Jedna dvě, Honza jde

Pak máte můj upřímný obdiv. Přiznávám, závidím své kamarádce, která neváhá, sbalí své dvě děti ve věku čtyři a půl a jeden a půl roku a bez jakékoliv pomoci či doprovodu vyrazí letecky do Španělska.

Já sama na to zkrátka nemám. Nemluvím o penězích, to je kapitola sama pro sebe, ale o dostatečné psychické odolnosti. Kňourání, fňukání, brebentění a poskakování mé dvouleté holčičky, která se, uzavřena v omezeném prostoru dopravního prostředku, velmi rychle změní v malého ďáblíka, působí na mé nervy jako lučavka královská na kov.

No a tak už dva roky cestujeme jen do vzdálenosti, kterou jsme schopni zdolat během tří hodin, což je zkušeností ověřená doba, kterou jsme obě, já i má dcera, ještě schopny přetrpět.

Pravda, jsme tak omezeni pouze na poznávání krás Moravy (případně ještě některých měst ležících ne příliš hluboko v Čechách), na druhou stranu – Česká republika je přece podle všech propagačních materiálů JAKO STVOŘENÁ pro rodinnou dovolenou, tak kam jinam bychom se hrnuli?

Letos jsme se vypravili na Severní Moravu, což je, navzdory obrazu, jež o ní společnými silami vytvořil Petr Bezruč, Ostravak Ostravski a reklama Telecomu s Krausem, velmi příjemný kraj protkaný golfovými hřišti, hrady a zámky.

Po krátké poradě s tištěným průvodcem jsme se vypravili do Kunína. Pokud jste to jméno slyšeli zatím jen v souvislosti s dobrými jogurty, vězte, že jde o malou vesničku cca 40 km od Ostravy, které se podařil husarský kousek – získala grant z EU, díky němuž proměnila objekt zvolna mířící do stavu ruiny v cukrkandlový zámeček vybavený slušným mobiliářem.

Když jsme dorazili na místo, bylo skoro poledne. Návštěvníků – zřejmě i díky výše zmíněné „propagaci“ - pomálu, na parkovišti místa dost, zahrádka přilehlé zámecké restaurace opuštěná, dítě spalo v sedačce, zkrátka všechno nasvědčovalo, že nás čeká poklidný a příjemný den. Příslib to byl ovšem falešný.

Problém nastal už krátce po zahájení prohlídky, ještě předtím, než jsme vstoupili do první místnosti. Mé spokojené, vyspané a najedené dítě velmi rychle přestal bavit poněkud rozvláčný úvod o historii zámku pronášený na prázdné chodbě, i zachichotalo se a posadilo na schody.

Průvodkyně, dívenka s postavou čínské gymnastky, navlečená do věcí, jež jí byly, zcela nepochopitelně, „moderně“ malé, se ve své litanii výkladu poprvé zadrhla.

Má holčička hodila na podlahu kamínek, který si přinesla zvenku, a zachichotala se podruhé. Čínská gymnastka se znova zadrhla a upozornila nás, že pokud by to takto pokračovalo dál, pak bychom museli odejít.

Vzala jsem dítě do náruče a vstoupili jsme z chodby do první místnosti na trase. Mé robátko, stále navýsost spokojené, a dle mých měřítek neobvykle hodné, začalo polohlasně broukat „jedna dvě, Honza jde...“ Průvodkyně ztratila nit potřetí, což na ni bylo příliš, a požádala nás, abychom odešli. Souhlasila jsem, nemusím být přece všude a za každou cenu, ovšem pokud nám vrátí vstupné. Vždyť prohlídka teprve začala. To jsem ovšem narazila. Prý nedostanu nic, protože jsme prohlídku už započali. „Tak tedy zůstanem,“ kontrovala jsem. „Rušíte výklad,“ trvala na svém průvodkyně. „Je vaší věcí, jakožto profesionála, zvládnout i takovou situaci.“ No a takhle to chvíli pokračovalo. Přidal se i jeden návštěvník, důchodce, prý dítě ruší i jeho a že si prý zaplatil. „My si taky zaplatili,“ odvětila jsem a vybídla ho, že pokud ON chce, abychom odešli, ať nám vstupné vrátí ze svého, když se k tomu zámek nemá. Do důsledků dovedená osobní odpovědnost zřejmě není silnou stránkou českých seniorů, a tak jen zamumlal cosi o tom, že nemá peníze, a zmlkl.

Situace se velmi rychle vyhrotila. Průvodkyně zvýšeným hlasem opakovala svou výzvu k odchodu, já jsem odmítla a vybídla ji k zavolání policie. Kdesi vzadu v hlavě mi přitom zněl šílený chechot, neboť tam právě probíhala simulace volání na tísňovou linku: „prosím vás, okamžitě přijeďte do zámku, nevíme si rady, je tady dvouleté dítě a říká jedna dvě, Honza jde“.

Průvodkyně poznala, že s námi nehne a vyběhla na chodbu kamsi pryč. Po krátké chvíli přišla s jakýmsi rozložitým mužem, zřejmě správcem, který si nás vzal stranou. Rušivý živel tak byl odstraněn, dveře se zavřely a prohlídka mohla pokračovat.

Se správcem jsme se dohodli během několika desítek vteřin. Náš požadavek na vrácení vstupného považoval za naprostou samozřejmost. Omluvil se nám, vysvětlil, že nemá profesionální, ale jen sezónní průvodce, a že jsou některé skupiny návštěvníků citlivější než jiné (gymnastka ho zřejmě informovala o důchodci, co si taky zaplatil). Bylo vidět, že ho celá situace mrzí.

Bez jakýchkoliv problémů jsme tak dosáhli řešení, které jsem navrhovala na samém počátku a kterým celý konflikt vlastně začal - tedy vrácení vstupného a odchod.

Vyrazili jsme pak ven do parku, kde jsem během krátké procházky mohla v klidu vybrečet nahromaděný adrenalin.

Můj obdiv k maminkám neohroženě se vydávajícím s dětmi do exotických zemí od té doby ještě vzrostl. Jak to asi řeší, když se je průvodkyně pokusí vyhodit třeba z Tadžmahalu?

PS: Pokud máte dítě podobného ražení, jako je to mé, dám vám malý tip: o den později jsme se vypravili o pár kilometrů dál – na zříceninu hradu Hukvaldy. Ani jsme o výklad nestáli, ale mé společenské dítě promptně vystřelilo směrem k hloučku, který se scházel na určeném místě.

Lidí třikrát víc než v Kuníně, počet malých dětí tomu odpovídal. Moje holčička zabrzdila přímo před průvodkyní – načež z ní dalších dvacet minut nespustila oči a oddaně ji následovala. Pak, když se přece jen začala nudit a pokusila se průvodkyni proklouznout za zády do další místnosti, slečna zkušeně zalovila a aniž přerušila výklad, vzala mé dítě do náruče a stejně samozřejmě mi je podala, když ke mně natáhlo ručičky. Brebentění a pobíhání ostatních neposedů s přehledem ignorovala, popřípadě je na chvíli ztišila a zaujala poutavou hradní historku odpovídající věku malých posluchačů.

Nakonec jsme i toho dne odcházeli s pláčem. Tentokrát bulela holčička, že chce „ještě pohádku“.