Pořád je mi z toho smutno …

Já totiž vždycky strašně toužila rodit přirozeně, v poklidné atmosféře a jen se svým mužem nerušeně přivést na svět své milované miminko. Bohužel ani jeden z mých porodů takový nebyl. A bohužel už asi ani nebude.

Mám dva krásné syny – tříletého Matýska a téměř jedenáctiměsíčního Martínka. Jsou úžasní a já jsem za ně Bohu neskonale vděčná. Jsem šťastná, že se mi narodili a že jsou zdraví. Ale nesu si v sobě bolístku, o které jsem si myslela, že už přebolela. Ale nepřebolela. Ba právě naopak, bolí pořád strašně moc. Oba své syny jsem porodila císařským řezem o měsíc dříve. U Matýska neplánovaně, u Martínka už více méně plánovaně. Těhotenství s Matýskem nebylo úplně bez problémů, i když já jsem se až do samotného porodu cítila pořád úžasně. V 16. týdnu jsme absolvovali amniocentézu, protože jsme měli opravdu vysoké podezření na Downův syndrom. Ten se naštěstí nepotvrdil. V sedmém měsíci mi bylo sděleno, že miminko v bříšku špatně roste a já byla hospitalizována pro hypotrofii plodu (hodně laicky řečeno pro hubené miminko). Tehdy jsem se na všechny doktory hrozně zlobila, protože já jsem se cítila báječně, bříško mi rostlo a já prostě nevěřila, že Matýsek je tak maličký, jak mi říkají, zvlášť když jsem se dozvěděla, že odchylka ultrazvuku může být až 0,5 kg, a zvlášť když jsem se s lékaři pořád dohadovala o způsob stanovení stáří mého miminka. Věděla jsem totiž přesně, kdy jsem otěhotněla. Bylo to tři týdny po poslední menstruaci, ale termín porodu a tudíž i stáří miminka mi lékaři počítali podle termínu poslední menstruace. Udělali tudíž Matýska o tři týdny starším. Při ultrazvukových vyšetřeních mi pak pořád říkali, že váhově je moje miminko o tři týdny pozadu proti gestačnímu stáří (délka těhotenství). Nechtěla jsem tedy věřit, že mé děťátko trpí hypotrofií, už i proto, že všechny testy na fungování placenty dopadaly dobře, a tak jsem byla hrozně nazlobená, že musím krásné podzimní dni trávit v nemocnici. Pořád jsem tehdy byla přesvědčena, že chyba je v ultrazvuku a že vše se dá do pořádku a já že porodím své miminko tak, jak jsem si vysnila – přirozeně, ve společnosti svého muže v Centru aktivního porodu v Kadani. Těšila jsem se, jak si projdu porodní bolesti, jak můj muž bude se mnou, jak to překonáme, jak se děťátko narodí, jak na mne zamžourá, jak mu řeknu, že jej miluji a že mu na jeho cestě budu vždy nápomocná, jak mi jej přiloží k prsu, jak bude sát, jak budeme všichni unavení, ale šťastní. Těšila jsem se na porod, i když jsem věděla, že to nebude jednoduché. Snila jsem o tom každý den, pozorovala jsem maminky, které se mnou byly v porodnici, jak rodí, jak si domů odnášejí své uzlíčky a strašně jsem se těšila. Jenže vše nakonec vzalo úplně jiný konec. Ve 30. týdnu se můj stav zhoršil a začaly první příznaky těhotenské preeklampsie (zvýšený krevní tlak, otoky). Ta se nakonec po dalších 5 týdnech rozjela do své těžké podoby až se nakonec ze dne na den přehoupla do HELLP syndromu (zjednodušeně řečeno selhání organismu matky). Hodnoty mého krevního tlaku dosahovaly neuvěřitelných výšek, z hodiny na hodinu se zhoršovaly mé jaterní testy, z krevního obrazu se mi úplně vytratily krevní destičky, začaly mi kolabovat ledviny. Musela jsem být rychle převezena z kadaňské porodnice do porodnice v Mostě, kde jsou vybaveni na nedonošená a hlavně malá miminka. Po převozu se můj stav stabilizoval, a protože Matýsek byl nakonec opravdu maličký (po přeměření na kvalitnějším ultrazvuku byla jeho váha v 35. týdnu těhotenství odhadována na 1,5 kg), rozhodli se lékaři udržet mé těhotenství za každou cenu co nejdéle, aby miminko mělo šanci ještě něco narůst. Z prvotního šoku jsem se pomalu začala vzpamatovávat a ve své naivitě jsem se začala přesvědčovat, že přeci jen porodím normálně. Ne přirozeně podle svých představ, ale normálně. Ale Pán Bůh měl se mnou jiné úmysly. V noci se můj stav rapidně zhoršil a ráno lékař rozhodl o okamžitém porodu císařským řezem. Rozhodnutí padlo z minuty na minutu. Vůbec jsem nestíhala se na nic připravit, netušila jsem, co mne čeká, jen jsem se začala strašně bát. Bylo mi hrozně zle. Strašně jsem se bála o Matýska a strašně jsem se bála, že už nikdy neuvidím ani svého muže, ani své děťátko. Po porodu nám bylo skutečně potvrzeno, že můj stav byl natolik vážný, že očekávali, že na porodním sále zůstanu buď já anebo miminko. Během deseti minut jsem byla připravena na porod a pak už si jen pamatuji, že jsem letmo zahlédla manžela, jak vbíhá na oddělení a dere se mezi personálem za mnou, jak jej nějaká sestřička zadržuje, jak mne vezou výtahem na operační sál, jak mi na ústa dávají náhubek a jak pak už byla jen tma. Svého synka jsem viděla až 5 dní po porodu. Neviděla jsem, jak přišel na svět, neslyšela jsem, zda plakal, či zda byl spokojený, nemohla jsem si sáhnout na jeho malinké prstíčky ještě upatlané od mázku, nemohla jsem mu dát své mléko, nemohla jsem ho cítit. Byla jsem pro tu chvíli mrtvá. Když jsem se po operaci probudila na pooperačním oddělení, cítila jsem se strašně okradená. V bříšku se najednou nic nehýbalo, už jsem u sebe necítila své miminko. Neměla jsem ho ale ani u sebe v postýlce. Můj synek ležel o dvě patra výš v inkubátoru mezi jinými malíčky úplně sám. Nikdo mi nepřišel říct, co je s mým miminkem a jaké je. Musela jsem čekat až do druhého dne do odpoledne, než jsem se od lékaře dověděla strohé údaje, že mám chlapečka, 45 cm, 1.650 g a že je v pořádku. Chtěla jsem slyšet víc, ale na to už nikdo neměl čas. Chtěla jsem vědět, jaké má vlásky, jaká očíčka, jak reagoval, když ho násilím vyndali z bříška, co a jak papá, zda má nějaké hadičky a trubičky. Nevěděla jsem nic. Cítila jsem se strašně. Vše jsem se dozvěděla až od manžela. Ten si třetí den půjčil digitální fotoaparát od kolegy z práce a přinesl mi alespoň černobílou fotku našeho prvního syna. Koukala jsem na ni tehdy celou noc a plakala jsem, protože moje miminko bylo už třetí den samo, beze mne, daleko na úplně jiném oddělení, bez mého mléka, opuštěné. Nemohla jsem ho hladit, nemohla jsem zpívat. Živého Matýska jsem pak viděla až pátý den po porodu, kdy se můj stav stabilizoval a já byla schopná alespoň usednout na kolečkovou židli a nechat se manželem odvézt na nedonošenecké oddělení. Matýsek byl v pořádku, nebyl napojený na žádné přístroje, jen byl strašně hubeňoučký, a tak musel být v teplíčku v inkubátoru, aby se nepodchladil. Čekala jsem, že jak spatřím svého vytouženého drobečka, zmocní se mě mohutné dojetí, ale nic takového nepřišlo. Koukala jsem na naše děťátko jako by bylo cizí, necítila jsem k němu vůbec nic. Byl to další šílený pocit. Strávili jsme pak v porodnici nekonečné dva měsíce, než Matýsek přibral na 2,5 kg a my mohli jít domů. Pobyt v té porodnici byl peklem, ale to by dalo na samostatný neveselý článek. Každopádně jsem z porodnice odcházela psychicky totálně na dně, s rozvinutou poporodní depresí, kterou se po celou dobu mého pobytu v porodnici žádný lékař i přes mé opakované naléhání nehodlal zabývat, nekojící, i když jsem mléka měla tolik, že jsem kojila děti maminkám na pokoji, s pocitem naprostého okradení o vše, nač jsem se 8 měsíců těšila, po čem jsem 8 měsíců toužila. V mostecké porodnici mi sice zachránili holý život, ale připravili mne o duši, a to na několik dlouhých měsíců, než jsem sama po dohodě s manželem již ve stavu totálního psychického rozkladu vyhledala pomoc léčitelky (lékaři na mé volání o pomoc nereflektovali). Můj první porod a první měsíce po něm tak pro mne dodnes zůstávají noční můrou a já jen doufám, že Matýsek toho negativního vnímal co nejméně.

Druhé těhotenství probíhalo velice podobně a přeci úplně jinak. A výsledek byl stejný, i když vlastně úplně jiný. V těhotenství s Martínkem jsem měla ty samé problémy jako s Matýskem, jen o něco menších rozměrů – Martínek měl také podezření na Downův syndrom, ale pravděpodobnost byla mnohem menší než u Matýska a my byli odhodláni si nechat i postižené děťátko, a tak jsem na odběr plodové vody už nešla. Ušetřila jsem si tak stres ze 4týdenního čekání na výsledky. I Martínek v bříšku špatně rostl, ale oproti Matýskovi byl macík (ve 35. tt měl přes 2 kg). Hlavní ale bylo, že já už nebyla tak naivní, že už jsem si porod nemalovala v tak růžových barvičkách, už jsem o všech problémech, které mne potkaly v prvním těhotenství, věděla dostatečně dost na to, abych aspoň trošičku dokázala být nad věcí. Pořád jsem sice chtěla rodit přirozeně v CAPu, ale už jsem věděla, že všechno taky může být úplně jinak, že u porodu se dá i v dnešní době ještě pořád zemřít, už jsem věděla, co obnáší císařský řez, už jsem připouštěla i jiné varianty porodu, a tak už jsem byla vděčná i za tu představu, že porodím klasicky, za asistence mnoha zdravotníků a lékařů a že mi porod bude dokonce vyvolán. Už jsem nelpěla na úplné přirozenosti, už mi stačil jen normální asistovaný porod. A už jsem byla připravena i na to, že pořád mám šanci 50 na 50, že porodím císařem. I u Martínka se ve 35. tt rozběhla těhotenská preeklampsie, i u Martínka se to začalo přehupovat v HELLP syndrom, ale už to bylo jiné. Už jsem byla více sledována, už se to čekalo, a tak se vše podchytávalo mnohem dříve než u Matěje, už jsem byla zkušenější, a tak jsem už ze všeho tak nešílela. Také jsem měla jistotu, že Martínek má nad 2 kg a že tudíž nebudu muset ani v tom nejhorším případě (tj. předčasném porodu císařem) jet do Mostu, ale budu moci zůstat v Kadani. To vše dohromady a k tomu ještě velice milá péče kadaňských sestřiček a lékařů a příjemné rodinné prostředí kadaňské nemocnice způsobovalo, že ač vše bralo stejný směr jako u Matýska, já byla v mnohem větší pohodě. No, nebudu napínat, vše skončilo stejně jako u Matýska. Ze dne na den se můj stav zhoršil a tak jsem byla z oddělení přesunuta na porodní sál a začalo se s pomalými přípravami na ranní císařský řez. Ale na rozdíl od prvního porodu jsem měla celou noc na to mazlit se s Martínkem v bříšku, poslouchala jsem jeho srdíčko, hladila jsem ho, rozmlouvala jsem s ním. Ráno přijel manžel, mohli jsme spolu pobýt, pohladit se, políbit. A pak už byla zase jenom tma. Zase jsem své miminko neviděla hned po narození, zase jsem jej nemohla pohladit, políbit, cítit. Ale bylo to jiné. Nebyla jsem na tom tak špatně jako u Matýska, a tak jsem se probrala hned první den z narkózy. Jakmile sestřičky zjistily, že jsem vzhůru, hned mne informovali o Martínkovi a hned ke mně pustily manžela. Bohužel Martínek měl problém s krevními destičkami, a tak byl místo na pokojíčku pro miminka „císařských“ maminek na porodnici umístěn na JIP na dětském oddělení, ale i to bylo jiné než v Mostě. Hned druhý den mi byl Martínek i přes zmíněné problémy přiložen k prsu a začal krásně sát, i když byl drobeček (u Matýska mi tvrdili, že kojit nemůžu, dokud nebude větší). Třetí den, když se popral s mými protilátkami, kterými jsem mu vylikvidovala jeho krevní destičky, mi jej i s inkubátorem převezli na pokoj, a tak i když byl v „domečku“ a ne v postýlce, přesto byl u mne. To bylo v Mostě naprosto nemožné, za Matýskem jsem musela pořád docházet na jiné oddělení, pořád jsme byli odděleni od sebe, pořád nebyl u maminky. S Martínkem jsme se mohla mazlit, vnímat jeho pláč, učit se mu rozumět. I s Martínkem jsem v porodnici strávila delší čas. Bylo to sice o měsíc méně než s Matýskem, ale i tak to bylo diametrálně odlišné. Cítila jsem se v kadaňské porodnici jako doma. Odcházela jsem po měsíci klidná, vyrovnaná, kojící.

Ale i v Martínkově případě jsem byla ošizena o ten první kontakt s miminkem, protože můj předporodní stav nedovoloval epidurální anestezii.

Oba porody jsem tedy prospala, své děti jsem vůbec nevnímala. První ruce, které se mých dětí dotýkaly, byly v gumových rukavicích, první ruce, které mé děti mazlily, byly ruce cizí. Martínek alespoň po základním ošetření putoval hned do náruče tatínka, ale Matýsek byl chudinka od svého příchodu na svět sám celé 2 dlouhé hodiny, než k němu manžela pustili. Mám tedy dva syny, ale nevím, co je to porod. Možná si hodně z Vás řekne, že není o co stát, že můžu být ráda za císaře, ale popravdě já bych se raději svíjela v bolestech dva dny, jen kdybych mohla své děti držet v náručí hned po jejich narození. Ten okamžik „O“ pro mě prostě do smrti zůstane utajený. A ač to v obou případech dopadlo vše dobře, pořád se při čtení článků o šťastných přirozených porodech rozplakávám, pořád mám pocit okradení.

Milé maminky a milí tatínkové, berte tenhle článek jenom jako moji niternou zpověď. Jako mé vyplakání, protože tak i vznikal. Nic víc to není. Vy, kdož úpíte nad články o porodech, mi jej promiňte. Já jen chtěla všem, kdo měli možnost přímo zažít narození svých dětí říct, ať si toho neuvěřitelně váží. A také bych chtěla všechny nastávající maminky varovat, aby se neupínaly na představy o porodu, protože vše může být jinak a to zklamání pak může nadělat mnoho škody. Já se cítím ošizená a asi tak do smrti zůstanu. Chtěla bych sice ještě další miminko, ale vzhledem ke komplikacím, které doprovázely má obě těhotenství, mi lékaři další děťátko důrazně nedoporučují. A já nevím, jestli budu ještě pokoušet Boží milost.