| Jiřina | •
 |
(4.9.2005 22:21:07)
Mám tři kluky a bezva manžela.Miluji historii a žiji v bytě, ze kterého koukám na Bouzovský hrad, Úsovský zámek a Mírovský hrad.Pokud je někde skvěle, tak na Bouzově, tam nikoho nezaskočí malé děti a program pro ně vždy připraven! Máme 13 týdenního syna a už byl pod stanem v Adršpachu a spal pod širákem v Krasu.Nebojím se přírody a dětem se vždy přizpůsobím, ale bojím se lidí, kteří zapomněli, že byli také dětmi.
|
| míša + 1 x 6 měsíců | •
|
(4.9.2005 23:15:11)
Jiřino, to je právě to... Spousta lidí se chová, jako kdyby děti byly nějaký zvláštní živočišný druh, a nechce (nemůže?) si vzpomenout, že do něj taky někdy patřili a jaké to bylo. :-(
|
| MirkaEyrová | 
|
(5.9.2005 0:05:18)
Míšo a Jiřino, reagovaly jste na můj příspěvek. Dobrá. Tak Vám řeknu, že poslední roky nejvíc ze všeho miluju dětský knížky, kochám se obrázky i příběhy, vybavuju dětskej pokojíček pohádkovými obrázky a dřevěnými blbůstkami typu letadýlka a Brouček z Karafiátovy knížky, nadšeně svýmu klukovi stavím domečky a hrady ze stavebnic - a s Kristovými léty na krku jsem se zbláznila nejdřív do Třech mušketýrů, pak do Vinnetoua a nakonec do Rychlých šípů. Ráda vyhledávám synovi zábavičky jako ZOO v Praze, kde se s chutí vyřádil na dětské tramvaji. Strašně lituju, že nemůžu pořídit žádný šplhadla do jeho pokoje a že nemáme svoji vlastní zahradu, na který by šplhal po stromech a dělal si tam v křoví svoje tajný skrýše. Když už jsem manžu neukecala na houpačku v rámu dveří, když byl kluk malej, tak teď začínám pracovat:-) na jeho svolení k houpací síti. Jo, a jinak v sobotu jsem se při uklízení dětskýho pokoje jako už několikrát posadila na koberec a představovala si, že jsem malá holka a že spolu se synem bydlím v tom jeho dětským království...
Myslíte si stále, že jsem zapomněla na to, že jsem taky někdy byla dítě???
Jo a podotýkám, že znám jeden skvělej zámek, kde to paní hraběnka tak krásně upravila, že jsme z toho byli nadšení všichni - vevnitř dětský pokoj s domečky, kočáry a panenkami, spousta květin, na nádvoří fuchsie, živý plůtek, stromy a jiné kvetoucí potvůrky, klícky se vzácnými bažanty, kašna s jeseterem, kaprem a akvarijními rybkami, v zahradě dětský koutek a minizoo s pštrosy, králíčky a lamami... Byla jsem z toho unešená. Ale jestli by se tentýž interiér zámku líbil klukovi, když mu byly tři a jedinou jeho vášní byly vlaky, tak to opravdu nevím...
Právě proto, že moc dobře vím, co všechno dokážou děti milovat, a co všechno jim může být úplně putna, tak zrovna moc nedoporučuju návštěvy zámků dvouletým capartům, kteří mohou mít ale ÚPLNĚ JINÉ zájmy...
M.
|
| MirkaEyrová |
|
(5.9.2005 0:11:41)
(Něco jinýho je, když se kluci zajímají o zbraně a lovecké trofeje a brnění, a holčičky zase třeba o načančané závěsy, koberce a rozkošně vyřezávaný sedací nábytek. Ale to rozhodně nemusí být hobby každého dítěte.)
M.
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(5.9.2005 0:33:16)
Ale o tom to přece není... myslím, že každý VÍ, že děti zlobí, křičí, žvatlají apod. Jenže nevidím důvod, proč by tím měly obtěžovat někoho, kdo na to není zvědavý. :o)
Ono je něco jinýho křičící dítě třeba v tramvaji (tam to sice taky obtěžuje, ale lidi chápou, že ta maminka s ním zřejmě jet musí) a na kulturní akci, kde být prostě NEMUSÍ.
Taková malá paralela - nedávno jste se tady naváželi do kuřáků za to, že kouří tam, kde sice smí, ale nemusí, protože vás to obtěžuje. Jaký je rozdíl mezi kuřákem na refýži a dítětem na prohlídce hradu? (Pomíjím to, že kouř z cigarety obsahuje nějaké škodliviny. Berme to čistě z hlediska obtěžování.) Na obou místech se najde skupina, které to konkrétní chování bude vadit. Ano, ten kuřák tam kouřit nemusí. Dítě na hradě ovšem taky být nemusí, protože z toho samo nic nemá a je tam jaksi nedobrovolně. A stejně jako kuřák na refýži bude logicky vadit nekuřákovi, stojícímu těsně vedle, bude rozjívené dítě vadit člověku, který chce poslouchat výklad průvodce.
Napadlo by vás brát dítě řekněme do kina na nepřístupný film? Asi ne, protože je na plakátě napsáno "vstup od 18ti let" a nejspíš by vás tam s ním ani nepustili. Napadlo by vás vzít psa na návštěvu do porodnice? Ne, protože do nemocnice psi nesmí.
To, že někde není napsáno, že tam či onam nesmí malé děti neznamená, že je to pro ně vhodné prostředí. OK, co není zakázáno, je povoleno. Teď jde o to, jestli to má taky nějaký SMYSL. :o)
Takže opakuji - s dítětem na prohlídku hradu/zámku PROČ NE, pokud bude zticha a nebude vyrušovat. Bude-li vyrušovat, přijde mi logické prohlídku ukončit. Chci-li, aby ke mně byli lidé ohleduplní, měl bych se stejně chovat i já k nim. Nikdo nemá nárok na speciální privilegia. Ani dítě ne. Když na té prohlídce bude rušit ostatní DOSPĚLÝ člověk, třeba ožrala, myslím, že ho taky nechají vyvést. To není o žádné "protidětské" náladě ve společnosti, to je čistě o slušnosti a dodržování jistých etických norem. :o)
|
| MirkaEyrová |
|
(5.9.2005 7:24:44)
Monty, tentokráte Ti musím dát fakt za pravdu. Mít rád děti a vciťovat se do nich má přece především RODIČ, kterej by v první řadě měl být schopnej odhadnout, nakolik bude dítě prohlídka zámku (hradu) bavit a nakolik ne, jestliže ho nebude bavit, nakolik je schopné být zticha kvůli nám, aby my jsme si užili - a je jeho zodpovědnost, aby si dítě tak trochu "užilo" podle svýho věku. Dvouleté dítě nadšené z vyřezávaných skříní a intarzovaných stolků bude asi daleko větší rarita než dvouleté dítě touto podívanou se k smrti nudící. Jinými slovy řečeno - zábavu má dítěti zajišťovat v první řadě rodič, nikoliv nic netušící cizí návštěvník stejného zámku případně průvodce.
Apropos - schodila jsem spoustu zámků. Výklady byly pro mne zajímavé - resp. mě zámky dost baví. Ale u těch desítek průvodců jsem si nikdy nevšimla, že by až nějak zvlášť se zabývali dodatečným zabavováním batolat, které rodiče vzali kvůli sami sobě na prohlídku, a které se v zámku (hradu) příšerně nudí. Kromě toho občas provádějí taková "ucha":-))), že opravdu asi nebudou mít ani potuchu, jak se zabavuje dvouleté batole:-)
M.
|
|
| cizinka | •
|
(5.9.2005 9:52:37)
Monty, moje dite, od te doby, co mluvi, navstevuje pamatky dobrovolne. Nemam zadne naroky pro zpravu hradu, aby z nich udelala Disneyland, nebo aby se zbavila nezkusenych studentek, ktere tam vodi exkurse jako brigadnice. Takze nezadam, aby se vytvorily pamatky „pro deti“. Jestli beru dite do pamatky, tak je to opravdu na moji zodpovednost a vynalezavost, aby tam nechoval se spolecensky nepratelsky. Jestli mi nekdo pomuze (a pomuze casto a velice elegantne), tak jsem vdecna. Ale otazku jestli rodice s malym ditetem musi byt v kulturnim zarizeni, nebo nemusi, nech laskave na tech rodicich. Postaveni rodicu nemusi byt jako to od marginalizovanych trestancu. Nic neprovedli, aby byli zbaveni svych spolecenskych prav. A propos, jak dite muze se naucit, jak se chova ve spolecnosti, jestli to nikdy nevidel? Mam ho vzit poprve desetileteho na exkurzi, a pak nafackovat, ze vyrusuje?
Mirko, podivej se na to trochu jinak: jsi jista, ze zajmy sveho ditete nevytvaris sama? Memu synovi hracky nechybi, ale jsem dost casto prekvapena, jak dospelacke zajmy ma. Interpretuje dospelacke veci po svem a take v parcich, v lesech a v historickych centrech mest hraje si na vlak. Ale mu spise vadi nez libi se, jestli je vytlaceny ze sveta dospelaku do pokojicku s hrackama. Deti o hodne radeji se hraji s vecma z „opravdoveho“ sveta.
Mmch, v patek uvazovala jsem chvyli, co jako brnacka mohla bych te napsat o programu v jaskynich v Moravskem Krasu. Totiz o nim moc nevim. Geologicke pomatky, zkousky dokonale tmy a prudke klesani teplot neni nic pro mne. Proto u Macochy radeji zustavam se synkem na povrchu zemi. Mohla bych k tomu vymyslet si nejake vysvetleni „obetave matky“ ale uprimnost je pro mne pritazlivejsi, nez vznesene pozy :-)). O weekendu jsem si ptala synka, jestli nechtel by plout podzemni rekou lodickou. Ptal se, jestli v pristavu bude tma a takove divne zvuky (dost trefne napodobil biti vln do skal). Pak rekl, ze nechce – tak nikdy priste :-)).
Nicmene u Macochy a u ochozskych jaskyn vubec neni problem se vystridat. Je tam kouzelna a dost turisticky ziva krajina s lesy a hospudkama. Jako „sama zenska v lese“ rozhodne se nebudes citit. Jen musis davat pozor na chlapiky ve znackovych obleckachm kteri se riti na kolech ze svahu a nebrzdi – faktor obecneho ohrozeni kdekoliv.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(5.9.2005 10:10:33)
cizinko,
nevím jak Mirka, ale já svému synovi jeho zájmy rozhodně sama nevytvářím. :o) Jeho zajímají věci, které doma (vyjma hraní na počítači) mohl pochytit těžko. Třeba ze všeho nejvíc ho baví ryby. Doma nemáme ani akvárium, ale syna ryby fascinujou a nejlepší zábava je pro něj jít do akvaristiky, kde vydrží hodinu dvě pozorovat rybičky. V televizi vydrží sledovat půlhodinový dokument o rybách, v knihkupectví si vybírá knížky s rybičkama a nechává si je číst několikrát denně. V ZOO chce vidět výhradně ryby, jiný zvířata ho moc nezajímají. Krom toho ho baví chodit po parkovišti a poznávat značky aut - auto nemáme, takže to taky není "vnucená" zábava. Takže si troufám tvrdit, že by ho prohlídka hradu nebo zámku nezajímala, protože tam nejsou ani ryby, ani auta. Ani mašinky - mašinky má taky rád. :o) Tudíž ho vezmu radši do Národního muzea do expozice zvířat, kde je celá místnost s rybama, nebo to Technického muzea, nebo dejme tomu do Galerie Nové Butovice na největší akvárko, ale nebudu ho nutit chodit někam, kde se prostě nezabaví, neboť nemá jak a čím. Ano, jistě existují děti, které hrady a zámky baví, mne třeba v dětství bavily moc, ale asi bych si netroufla to testovat na dítěti mladším dvou let (možná i tří).
Nikdo neříká, že díky dítěti je někdo vyvrhel lidské společnosti, ale předpokládám, že by člověk měl být ohleduplný ke svému okolí a když už někam dítě bere, postarat se o to, aby nerušilo. Zejména tam, kde si lidé zaplatili výklad nebo jinou kulturní akci (koncert, kino, divadlo). Mít dítě neznamená ani omezení, ale ani privilegium. To je čistě na povaze konkrétního člověka. Je to jako třeba s pejskaři. Já mám zvířata fakt ráda, ale když vidím pejskaře, který po psovi nesbírá hovínka a nechává ho běhat volně na dětském hřišti, nakopala bych toho majitele do zadku. Ne PSA. Ten za to nemůže. Majitele. A s dětma je to totéž... ony za to nemůžou. Rozum mají mít především jejich rodiče. :o)
|
| cizinka | •
|
(5.9.2005 11:03:01)
Monty,
Myslim, ze mame dost podobne postoje, jen zduraznujeme trochu jine veci. Souhlasim zvlast s tvym nazorem na pejskare :-). A take si myslim (a vyzkousela jsem si to), ze jestli mas nejake vlastni zajmy, to neni az tak velky problem vynalezt zpusob, jak s nimi neotravovat ani dite ani nejak zvlast okoli. Opravdu bych nechtela zkladat nejake "obeti", ktere pak mohla bych diteti vycitat. V celem vychovnim procesu prece jde o interakce zajmu diteti, rodicu a spolecnosti. To je dost diskutabilni, jestli dite je vice traumatizovano zazitkem, ze jednou matka, ktera doposud byla "uplne jeho", odejde do praci a zacne venovat se konickum anebo to, ze jeho matka vzdy byla osobnost neuplne ovladatelna. No a ze rodicovstvi ma narok na privileje - to snad ceska spolecnost docela uznava, alespon symbolicky. V oblasti dani nebo dopravnich jizdenek, na priklad.
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(5.9.2005 18:40:58)
Cizinko, zájmy svého dítěte tedy ale OPRAVDU nevytvářím já:-))))) To se Ti fakt povedlo. Vytvářím mu podmínky, aby si mohl vybrat. Ale když vidím, že je neposeda neposednej a očividně se potřebuje vylítat a vyběhat a má navíc ve zvyku nás neposlouchat a pokoušet, tak ho nebudu brát na hodinovou prohlídku s průvodcem ve dvou třech letech věku. To jsme začali zkoušet až loni, to mu bylo šest a půl, a to proto, že se nám zdálo, že se jeho temperament zmírnil a že se začíná chovat "rozumně":-). A co myslíš? Někde se mu líbí, ale jindy skuhrá, že do žádnýho zámku nechce. On si ty dospělácké zájmy vybírá v jiné oblasti - třeba místo kreslení barevných obrázků, což obvykle děti zbožňují, radši píše pohádky, učebnice nebo jízdní řády. Myslíš, že takovou zábavu bych mu vnutila já? Ne ne, milá zlatá, kdyby bylo po mým, tak by častěji využil všelijaký ty mozaiky, co jsme nakoupili, a četli i jiné knížky (máme jich dost a dost) než jen Neználka:-)))
K tomu, co píšeš Monty, bych chtěla dodat dvě věci. Za prvé - ano, rodiče nejsou trestanci, ale neměli by se taky chovat vyloženě egoisticky - když vědí, že jejich batole hodinovou prohlídku nevydrží a bude v zámku dělat cirkus, tak by měli mít dost citu na to, aby brali ohledy i na ostatní. Naopak - pokud by i v této oblasti měla být společnost přívětivější vůči matkám na MD, tak by to opravdu chtělo právě tu velikou změnu organizace průvodcovských služeb, tj. žádní studentíci (jakože je miluju:-)), ale vystudovaní lidé, s tím, že nedílnou součástí by byla i psychologie dětí - a všechno zařídit tak, aby batolata a velmi malé děti byly prováděny stejně profesionálně jako dospělí.
Za druhé - společenskému chování se má dítě nejdřív učit v rodině. Jestliže se nechová dostatečně zdrženlivě doma - neposlouchá, vzteká se, projevuje se velmi aktivně až hyperaktivně - je jasné, že se nebude chovat jen tak zničeho nic zdrženlivě právě ve společnosti. Tj. - ano, připouštím, že jsou hodné a klidné děti, které jsou schopny vydržet dlouhou dobu hezky zticha - ale jsou taky děti živé, neposedné, upovídané nebo uvztekané, a ty na "společenský" život (ježíš, to je skoro nevhodnej termín) musí trochu nazrát. Kdybych např. věděla, že mé batole rozprská všechno jídlo kolem sebe do okruhu půl metru a jinak jíst neumí, tak bych ho taky nebrala s sebou do luxusní restaurace a počkala bych, až se to naučí.
M.
|
| cizinka | •
|
(5.9.2005 19:53:13)
Mirko, mozna jdeme ke stejne cili jinou cestou - ale moje dite nejvice se rozpousti v soukromi. V cim nemohla bych vyhovet jedinackovi doma? Naopak na cestech nebo "ve spolecnosti" mam dostatek argumentu, proc neco nesmi. A spolecenske vzory maji zazracni ucinek, ale asi opravdu je to s kazdem ditetem jinak. Neni to cesta bez nehod, ale ne az tak dramatickych. Jestli na kulturni akci rusi, neni problem odejit do koutku, jestli provedl neco v restauraci, dam vetsi spropitne.
O sobectvi uz jednou odpovedela jsem, ze to neni az tak jednoduche (viz. dolu). Take nechapu proc porad tahas tu bezohlednost - uz nekolikrat psala jsem, ze nikdy nemam pocit, ze nekomu doopravdy vadime. Nejsme uplne hezky zticha, ale jinak na exkurse a na vystavy nemohl by chodit ani pan s astmou a kaslem, ani pani na podpadcich. Zeby v zamcich pracovaly same profesionaly - to je zbozne prani. Na stesti deti nejsou az tak zvlastni tvorove, aby na nej nestacila obycejna lidska inteligence.
|
| MirkaEyrová |
|
(5.9.2005 20:20:07)
Cizinko, o té bezohlednosti to je spíš obecné konstatování. Nemyslím, že by některá z Vás musela zrovna být bezohledná - vždyť Vás vlastně nikoho neznám. A ano - když se dětská rozpustilost řeší nějakým uklidňováním, domluvou, spropitným, odejitím z akce - je všechno v pořádku. Jen v jedné chvíli (a myslím, že jsi to NEBYLA Ty) to tak trochu vyznívalo jako "pryč s turisty, kteří nejsou ochotni celou svoji zaplacenou prohlídku zámku obětovat zabavování cizího batolete":-) No, to je samozřejmě trochu přitažené za vlasy, ale chci říct, že pokud berou rodiče dítě někam za kulturou, a jsou ochotni akceptovat potřeby druhých a s dítětem třeba odejít, když bude zlobit, je všechno vlastně OK; ale pokud bude rodič koukat na intarzie a gobelíny, dítě mu bude vřískat za patama, a rodič bude očekávat, že všichni budou nadšením bez sebe a kolem dítěte budou lítat, tak to už je ona bezohlednost a sebestřednost.
Jo, ještě jsem chtěla říct, že společenské chování se dá trénovat jaksi "nanečisto": v trolejbusech a vlacích, v čekárnách ordinací, v expozicích, ze kterých lze snadno kdykoliv odejít, v muzejních výstavách, které jsou přímo určené dětem a sice se předpokládá, že bude snaha děti krotit, ale s nějakým tím škobrtnutím se bude počítat... Nemusí se jít s dvouletým capartem rovnou na hodinu trvající prohlídku zámku. --- Ostatně i skrze zkušenosti z takových akcí může rodič odhadnout, jak asi se dítě bude chovat při "větší zátěži" - tedy jestli úplně skvěle, úplně hrozně, anebo je výsledek nejistý a mělo by se to vyzkoušet:-)
M.
|
| Xantipa | •
|
(5.9.2005 21:40:08)
MirkoEyrová, to nebyl vhodný příklad - trénování trpělivosti malého dítěte v čekárně u lékaře. Uváděla jsi i jiné příklady - to by šlo, ale ten lékař, nikdy. Můžeš si myslet, že jsem hrozná, ale tam tedy jsem. Přivádělo mě k šílenství, když jsem musela jít s dcerou na oční a samozřejmě jsem s sebou musela vzít malého, kterému byly cca 2 roky. Moc zajímavý systém tam mají - objednané jsme byli na 9 hodin ráno. Naivně jsme přišly v 8,30, aby jako lékařka se s námi nemusela zdržovat. Hned při příchodu do čekárny jsem zažila menší šok, když jsem zjistila, že tam je tak 30 lidí. Protože jsem tam byla poprvé, zeptala jsem se, kolik lidí je ještě objednáno na 9 hodin ráno. Někteří mlčeli a dívali se do země, většina zvědavě na mě a pár se jich uchichtlo a pak někdo řekl - mladá paní, vy jste tady ještě nebyla, že ano? Jinak byste věděla, že na 9 hodin ráno jsme objednaní všichni.
Málem to se mnou švihlo a tak jsem se zeptala, v kolik hodin dle jejich odhadu asi přijdeme na řadu - prý, tak ve 12-13 hodin.
No bezva. Padla na mě totální beznaděj a ujišťuji Tě, že mi bylo úplně jedno, že zhruba po hodině malý ryčí, jako když ho na vidle berou, pobíhá splašeně sem a tam a lomcuje s právě uvolněnou židlí. Sestře kupodivu ruply nervy dřív než těm spolupacientům, takže vylítla s tím, zda si nemohu to dítě zklidnit. Ujistila ji, že kdyby mě vzali na ošetření dle objednání, tak o malém ani nebudou vědět, ale teď nechť si ho uklidní sama, protože já jsem grogy. Vzali nás tedy hned. Zeptala jsem se lékařky, cože to má za divný systém objednávek a dostalo se mi odfrknutí jako od koně, že ona prý léčí a o tohle se nestará.
Mirko, mohu Ti sdělit, že i kdyby se na mě sesypali všichni pacienti okolo, ať malého zklidním, mě to bylo úplně jedno. Ale co mi nebylo jedno, proč mlčí a kdo jim tu nepřítomnost v práci toleruje.
A co by zastánci absolutního ticha a vychovaných batolat v takovém případě dělali. Neměla by ta tolerance ne vůči dítěti, ale vůči člověku jako takovému vycházet spíš z té zdravotní ordinace než od těch nezodpovědných matek s nevychovanými batolaty.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) | 
|
(5.9.2005 22:39:18)
Xantipo, u nás je vždycky narváno na kožním. Sice sestra neobjednává všechny na devátou (to fakt slyšim prvně a je to jako z absurdního dramatu), ale i když jsem objednaná na přesnou hodinu a minutu, stejně tam trávím většinou tak hodinu. Sestra si pacienty z čekárny v danou hodinu zavolá dovnitř do takové předmístnůstky a tam všichni na malém prostoru čekají než na ně přijde řada u doktorky (s dítětem nereálné - muselo by stát na místě, přičemž kolem něj jsou šuplíky, telefon, a podobná lákadla). Nestěžuje si nikdo, protože kožních tu moc není a všichni mají stejně narváno. Pokud člověk přijde neobjednán, může se stát, že bude čekat celý den a vůbec na něj nepřijde řada; objednává se asi na 3 měsíce dopředu, takže když máš akutní problém, můžeš si vzít dovolenou a sednou si do čekárny na pár dní, než náhodou víc objednaných lidí nedorazí.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(5.9.2005 23:17:29)
Tak to u nás je vyhrazen celý týden a můžeš přijít kdykoli - jen zaklepeš, sestřička dá dítěti lžičku (nebo i ty sama mu ji můžeš dát do pusy) a hned zase jdeš. Jenom se snažim tam chodit v době, kdy tam není moc nemocných (ideální je to v době poradny). Tomu nerozumim proč by to jinde nemohlo jít stejně...
|
|
| Marcela a 3 | 
|
(27.7.2008 20:27:45)
A když víš, že to u dr.je takhle vždycky, proč tam nejdeš třeba na půl desátou? Já to takhle dělala v poradně pro těhotné a většinou to bylo tak akorát.
Marcela K.
|
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(6.9.2005 17:12:59)
Xantipo, to jsou dvě různé věci. Neschopní zdravotníci, kteří na jeden čas objednají třicet lidí, a klid v čekárně. Na úvod mohu říct, že můj syn měl i jako maličký velké štěstí, že se vždycky našla nějaká hlídací babička, když jsem musela jít k lékaři já. Takže s ním jsem chodila vždy jen tam, kam musel jít on. No - a pak co s dítětem v čekárně? Tak jednak jsme měli to štěstí, že jsme po doktorech moc chodit nemuseli - a když jsme chodili, tak to bylo často zařízení připravené na přijetí dětí, třeba dětské oddělení nemocnice: hrací kobereček, houpací zvířátko, leporela, video, kostky, autíčka... Na jiných místech to zase "rychle odsejpalo", takže několik hodin v čekárně z organizační neschopnosti zdravotnického zařízení jsem asi moc nezažila. No a pak byla místa a situace, kdy syn musel čekat déle a prostředí na děti přichystané nebylo. Ovšem na takové situace jsem se dobře připravila já - brala jsem s sebou nějakou hračku, knížku, blok a pastelky, nebo třeba dětský časopis. Takže jak v čekárně ordinace, tak ve vlaku jsem byla připravená dítě zabavit čtením, tichým vyprávěním, prohlížením obrázků nebo kreslením. Někdy to potřeba nebylo - syn se třeba dost rád při jízdě vlakem díval jen tak oknem ven na ubíhající krajinu. Ale jindy jsem to využila. A právě na těch situacích se dítě učí, že v čekárně se nelítá bezhlavě mezi pacienty, nekřičí nahlas a nevýská, ani se nahlas nemluví o lidech "naproti" atd. A když je dítě tak živé a neposedné, že i při hodinovém čekání u ordinace má rodič problémy ukrotit jeho energii, tak je to právě jedno z měřítek, které rodiči napoví, jestli vydrží či nevydrží být tiché a klidné i v situaci, ve které nemá nic zajímavého "na práci". --- Takže nekritizuju každého rodiče, kteréhož dítko nezvládá být tiché a klidné před ordinací, jen zdůrazňuju, že je to situace, ve které se může dítko přiučovat sebeovládání a ve které rodič poznává temperament svého potomka.
M.
|
|
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(6.9.2005 0:38:07)
Milado,
samozřejmě že NĚCO odkouká. U nás třeba počítačový hry a knížky, to má oboje rád a doma to vidí, že si čteme nebo sedíme u počítače. Ale spousta věcí má svých, ty ryby rozhodně, on dokonce nikdo z našich příbuzných nebo kamarádů doma akvárko nemá, akorát moje matka má takový ten válec, co v něm plavou plastový ryby a různě to svítí... ona je sběratel kýčů. :o) Každopádně se syn o ty ryby začal zajímat sám od sebe, stejně jako o auta, vlaky, traktory. K tomu vážně vedený nebyl - snad možná k vlakům, vlakem občas jezdíme na výlety. Jasně, někde musí tu věc vidět, aby v něm mohla vzbudit zájem, ale v jeho věku ho teda ještě nijak výrazně nevedeme k ničemu, spíš se snažím odpozorovat, co ho baví a pro jaký činnosti jeví nadání. Jo, taky rád tancuje, když slyší muziku, což teda doma skutečně nedělá NIKDO. :o)))
|
| MirkaEyrová |
|
(6.9.2005 17:58:10)
Jo, Milado, je jasný, že dítě ve správně fungující rodině nebude žít jako ve vzduchoprázdnu. Je logický, že dítě nadšeného malíře bude mít pravděpodobně dobrý vztah k malování, dítě vodáka bude pravděpodobně rádo jezdit na vodu, dítě horolezce bude pravděpodobně inklinovat ke šplhání po skalách atp. Takže samozřejmě tam, kde má nějaký koníček nebo oblíbenou činnost rodič, tam bude pravděpodobně fungovat i nějaká nápodoba. A to i u nás, třeba s knížkama:-) Ale myslím, že řeč byla o tom, jestli jako nějaké věci dostatečně velkému dítěti příliš nevnucuju anebo naopak věci dítětem oblíbené mu třeba nezakazuju nebo něco takového. Takže asi většinou ne - pokud nehodlá dělat něco, co by poškodilo nějakou osobu nebo nějakou věc. Ale nápodoba určitě funguje i u nás, k tomu se přiznávám bez mučení. Na druhou stranu má ale syn na výběr, jestli chce nebo ne; to, že se to líbí mně, ještě neznamená, že syna nutím, aby se to líbilo i jemu.
M.
|
| MirkaEyrová |
|
(6.9.2005 22:20:08)
Milado, evidentně máš velmi reálný důvod něco dítěti zakazovat. Kdyby se našlo nějaké hobby, o které by měl můj syn zájem, ale z nějakého závažného důvodu by bylo vhodné, aby ho neprovozoval, tak bych jistě taky zakročila. Ale my máme to štěstí, že je syn vlastně zdravý. --- Ještě pak jsou samozřejmě případy, kdy jde o provozování určitých oblíbených činností za určitých jednorázově nevhodných podmínek. To zakazuji už teď, například nepodpořím koupání venku v sotva dvaceti stupních:-)
Nicméně teď si uvědomuju, že je jedno omezení, které syn má - nechodí do hudebky. Ne že bych mu chtěla bránit ve štěstí - naopak bych uvítala, kdyby se učil hrát na hudební nástroj. Jenže... Jednak - a nekamenujte mě, prosím Vás - nejsou peníze - hudebka i pianino jsou drahé, jiné nástroje zase ještě náročnější na talent... Nevíme, jestli bychom byli schopni syna přitlačit k dennímu cvičení. Nejsme ani jeden muzikální, neumíme na žádný nástroj, a přitom jsme se dozvěděli, že je vlastně zapotřebí být nachystán dítěti se cvičením radit, takže bychom museli platit kromě hudebky ještě i soukromého učitele hudby. Taky nemáme kam dát to pianino a nevíme, jak zorganizovat chození do hudebky v naší nesnadné situaci atd. Takže suma sumárum - i když syn projevil chuť učit se, museli jsme to prozatím vzdát.
M.
|
|
| Ivana Procházková | 
|
(7.9.2005 19:21:53)
Mirko,
k té hudebce. Pokud váš syn touží na něco hrát, je skutečně výborným nástrojem flétnička. Jednak mám za to, že její pořízení opravdu není moc nákladná záležitost, jednak je skladná a hlavně je úžasně lehké se na ni naučit!! Narozdíl od třeba takových smyčcových nástrojů. Já jsem za svůj živost prošla hrou na housle (nechápu, že se mamka nechala ukecat, aby mě na ty housle přihlásila, ptákovina), které opravdu pořádný dryl vyžadují, na kytaru (v pubertě jsem si jí vybrala sama a "drylovala" jsem dobrovolně), no a jednou, když jsem se doma asi jako 16-ti letá léčila po monolukleóze, se mi do ruky dostala flétnička i se sešitem školy hry na flétnu, a za těch 5 týdnů (nebo kolik jsem tvrdla doma), jsem ten sešit o cca 35 listech přehrála bez jakéhokoli učitele a výuky. Pravda, něco jsem o notách věděla, ale i tak. O prstokladu, držení nástroje a podobně jsem u flétny neměla ani šajnu, vyčetla jsem to ze sešitu.
Co tím chci říct:
A) flétnička je cenově docela dostupný nástroj,
B) nezabere místo,
C) hra je tak lehká, že se můžeš učit hrát se synem klidně i ty (a je to moc príma). A můžeš mu tak snadno vypomoci s případnými těžkostmi.
Kdyby tě zajímalo víc, tak ten sešit se jmenuje "Škola hry na sopránovou zobcovou flétnu" od Ladislava Daniela. Vydal to Panton.
Flétnička má navíc tu výhodu, že s ní můžeš ty nejlehčí melodie přehrávat prakticky od samého začátku (zatímco třeba u houslí ze začátku jen dryluješ držení smyčce a tahání ho přes jednu strunu). Takže neotráví a naopak potěší.
Umět na něco hrát je príma deviza do života a pokud tvůj syn není úplně hudebně "hluchý" a sám má o to zájem, určitě bych to na tvém místě podporovala. Stojí to za to.
Jen tak bokem, já jsem se k té flétničce teď na MD tak trochu z nedostatku jiné zábavy opět vrátila, a občas na ní pískám, když jsem s dítětem sama doma. No to bys nevěřila, jak si moje holčička vydrží dlouho sama hrát, když tu flétničku slyší :))
|
| Ivana Procházková |
|
(7.9.2005 22:28:43)
Milado, to co mám já je už taky pěkný salát :). Je to z roku 1981, je to 9. vydání a byla za 6,50 Kčs!! :)) Určitě to nebude jediná rozumná škola hry. Můj synovec v současné době píská podle čehosi mě neznámého, má to i obrázky k vymalování a jiné blbinky :) Na trhu toho bude spousta, a i dobrých titulů. Mě se Daniel osvědčil i soby samoukovi, a proto jsem ho Mirce zmínila.
|
| Ivana Procházková |
|
(7.9.2005 23:01:13)
Fakt i maminky? No to je príma. Já tajně doufám, že moje holka nezdědila hudební "hluch" po manželovi, a že si spolu někdy nějaký ten dvojhlas taky zapískáme :) No jen aby pak chtěla :))
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)