je Lenelka. Je mi to proste lito. A asi jsem holt vetsi cita, proste me ta litost castokrat rozplace, kdyz si ctu, jak nekomu to vyslo podle predstav a mne ne. Nepripada mi to nenormalni. Je to sice trosicku jina situace, ale kolik zenskych se pokazde rozplace u Angeliky - je jim proste jen lito, ze ony takovou romantiku jako ona neprozily. Ale neznamena to preci, ze jsou psychicky labilni.
Abych ale zase nekrivdila Ivce, ma take velky kus pravdy. U Mateje jsem si prosla skutecnou poporodni depresi a to velmi silnou. Nebyl to zadny baby blues. Skutecne slo o zivot. Byla jsem ve velmi spatnem psychickem stavu a kolikrat jsem myslela i na to skoncovat s tim. Tezko se o takovych vecech mluvi, protoze kdo to neprozil a neni zrovna hodne empaticky, muze snadno odsuzovat. Clovek v poporodni depresi je zly na sve dite, ale hlavne na sebe. A ma strach o tom mluvit, a to i se svymi nejblizsimi, aby se prave nedockal odsouzeni typu "jsi mizerna mama". Ze neco neni v poradku jsem citila uz v porodnici v Moste, ale na moje "volani o pomoc" zadny z lekaru nereagoval. Upozornovala jsem je nekolikrat, ze se citim psychicky velice spatne. Byla jse vzdy odbita tim, ze tak se citi kazda maminka po porodu. Jenze muj problem byl, ze ja byla po porodu uz dva mesice a bylo mi cim dal tim hure. Nikdo to se mnou resit nechtel, i kdyz jsem prosila o psychologa. Odchazela jsem z porodnice ve stavu rozkladu. Ale protoze mne lekari porad ujistovali, ze to ma kazda maminka, vycitala jsem to sama sobe, sve neschopnosti situaci zvladnout. A pak uz se zacala tocit spirala -byla jsem hnusna, ale myslela jsem si, ze je to mnou, a tak jsem z toho byla depresivni, manzel nechapal moje vykyvy nalad, proste to bylo hrozne. To je na dlouhe povidani a mne se o tom ted nechce mluvit, protoze - i kdyz uz je to davno - porad je to pro mne citlive tema. Prvni krok ke zlepseni bylo, ze jsem nasla odvahu rict manzelovi, jake mam pocity. A on se zachoval naprosto uzasne - neodsoudil mne, neklepal si na celo, ale vysel mi vstric v hledani nejakeho reseni. U lekaru jsem skutecne nepochodila, k psychiatrovi jsem mela strach jit, a tak jsem na radu kamaradky, ktera si prosla podobnou zkusenosti, vyhledala lecitelku. A jeji pomoc byla ohromna - predtim jsem byla tak daleko, ze jsem uvazovala o sebezniceni a kolikrat jsem byla ve stavu, kdy jsem musela od Matyska uteci ven, abych mu neublizila. Po terapii u lecitelky se vse totalne zmenilo a od te doby je to jen a jen lepsi. Ted uz nejsem na psychiatra zrala, rekla bych spis, ze jsem ve velice dobre kondici, citim se s detmi stastna.
Tema porodu ale pro mne proste zustalo tematem bolestivym. Clanky o porodech ve mne vzbuzuji litost. Rikate, proc se tedy sebetryznim tim, ze to ctu? Jak uz jsem napsala nekde vys v diskuzi - kdyz mne neco boli, musim to resit tak dlouho, az zjistim, ze uz to se mnou nic nedela. Budu tedy clanky o porodech cist tak dlouho, az zjistim, ze uz mi to lito neni. Teprve pak se pro mne kruh uzavre. Vis, ja treba nepovazuji za reseni ty clanky necist a tvarit se, ze je vse OK. Proste neni. Jen bych to predstirala. Je to utek od problemu. ten problem existuje a je se jen tvarim, ze neni. To se mi nelibi. Ja se potrebuji dopracovat do stavu, kdy to bude OK, kdy to NEBUDE problem. Kdy budu moci precist celou knihu o super porodech a reknu si - me porody byly taky fajn. To povazuji za reseni.
A abych se k tomu dopracovala, zvolila jsem si cestu verejneho se vypovidani. Kdyz ctu diskusi, nachazim hodne podpory, vidim, ze je normalni se citit spatne kvuli porodu, a to je to, proc jsemclanek psala.
I kdyz nejen to. Taky jsem chtela, aby maminky, ktere to ceka, nepodlehly jen iluzim, ktere v nich mohou vyvolat ruzne tehotenske knizky. Ja jim podlehla a to prozreni pak nebylo prijemne.
Takze toliko k mym pocitum. U Martinka uz byl porod uplne o necem jinem, i kdyz ta litost z toho, ze jsem jej na svet nemohla jako prvni privitat ja s manzelem, ta se proste objevila i u nej.
Preji vam obema vse nejlepsi, at Vas provazi Bozi i cloveci laska.
Sidi
|
| Ivča | •
|
(14.2.2008 13:24:20)
No...tak přeju, aby ses z toho vymanila sama, protože jak uvádíš, hlavně 1. porod byl ten, ze kterého se tak vzpamatováváš jakou dobu a jak píšeš, pomohla Ti léčitelka nikoliv Ty sama. A nemyslím si, že by čtení článků byla pravá terapie, která by Ti mohla zázračně pomoct, opravdu neuvažuješ si o tom s někým promluvit?
Mimochodem nezmiňuješ, na koho přesně jsi se obracela s pomocí, ale doktoři i sestřičky v porodnici opravdu tohle nemají řešit, těm jejich nezájem nemůžeš vyčítat.
Nicméně neodpustím si poznámku - asi jsi to nevyjádřila přesně a zřejmě jsi to myslela jinak, než napsala, ale fakt mě rozesmál text, kde píšeš, že čekáš na dobu, kdy si řekneš, že Tvé porody byly taky fajn. Člověk, který při porodu málem zemřel nebo jeho dítě, si nikdy nemůže říct, moje porody byly fajn. Zřejmě jsi měla na mysli to, že to prostě nebudeš řešit a jak jsem psala, jen si povzdechneš "škoda, že já to měla jiné" a půjdeš dál, ale pokud myslíš vážně, že se chceš do stavu, kdy Ti Tvoje porody přijdou fajn se smrtí na jazyku, tak fakt nejsi normální.
Ale já myslím, že jsi to tak nemyslela.
|
| Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) |
|
(15.2.2008 15:26:32)
Ahoj Ivco,
nemyslela jsem to tak. Chci se jen dostat do stavu, kdy mne to proste nebude brat.
Co se tyce lekaru a sester v porodnici - pri kazde vizite se Te ptaji, jak se citis, jestli Ti neco neschazi. A kdyz jim pri kazde vizite rikas, ze je Ti psychicky na nic a trva to dva mesice (a ne 4 dny, coz je obvykle u baby blues), a kdyz se dokonce odhodlas k tomu, ze si reknes o odbornika v oblasti psychiky (ono to totiz neni tak jednoduche, kdyz na Tebe koukaji jako na uchyla kvuli kazde blbosti; to si pak rikas, jak na Tebe budou asi koukat, kdyz budes chtit psychologa nebo psychiatra; chce to dost odvahy), a ono to nema zadny ucinek, pak je dost tezke jim duverovat. A kdo jiny, nez lekari (sestry o tehle vecech skutecne nemohou prilis rozhodovat, i kdyz si myslim, ze by lekare mely upozornit na problemy pacientky, pokud ta se s nimi dokola sveruje) by Ti mel v porodnici pomoci. Chces mi snad tvrdit, ze zatimco jsem si lizala rany a snazila se naucit se pecovat o sveho synka, mela jsem zaroven s tim intenzivne vyhledavat odborniky zabyvajici se poporodni depresi? Navic kdyz jsem poradne nevedela, co se se mnou deje? Mne nikdo nepripravil na to, ze bych se mohla totalne slozit. Nikdo mi nerekl, co s Tebou delaji hormony po porodu a svete div se, v porodnickych knihach, priruckach, claneccich urcenych pro budouci maminy se o techle vecech nepise temer nic. V lepsim pripade autor zmini, ze neco takoveho muze nastat. Ale uz Ti nerekne, jak se to projevuje, jak to vznika, na koho se mas obratit. Kdyz jsem s tim tedy mela minimum zkusenosti, jak jsem se o to mela starat? Nezlob se, ale ja si opravdu myslim a budu si i nadale myslet, ze lekari v porodnici by se nemely starat jen o fyzicky stav rodicky, ale i o jeji stav psychicky, tedy alespon ve chvili, kdy si na to vyslovene stezuje. Psychika totiz mnohdy muze hrat neobycejne vyznamnou roli ve vsem - jak se bude rodit, jak to bude po porodu a jak to bude potom doma. Ale na to se v nasich porodnicich moc nehledi. A zvlast ne v te mostecke. Mozna o svem pobytu tam napisu jeste jeden clanecek.
A promluvit si o tom? Uz jsem to udelala - promluvila jsem si o tom s lecitelkou, postoupila jsem jeji terapii a oproti tomu, co to bylo, se to vyznamne zlepsilo. A slovo VYZNAMNE bych podtrhla. To, ze jsem napsala, tenhle clanecek neznamena, ze jsem psychicky na dne. Naopak. Jsem svepravna osoba a mohu-li ted nejak hodnotit sve psychicke rozpolozeni, tak bych se nazvala vyrovnanou a nadmiru spokojenou. V materstvi, v manzelstvi, v zivote. Jsou ale proste veci, ktere mi prichazeji lito a narozeni mych synu, ten zpusob, ne ten fakt, jsou jednou z tech veci.
Vis, kdyz jsem byla s Matyskem v porodnici (to je ten starsi) a cekala jsem, co se mnou bude, mela jsem prilis mnoho volneho casu. A tak jsem drepela na chodbe a pocitala narozena mimina, rozpravela s maminkami, ktere to uz mely za sebou, hlidala jim mimca, kdyz chtely do bufiku a tak. Byla tam i jedna maminka, ktera prenasela a cekala na verdikt, kdy pujde rodit. A cekala i na verdikt, jestli bude rodit normalne anebo cisarem. Sve prvni dite uz totiz privedla na svet cisarem. Holcicce tehdy bylo 7 let. Kdyz se ona pani dozvedela, ze pujde rodit cisarem, strasne se rozplakala, ale opravdu strasne moc. Tehdy jsem ji nerozumnela, taky jsem ji uklidnovala, at neplace, ze je to preci jedno, jak porodi, hlavne ze Davidek bude v poradku a tak. Dneska uz vim, proc plakala. Mela proste pocit selhani. Selhala jako zenska. At se Ti to libi nebo ne, my co jsme rodily rovnou cisarem (bez predchozi trpeni v porodnich bolestech), takovy pocit selhani proste prozivat muzeme. A pak muzeme prozivat i ten pocit, ze jsme o neco ochuzeny. My nikdy nepozname jake to je po tom utrpeni drzet sve dite v naruci. Zkratka to tak je a tahle diskuse mne o tom presvedcila.
Mozna mas pravdu, ze nema smysl, aby se v tom clovek takhle zbytecne patlal. Ja si to ale nemyslim. Kdyz uz k nicemu to moje fnukani tady na Rodine nebude, tak bude alespon k tomu, ze treba nejake maminky, ktere na svuj prvni porod teprve cekaji a ktere take ctou vsechny ty uzasne optimisticke knihy a clanecky o porodu, zjisti, ze mohou vyvstat i jine problemy a pripravi se na ne.
A uz dost.
Preji Ti vsechno nejlepsi, at nemusis nikdy resit takovehle "malichrne" problemy a at Te vsude na TVe ceste provazi ryzi laska.
Sidi
|
| Verča | •
|
(15.2.2008 15:33:37)
Ahoj Sidi,
já jsem taky rodila dvakrát císařem, u prvního porodu jsem na sále měla i zástavu, takže nic moc.
Asi se ptám blbě, ale v čem vidíš důvody toho "selhání jako ženská"? Neptám se ze zlomyslnosti, jenom mi fakt uniká ten rozdíl mezi císařem a "normálem" co do "ženskosti". Já jsem ze začátku byla dost mimo, ale později jsem spíš měla pocit vítězství, že jsem přežila a že své dítě kojím a starám se o něj.
|
| Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) |
|
(15.2.2008 16:29:19)
Uf, to je dost tezka otazka. Nevim, proc ten pocit mela ta pani, se kterou jsem lezela v porodnici. Ja ho mela z nekolika duvodu. Jsem dost ambiciozni a kdyz si stanovim nejaky cil, jdu tvrde za nim a dost tezce nesu, kdyz nenaplnim sva vlastni ocekavani. Jsem maximalista a s vlastnim selhanim se strasne tezko vyrovnavam. Nez jsem porodila, dost jsem opovrhovala moderni medicinou, spise jsem se klonila k lecitelstvi, orientalnim metodam leceni apod. V tehotenstvi jsem stale dokola poslouchala prednasku manzelovy babicky o tom, jak ona porodila mezi tim, co napajela a kydala stado krav. Moji rodice jsou fanaticti makrobiotici a ja cele tehotenstvi poslouchala, ze nejim zdrave (protoze ja makrobiotik nejsem) a ze tim poskozuji sve dite. No a pak jsem precetla hory knih o porodech. Kdyz jsem otehotnela, byla jsem presvedcena, ze jsem zrozena k tomu rodit deti, ze to beze vseho zvladnu jako ta babicka (staveli jsme dum, mame hospodarstvi - kozy, ovce, kravy, slepice, kraliky, proste vsechno mozne) a ze nebudu v zadnem pripade potrebovat pomoc nejakeho oplzleho doktora, ktery mne zbytecne vysetruje pri kazdem stahu, kdyz preci porod neni nemoc. A pak ve mne hlodal malinky cervicek, co kdyz maji moji rodice pravdu a ja svym stravovanim delam neco blbe. Pred nimi jsem ale delala machra a vysmivala se jejich teoriim. Nu a pak to prislo - dite jsem nedonosila, bez moderni mediciny bych neporodila a ani bych nebyla na svete, ja, zrozena k rozeni deti, jsem sve dite vlastne ani neporodila, ale bylo mi porozeno a nakonec mne dorazily rodice, od kterych jsem slysela "vidis, my jsme Ti to rikali, kdybys"" chroustala zeleninu a obili, porodila bys"" normalne". Ve svych vlastnich ocich jsem tak selhala totalne, alespon tesne po porodu jsem si to myslela.
Promin, zacal mi brecet Martinek, tak ho musim jit unynat, ale snad jsem to alespon zhruba popsala. Je to fakt tezke, ja ten pocit nikomu nepodsouvam, jen vim, ze ho mela ta pani, ze jsem ho zazila ja a ze ho zazije urcite hodne mamin. Konec koncu, proc si napr. moje spolurodici po poslednim porodu cisarem, kdy ji sterilizovali, pak celych 8 dni, kdy jsme spolu byly na pooperacnim, vycitala, ze uz neni zenska a ze se nemela nechat sterilizovat. Z rozumoveho hlediska je to blbost, ale emoce jsou holt emoce.
|
| Verča | •
|
(15.2.2008 16:40:05)
Díky moc, za odpověď. Máš pravdu, emoce jsou holt neovlivnitelné.
Já jsem měla velice podobné pocity, když byla dcerka vážně nemocná (a taky jsem slyšela "vidíš, my jsme ti říkali, že...". Pořád dokola se mi vracelo, že za to třeba můžu já. A ještě dneska, když si na tu dobu vzpomenu mám tendenci to začít v duši přebírat znovu.
Držím ti palce, aby se to špatné ze vzpomínek pomalo dostalo pryč.
|
|
|
|
| Ivča | •
|
(16.2.2008 14:13:48)
Já si ještě přece jen neodpustím poznámku. Doktoři a sestřičky v porodnici opravdu nemají v popisu práce se starat o duševní rozpoložení pacientek, na to ani nejsou odborně kvalifikovaní. A na to jsou i málo placení, rodiček je mnoho, doktorů málo (možná, kdybys byla v nějaké soukromé porodnici, za kterou platíš, tam by byla Tvoje stížnost oprávněná), navíc si uvědom, že takových jako Ty tam může být víc, takže nemůžou mít čas hledat nějakého psychologa pro Tebe, ale svůj čas investují do toho, že se starají o mimča, které jsou nedonošená, matky, které mají fyzické komplikace i po porodu apod. Od toho tam oni jsou a vyčítat jim, že Ti neobstarali odbornou pomoc, tak to bych skoro mluvila o nevděku.
Neříkám, že sis v porodnici měla sama vyhledat pomoc, ale v tomhle případě ses asi měla spíš obrátit na partnera.
A pak mám otázku, která vůbec nesouvisí s článkem, ale mě zajímá, Ty jsi asi hluboce věřící, že? Tvoje slova, ať každého provází boží a člověčí láska, tomu nasvědčuje. Ale nemusíš odpovídat, jestli nechceš a zdůrazňuju, neptám se v souvislosti se článkem.
|
| koa | 
|
(16.2.2008 16:41:25)
Ivčo,
ty jsi zdravotní sestra?
Pokud ano - a něco z tvého příspěvku mi říká, že jsi - tak si, prosím tě, vzpomeň, jestli jste se na zdravce neučili něco o tom, jak je důležitá tělesná i psychická pohoda pacienta.
Já si na to pamatuju minimálně z ošetřovatelství a psychologie.
Ehm, kromě toho se domnívám, že k takovému závěru lze dojít pouhým selským rozumem a se základní dávkou empatie.
Pro mě samotnou ja záhada, kde se ty teoretické znalosti pak ztratí? Proč je tolik sester napružených a otrávených? Špatně odhladly svoje předpoklady k této profesi nabo jsou naštvané, protože mají malý plat?
Neomlouvá je ani jedno.
|
| MSteflova | 
|
(16.2.2008 16:56:01)
Já s tím souhlasím. I s tím, že ten, kdo se k pacientům neumí chovat, nemá ve zdravotnictví co dělat. Ale ráda bych podotkla, že tak odolných jedinců, na kterých by se v práci nepodepsaly špatné pracovní podmínky a sem tam osobní problémy(související třeba s nedostatkem financí), moc nebude. Já ze zdravotnictví zdrhla, ač jsem tu práci měla ráda. Bohužel sloužit neustále za chybějící kolegyně, nemít třeba ani jeden víkend v měsíci volno, čekat naivně na zvýšení platu a nemít možnost ušetřit si na vlastní bydlení byla zkušenost, která mě posunula do jiného oboru. Obdiv k bývalým kolegyním mi zůstal. K těm laskavějším. Těch vyhořelých bylo podstatně více. Častá rada psychologů je nepracovat na plný úvazek, mít hodně zájmů či sem tam změnit místo. Jak snadné
Na můj porod nerada vzpomínám, jelikož se nás na oddělení sešlo moc najednou a personál nestíhal. Bylo to znát na chování především PA, které bych ještě teď nejraději jednu vrazila. Přesto si říkám - bývalo by to mohlo být jiné, kdyby si dcera vybrala jiný den. Možná.
|
|
| Ivča | •
|
(17.2.2008 11:21:47)
Já se zdravotnictvím nemám vůbec nic společného. Obdivuju, že vůbec se najde někdo, kdo za ty prachy dělá tuhle zodpovědnou práci.
|
|
|
| Cow :-) | 
|
(16.2.2008 17:17:56)
Ivčo...ale to víš, že personál by měl pečovat o duševní pohodu pacienta-klienta.
Že na to nezbývá moc času, protože se šetří mmj i na personálu a na oddělní je počet zdravotníků snížen na nezbytně nutné minimum, že jsou všichni unavení, nedocenění, zaměstnání povinnostma nejen u lůžka pacienta atd., to už je druhá věc.
Přečti si článek SIDI ještě jednou i se závěrem a třeba ti dojde, že toho psychologa nepotřebuje.
|
|
| Lenelka |
|
(16.2.2008 20:06:41)
No tak to je tedy zajimave. Takze pokud si clovek zaplati, musi na nej byt vsichni slusni a zajimat se o jeho zdravotni stav, pokud je """"na pojistovnu"""", tak se na nej mohou doktori a PA ksychtit a nemuze si ani postezovat???
Ja rodila dvakrat, v UK, jednou v normalni tovarne na deti, jednou v porodnim dome. V obou pripadech byli vsichni neuveritelne mili a povzbuzujici, na to, jak se citim fyzicky i psychicky, se me ptali v prubehu porodu i po porodu. A pritom plat PA tady je pod hranici prumerneho platu a to docela znacne. Nic jsem neplatila, na to jaksi nemam. Pokud by se mi v chovani personalu neco nelibilo, tak si pujdu stezovat a ocekavam, ze to bude reseno a vyreseno. A nedostatek personalu je tu take obrovsky.
|
|
| Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) |
|
(17.2.2008 10:27:12)
Ivco,
za prve: vubec nesouhlasim s Tvym nazorem, ze sestry a lekari se nemaji starat o dusevni pohodu pacientu a uz vubec nesouhlasim s tim, ze na to nejsou skoleni. Skoleni jsou, obzvlast lekari maji minimalne semestr zabyvajici se dusevni pohodou pacienta (je mozna otazka, jestli pocet hodin venovanych teto oblasti zdravovedy je dostacuji, ale to uz je o necem jinem), takze v tom problem nebude. A myslis-li si, ze by se lekar nemel starat o dusevni pohodu pacienta, pak by takovy lekar rovnou mohl jit delat do reznictvi - tam uz jsou jen kusy masa bez duse, tam se skutecne o dusevni pohodu "pacientu" nikdo starat nemusi. Nase lidske telo ale preci sestava z fyzicna i dusevna a prave to dusevno nas (alespon podle vsemoznych filosofickych smeru a svetonazoru) odlisuje od ostatniho ziveho. Uz starosvetsi lekari se zabyvali souladem fyzicna a dusevna, orientalni medicina je na tom postavena. Je tedy velice nemoudre tvrdit, ze neni povinnosti lekare starat se o dusevni pohodu pacienta.
Take nechapu, proc by mi lekari v porodnici nemohli obstarat psychologa. Kdyz Te po porodu zacne bolet noha od patere a budes si na to pri vizite stezovat, taky Ti poslou ortopeda, aby se na Tebe juknul (to jsem osobne zazila). Psycholog je lekar stejne jako ortoped, jaky je tedy rozdil mezi tim zavolat ortopeda a zavolat psychologa. Kazda vetsi nemocnice disponuje psychologem nebo psychiatrem, zvlaste tak velka nemocnice, jako je mostecka. Je to tedy preci vylozene neochota personalu problem resit, nez cokoliv jineho. Ja chapu, ze porodnik se mnou nemuze resit cely problem do hloubky a ani to od nej neocekavam. Ale jsem proste presvedcena o tom, ze je jeho povinnosti zavolat odbornika, pokud to muj stav vyzaduje. Kdybych si tam podrezala zily, jak to budou resit? (Predem upozornuji, ze v takovem stavu jsem v porodnici nebyla a ani jsem tam zadnou maminku takhle psychicky rozlozenou nezazila).
Staci jen srovnani porodnic v Moste a Kadani - v Kadani mne sestricky vyslechly, prisly si vecer posedet i k posteli a popovidat si se mnou, zazila jsem dokonce, ze mi sestricka prisla namasirovat i zada a jen tak si se mnou pokecat, protoze jsem ji o to poprosila. A to mela plne oddeleni a nemusela jsem si za to priplacet. V Moste sestry kolikrat sedely na sesterne a popijely cajdu (kafco apod.), tj. mely urcite uz praci hotovu, ale kdykoliv jsi prisla s nejakou sebemensi prosbickou, neprijemne Te poslaly kamsi (az na par svetlych vyjimek). Proc treba v Kadani slo, ze nas sestricky nechaly jeste s jednou maminkou na pooperaku, i kdyz uz to nebylo potreba, jen aby nas nemusely s miminky davat na hromadne pokoje, kde bychom prisly o soukromi. Presunuli nas az kdyz se uvolnil nadstandard. V Moste jsem lezela na pokoji s dalsimi 3 maminkami, ktere u sebe mely miminka. Ja sve mela na nedonoseneckem oddeleni, kam jsem musela kazde tri hodiny dochazet na krmeni maleho. Protoze se nam nedarilo kojeni, trvalo mi krmeni dobre 3/4 hodiny, pak jsem musela odstrikavat mleko (cca dalsi 3/4 hodiny) a pak jsem mela zhruba hodinku a pul na to se osprchovat, najist a vyspat. Kdyz mi do toho zacala plakat postupne vsechna miminka na pokoji, stavalo se mi bezne, ze jsem kolikrat nespala vic jak 2 hodiny denne. Takovych nas tam bylo vic. Kdyz jsme stanicni sestru pozadaly, zda by nebylo mozne dat na jeden 4luzak vsechny maminky, ktere maji deti na nedonoseneckem, abychom se alespon na chvili vyspaly, byly jsme automaticky zarazeny mezi problemove matky a resilo se to 14 dni, nez nam bylo vyhoveno. Pritom o co slo - jen nas sestehovat dohromady a podle toho usporadat zdravotnickou dokumentaci v prislusnem suplicku. Za tech 14 dni jsem padala na hubu a vubec si neumis predstavit jake to bylo. A pak se rekne - pohoda matky je dulezita pro kojeni.
Ne, ne, vim, ze to jde starat se o dusevni pohodu pacienta, jen se nekde chce vic a nekde min.
A k Tvemu dotazu na mou viru, ano jsem hluboce verici. Je to dulezite?
Sidi
|
| Nerida |
|
(17.2.2008 10:34:00)
Jen mala poznamka - psycholog neni lekar 
|
| Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) |
|
(17.2.2008 11:56:15)
Pravda, pravda. Omlouvam se, ujela jsem. Ale skoro v kazde nemocnici funguje. A v mostecke je i psycholog (tech je tam nekolik) i psychiatr. A ja bych tehdy byla vdecna za kohokoliv, kdo bybyl ochoten se mi venovat.
Sidi
|
|
|
| Ivča | •
|
(17.2.2008 14:07:12)
Ne, důležité to vůbec není. Jen mě napadá, víra v tomhle nenapomohla? Třeba jak se říká, Bůh to tak chtěl... Teď to fakt vůbec není žádná ironie a ptám se zcela vážně, opravdu se ráda přiučím.
Nevím, jestli má na ostatní smysl reagovat, každý to asi vidí jinak, ale zkrátka si myslím, že Tvůj duševní stav byl natolik vážný, že vstřícné popovídání sestřiček by nestačilo, jak píšou ostatní. Asi mají všichni pravdu, že by se setry a lékaři měli zajímat i o duševní stav, najít si čas na popovídání i s rodinou, obvolávat oddělení psychologie, zda by nebyl psycholog ochotný zajít do porodnice apod., ale ruku na srdce, v našem zdravotnictví tento ideální stav není a asi brzo nebude, všichni víme, v jaké krizi se zdravotnictví nachází a je strašlivě moc co zlepšovat a toto - přiznávám bohužel - není běžná praxe (ač by třeba měla být), takže očekávat to od personálu bylo minimálně naivní - aspoň toť mé zkušenosti se zdravotnictvím, fakt nemám iluze. Pokud by udělali to, co jsi po nich chtěla, byla bych opravdu příjemně překvapena. Zcela se ztotožňuju s příspěvkem od Lassie66 - vstřícné chování lékařů by mělo být automatické, ale hezky popsala to, co si myslím, že musí sestry každodenně řešit.
Stejně naivní bylo i Tvoje chování v prvním těhotenství - nevěřit lékařům, že není něco v pořádku, tady byla doba, kdy bys měla jejich práci ocenit, ale Ty jsi byla naštvaná, že musíš ležet a ještě ses s nima dohadovala. Teď bych mohla začít povídat já, že se doktoři všemožně snaží, ale i přes jejich snahu se musí dohadovat s pacientkami, které jim nevěří diagnózu, je to stejné jako Tvoje kritika na ně. V diskuzi Ti Tvoje chování nikdo nevyčítá, i když je to právě to, co kritizuješ u doktorů. Zvláštní měřítko. Možná, že kdybys přijmula během těhotenství, to, že jsou a můžou nastat problémy, průběh Tvého poporodního stavu by byl jiný. Ale to jsou jen spekulace.
A v neposlední řadě nikdo, ani Ty nereagoval na mou poznámku. Sice vím, jaká bude reakce, protože se dotknu něčeho, co budeš bránit do posledního dechu, ale pokud dejme tomu selhali lékaři v porodnici, Tvůj manžel měl být ten, který měl přivést pomoc a řešit vše už v porodnici během těch 2 měsíců. Proč se tak nestalo?
|
| Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) |
|
(18.2.2008 0:40:14)
Ivco,
je toho hodne, nac reagovat. Tak zacnu od meho chovani - ja byla nastvana, ale v duchu. Nedohadovala jsem se s nimi a neodporovala. Jedine, o cem jsem ze zacatku licitovala, nebo lepe receno na co jsem se dost vyptavala, jestli neni chyba ve stanoveni terminu porodu. Kdyz Ti vychazeji vsechny testy dobre, nikde neni zjevna chyba, a kdyz vis o odchylce presnosti mereni velikosti plodu ultrazvukem, pak proste musis dumat nad tim, jestli tri tydny, o kterych Ti tvrdi, ze o ne je TVe dite pozadu v rustu, skutecne nesouvisi s dobou otehotneni. Ja vim proste na den presne, kdy jsem otehotenela a rozdil mezi terminem poslednich mesicku a terminem meho otehotneni byl tri tydny. Termin porodu mi pocitali podle posledni menstruace, mohlo tam dojit k chybe a to k dost velke chybe. To bylo jedine, oc jsem se prela. Jinak jsem ale lecbu svym pristupem nijak nekomplikovala, jestli tedy nelze za komplikovani povazovat to, ze jsem vzdy chtela vedet, proc se mi ktery lek podava, k cemu slouzi a jake muze mit vedlejsi ucinky. Ale to je snad jedno z prav pacienta tyto veci vedet. Byla jsem vzorna pacientka a vsemu jsem se podrobila, protoze mi samozrejme slo o zdravi meho miminka. Nastvana jsem ale byla vevnitr - vzdyt mi porad rikali, ze vysledky vsech testu jsou OK, ze miminko roste, mne bylo skvele, zadne problemy (vse se objevilo opravdu z hodiny na hodinu), takze mi proste prislo, ze se z komara dela velbloud. Tolik tedy k memu chovani.
K pristupu lekaru - ano, mas pravdu, neni to v soucasnosti standard. Ale ja proste odmitam tuhle stadovost. Neni to standard, ale mel by to byt standard. Jsme vyspela zeme, ktera na to ma, tak proc to nemit. Proc to nechtit. Platime dost vysoke zdravotni pojisteni a za nej chci take adekvatni sluzby. Nechci se spokojit s tvrzenim, melo by to tak byt, ale dlouho nebude. V tom je prave ten problem - pokud se nebude tlacit na pilu, nikdy se z mista nepohneme. Kde neni poptavka, tam neni ani nabidka. Proc by se lekari a jejich pristup k pacientum mel menit, kdyz to po nich nikdo nechce, kdyz jsou vsichni spokojeni. Kdybychom se jako lide ridili takovymto pristupem, tak bychom jeste ted lovili ostepem, prali na valse, zkratka nepostupovali bychom vpred. Nespokojim se s pristupem lekaru, dyz vim, ze by mohl byt diametralne odlisny, aniz by to nase zdravotnictvi stalo nejak zvlast premrstene investice. Lidska slusnost je v nas, tu nikdo nemuze kupovat, narizovat, ale muzeme si ji moralne vynutit. Ja proste budu vzdy od lekaru ocekavat idealni peci. A klidne si za to i zaplatim, kdyby nekdo chtel argumentovat nedostatkem penez ve zdravotnictvi, ale budu ji proste chtit.
K Bohu. Jak uz jsem napsala, Buh to za mne nevyresi. On mi muze dat silu se s tim poprat, ale to hlavni je na mne. Mam svobodnou vuli, jsem samostatny jedinec a musim tak jednat. Nemohu sedet doma a cekat, ze Buh to za mne udela. Takhle Buh nefunguje. Sila Boha je v tom, ze mne (Tebe, kohokoliv) bezmezne miluje. Miluje mne ne pro to jaka jsem, ale navzdory tomu jaka jsem. Miluje mne i se vsemi mymi chybami. Tohle vedomi mi nebetycne pomaha. Kdyz mi bylo po Matyskove porodu nejhur, opravdu jsem mela chut si sahnout na zivot. To byl skutecne vazny stav a bylo to nejhorsi obdobi v mem zivote. Pripadala jsem si hrozne - sama, odepsana, ze jsem totalne selhala. A pak jsem byla upozornena na to, ze Buh je se mnou, ze nejsem sama, ze mne miluje, i kdyz jsem neporodila prirozene, ze jemu je to uplne egal. Ze jsem pro nej dulezita jenom tim, ze jsem. A to mne zastavilo pred nejhorsim. Hodne tezko se o techle niternych vecech pise, zvlast kdyz treba neveris a spousta veci kolem Boha je Ti zatim nejasna. Pro mne to ale zkratka znamenalo a znamena strasne moc a Buh mi pomaha kazdou vterinku, kazdou minutku. Ale opravdu to nefunguje tak, ze bych rekla "Boze, at uz na to nemyslim" a cary mary fuk, vypadlo by mi to z pameti. Ono by to tak mozna i mohlo fungovat, kdybych ja byla pripravena takovou pomoc prijmout. Zkratka Buh mi pomaha vic nez se sem da napsat, ale nestaci se jen pomodlit a cekat na zazrak.
Nu a naposled k manzelovi. Po Bohu byl tou nejdulezitejsi osobou, ktera mi pomohla zvladnout tu krizi a ktera mne podrzela ve chvilich nejhorsich. Melo to ale jeden hacek, mozna hacku vic. Kdyz jsem byla v porodnici, kde mi bylo hur a hur, mel s poporodnimi stavy asi tolik zkusenosti, co ja tzn. zadne. Vedel, ze se se mnou neco deje, ale nevedel stejne jako ja co a jak to resit. Spolehali jsme na lekare, ze kdyz jim pri vizite reknu o svem stavu, ze mi pomohou jej nejak resit. Jak uz jsem psala, marne. Rekli jsme si, ze vse budeme resit po navratu domu, kde preci jen bude vetsi pohoda a tak se mozna sklidnim automaticky, protoze jsme muj spatny psychicky stav pricitali hodne tomu mizernemu prostredi, ve kterem jsem musela stravit 2 mesice. Presto i v nemocnici mi manzel pres kamaradku sehnal kontakt na profesora Hersla do Bohnic, vse jsem probirala s knezem a s kamaradkami, ktere uz porod mely za sebou a mohly mne uklidnovat, ze jsem neselhala. Snazili jsme se to nejak resit, ale tapali jsme. Ani mne, ani manzela nenapadlo, ze se veci po navratu domu nezlepsi, ze to nebude jen tim prostredim v porodnici. Rozbehla se mi uz krasna poporodni deprese, ale stejne jako alkoholik nepozna, kdy uz je alkoholikem a kdy jeste ne, ani ja jsem si nebyla jista, zda to, co se deje, je normalni a jenom to spatne snasim anebo to je nenormalni. Chapej, rodila jsem poprve, poprve cisarem a poprve jse mela poporodni depresi. Navic se pridalo to, ze ja sama jsem zacala mit pocity neschopnosti a bala jsem se s nimi sverit komukoliv. Predstav si, ze jsi doma, mas vse zajistene, nemusis nic, nez se starat o dite (tedy bydleli jsme u manzelovych rodicu, takze to taky nebylo uplne OK, ale dostatecny komfort to byl). A Ty to nezvladas. Jsi ubrecena, nervozni, na dite casto oskliva, ba az hnusna. Mas touhu mu ublizit. Mas touhu ublizit sama sobe. A pritom podminky okolo Tebe jsou v pohode - mas manzela, kde bydlet, mas na jidlo, neresis zadnou socialni krizi. Pak si zakonite zacnes pripadat jako neschopna a mas proste strach se s tim sverit. Alespon ja se pred manzelem hrozne stydela. On nalehal, chtel vedet, co se deje, ale ja nebyla dlouho schopna mu to rict. Az kdyz uz jsem jeden den dospela do stavu, kdy jsem si malem ublizila, vse jsem mu rekla a on to pak hned zacal se mnou resit. Podporoval mne, uklidnoval mne, nevycital mi moje vykyvy nalad, chapal mne, pomahal mi, kde jen mohl, nedelal mi sceny, kdyz jsem bulela jako kun, obstaral Matyska, kdyz jsem se slozila. Byl a je proste k nezaplaceni. Do toho chodil do prace (denne dojizdi 100 km), dostavoval nas dum a obhospodaroval nase zvirata (mame kozy, ovce, kravu, kraliky, slepice, husy ...). Kdyz jsem protelefonovala hodiny s kamaradkou zdravotnici, nechal mne. Kdyz jsem projevila prani navstivit lecitelku (ktera samozrejme take nebyla zadarmo), nepochyboval o mem rozhodnuti, nedelal sceny kvuli penezum, podrzel mne, vyhovel mi. Muj muz mi, Ivco, pomohl vice, nez by kterykoliv jiny chlap, ktereho znam, dokazal. Vubec nemam pocit, ze by selhal. Byl na svem miste a v te silene zkousce (porod, to po porodu) obstal na vybornou. Myslim, ze on ze sve pozice a ze svych zkusenosti uz opravdu vice udelat nemohl. Pri druhem tehotenstvi se sam mesic staral o Mateje, zatimco ja cekala na porod v porodnici. Dovedl udelat vse, co musi udelat zenska na materske dovolene a jeste jezdil do prace. Mam dokonaleho muze. On nepochybil.
Takze asi tak k Tvym dotazum.
Sidi
|
|
|
|
| Ivana | •
|
(17.2.2008 12:28:17)
Ivco,
pises nesmysly. Starat se I o dusevni pohodu pacientu JE naplni prace sester a lekaru. Nemusi se s s pacientem vybavovat hodiny, ale slusne sdelit a vysvetlit vse, co se tyka pt. zdravotniho stavu, je jejich povinost.A z vlastni zkusenosti vim, ze rict povzbuzujici slovo a par zakladich informaci, na to staci opravdu jen 1-2 minuty. Ze ma lekar spolupracovat s rodinou a informovat o postupu lecby, me prijde az zbytecne se o tom zinovat, to ma byt samozrejmost. Opravdu jde jen o zakladni lidskou slusnost. Delat z pacienta blbce a davat mu najevo, ze on stejne nicemu nerozumi, tak proc se s nim bavit, je ubohe a neprofesionalni.
Poporodni deprese je diagnoza a komplikace a to by mel zkuseny lekar a sestra poznat, Psycholog by nabidnut mel byt. Ten nepracuje jen s pacientem, ale i s pt. rodinou, jeho role a pomoc je vyznamna.
Sidi, Tobe dzim palce, at se s toho pomalu zotavis. Ja po prvnim cisari mela taky par tydnu pocit, jakehosi selhani, i kdyz rozum rikal, ze to je hloupost, ze mam byt rada za zdrave dite, coz jsem byla a jsem. Ted me ceka na 90% druhy cisar, ale uz se na to pripravuju ted, tak snad to bude jednodussi. U me ale slo "jen" o cisare bez dalsich komlikaci, tak casem se ten divny pocit vytratil.
|
|
|
| Hanka,Rebeka 12/05,Miriam 4/07 | 
|
(16.2.2008 21:56:41)
Ahoj Sidi,
chápu Tě, že toužíš mít i tenhle zážitek natolik zpracovaný, aby Tě už netrápil při pouhé vzpomínce nebo zmínce o jiném porodu. Také bych asi na Tvém místě měla stejné přání.
Myslím, že to bude potřebovat řešit po kouskách. Možná je někdy lepší takové absolutní smíření s osudem odložit na dobu, kdy už to není nejbolestivější. A pak to uzdravení v duši přichází znovu, a znovu, v různých etapách. A za nějaký čas přijdeš na to, že už to vlastně nebolí.
Já třeba před holkama přišla o první miminko, které jsme čekali. Bolelo mě to dlouho a hodně. Časem to bylo lepší, ale občas jsem zažívala takovou "obrodu bolesti", někdy samo o sobě a někdy spolu s nějakým spouštěčem (když byla řeč o jiných lidech, kteří to prožili, nebo naopak třeba když jsem držela v náručí miminko mojí ségry). A časem to přebolelo úplně. Teda - při obou těhotenstvích jsem se bála, jestli znovu nepotratím. Budu-li ještě někdy v budoucnu těhotná, dost možná se budu zase bát. Ale ten samotný zážitek ztráty dítěte už mě dneska nebolí. Pamatuju si to, i tu bolest, kterou jsem tehdy zažila, ale už je to prostě za mnou.
Co jsem se snažila říct je, že některý kalich je příliš hořký, než aby se dal vypít najednou. Musí se po douškách. A jednou ho přece člověk dopije až do dna a už tam víc hořkého nápoje není...
|
|
|
|
| dasa | •
|
(17.2.2008 13:01:47)
Sidi, už tě chápu víc. Ono se ro řekne, hlavně, že jste všichni zdraví. Rozumem to víš určitě také, ale rozum zkrátka na vše nestačí, že...
Víš tvůj článek na mě působil tak, že si snad pro trauma z porodu ani neužíváš to krásné, co určitě s kluky prožíváš nebo alespoň můžeš prožívaz. ... A to by byla škody pro vás všechny.
Hodně štěstí a zraví celé rodinně.
|
| Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) |
|
(18.2.2008 0:48:25)
Daso,
to mne mrzi, ze clanek tak vyznel. Neni to totiz vubec pravda. Maminkovstvi si uzivam na plne pecky, nikdy jsem nic hezciho nezazila. Kluci jsou uzasni, sikovni, vsetecni, srandovni, proste mame z nich s tatkou radost. Kdyby se sem dali pridat fotografie, par bych jich sem lipla, abyste vsichni videli, jaci jsou. Fakt si to uzivam a na nestastne porody temer nemyslim. Nejvic na ne paradoxne myslim tento tyden, kdy reaguji na podnety z diskuse pod mym clankem . Jsou ale chvile, kdy se ta litost spusti. A jednou z tech chvil byl onen clanek o vanocnim porodu - ten porod byl totiz presne takovy, jaky jsem si vysnila. A dal se o Vanocich. Matysek se take mel narodit na Vanoce, nakonec prisel na svet o mesic driv. To ve mne spustilo litost a touhu o tom napsat.
Sidi
|
| dasa | •
|
(18.2.2008 19:42:28)
Z Tvých reakcí jsem pochopila, že ses potřebvala vypsat z momentálního splínu.
To smutné, co máš za sebou, asi nikdy úplně nezapomeneš. Ale určitě jsi pro své kluky perfektní máma, prožíváte a prožijete spoustu krásných chvil a toho smutnění bude čím dál míň. Hodně štěstí.
|
|
|
|
|
|
|
Jsou to též jen lidi...
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)