| duck | •
 |
(31.3.2005 9:10:14)
Jojo, je to tak. Je mi 25 a neumim si predstavit, ze by rodina prisla drive nez za nejakych 10 let.. I to se mi zda dost brzy. Nechci byt zavisla na tom, jestli manzel domu prinese vyplatu, chci se sama snazit. Prijde Vam sobecke, ze chci mit nejakou karieru, neco dokazat? Me ne, proc by se zeny mely realizovat jen u plotny :-) Na co bych pak pet let studovala, do prace by me s vyhledem, ze jim za rok dva utecu na materskou asi v dnesni dobe nevzali, rozhodne ne na misto, ktere bych si predstavovala. Chci taky jeste neco poznat ze sveta, kdyz neni hlidani, s prckem se tezko leze po horach, pamatkach a podobne.
Jsme s pritelem uz temer 5 let, zatim pomyslime "pouze" na svatbu, a i tak jsme mezi svymi vrstevniky za exoty :) Tak co s tim?
|
| Jakarta | 
|
(31.3.2005 9:31:20)
určitě máš právo na své rozhodnutí. Jen bych se na tvém místě bála, že třeba v těch 35 a více letech už můžeš mít problém s otěhotněním (promiň, nechci malovat čerta na zeď). A kariéra jde dělat i s dětmi, přece to, že jsi vdaná a máš dítě neznamená, že musíš sedět doma. I s dětmi lze podnikat mnoho pěkného a věř, že lze lézt i po horách či navštěvovat památky. Dítě ti ukáže jiný rozměr života. Vím o čem mluvím, je mi třicet, mám 9-letou (plánovanou) dceru, jsem více než 10 let vdaná, dělám práci, která mě baví.
|
| duck | •
|
(1.4.2005 12:19:19)
Abych to trochu uvedla na pravou miru..
jeste studuji a k tomu pracuji, protoze rodice me nezivi. Muj pritel dostudoval teprve nedavno, pracuje, ale touzi po tom, zacit podnikat. Tedy to, ze chci po dostudovani zacit pracovat, je proto, abych ho mohla vystridat ve financnim zaopatrovanim domacnosti, abych ted zase ja jemu umoznila splneni nejakeho toho snu (ten muj dosavadni byl vzdelani, ne kvuli titulu, ale proste me to bavi, chodila bych do skoly klidne po zbytek zivota). Zacit s podnikanim od piky preci nezarucuje zadnou jistotu prijmu. A jiste se shodneme na tom, ze detatko musi mit nejake zazemi. Jeden jisty plat je proste pro fungovani domacnosti potrebny a pochybuji, ze materska by to nejak vyrazne vytrhla. Ono vubec zit z jednoho platu v Praze neni legrace. Nevim, jak je to ve Stockholmu, ale tady jsou sice platy prumerne vyssi nez ve zbytku republiky, ovsem zrovna tak naklady na zivobyti.
Jeste jsem chtela rict, ze oba chceme pokud mozno velkou rodinu: 3, 4 deti.. Pokud nebudou nase vlastni, nebudeme je proto mit mene radi. Vim, ze existuje riziko, ze za 10 let budu mit problem otehotnet, ale vzhledem k tomu, ze jsem to jeste nezkousela, neni vyloucene, ze takove problemy mam uz ted.
Navic starat se o miminko je pro kazdeho jinak slozite. Nekdo ma dve babicky, nebo alespon hodnou pritelkyni s hromadou casu, nekdo nema nic. Nekdo zvladne s prehledem trojcata bez pomoci a nekdo nestiha ani s jednim mimcem. Mozna muj predchozi prispevek vyznel jinak nez jsem ho myslela, psala jsem vicemene chvili obecne a chvili o sobe. Neuprednostnuji karieru pred potencialni rodinou, jen bych rada mela alespon nejakou jistotu, ze mimco uzivime. Znam osobne pripad, kdy zena s vysokym vzdelanim a dvemam malymi detmi nesezene praci hodnou sve kvalifikace. Nechci se dockat toho, abych delala nekomu sekretarku jen proto, ze si nekdo automaticky mysli, ze kdo ma deti, bude zcela jiste polovinu roku doma.
Vazne si myslim, ze nejsem sobecka.. Existuje spoustu nespokojenych maminek, ktere nemaji cas samy na sebe, nemaji praci, ktera by je bavila atd... Proste si myslim, ze tu jsou objektivni duvody, proc jeste pockat. A pokud se pri tom cekani clovek muze bavit cestovanim a zajmy, ktere jdou treba trochu obtizne skloubit s materstvim, tak proc ne? Musim obetovat cely svuj zivot, abych privedla na svet jiny? ..to prece neni treba.
A zkuste se na nasi situaci podivat ocima cesky, ono je to v tom Stockholmu s penezmi asi precijen o necem jinem :-)
|
| já a já | 
|
(1.4.2005 19:00:21)
Život je takový, jaký si jej uděláte!
Já bych bez dětí nemohla být na světě. Mám dvě malé holčičky (Anetka má 2r a 4m, Adrianka 3m). Když přišla na svět první dcerka, oba nás to hodně změnilo. Naše děti jsou pro nás středem vesmíru. I dovolenou vybíráme podle dětí, ale řekla bych, že se v ničem neomezujeme.
Abyste neměla při mateřské pocit, že děláte manželovi závaží, tak rpoč nepracovat doma??? V dnešní moderní době máte nepřeberné množství na výběr. Já jsem si založila on-line obchod. Jsem v kontaktu s lidmi, můžu být se svými dětmi, manžel je rád, že mě to baví a moc mě podporuje.
Věřte mi a jiným maminkám, nejsme strhané a v depresi z toho, že máme děti... když už je máte, tak vám nepřipadají jako závaží. Dají vám úplně nový a krásný rozměr života. Nebudete myslet pořád jen na sebe a navíc po dětech je žena ještě krásnější a přitažlivější!
Taky nemám nikoho na hlídání, ale stíhám si zajít zacvičit, ke kadeřnici i do obchodu.
Připadám vám v depresi???
|
| Eva + Vládík 10/03 | •
|
(3.4.2005 15:19:25)
Milá Ivko,
musím s tebou jen a jen souhlasit! Je mi 30, Vládíkovi rok a půl a mateřskou si také užívám plnými doušky. Také podnikám z domova (vedu účetnictví) a depresi mám občas tak akorát z toho, že bych měla jít zpátky do práce a poslouchat tam příkazy nějakého šéfa.
Rodiče máme s manželem oba daleko, ale seznámili jsme se se sousedy, kteří jsou na tom stejně a dítka si hlídáme navzájem. Podnikáme spolu spoustu výletů a užíváme si spoustu legrace. Dokonce právě teď v našem městě zakládáme mateřské centrum, abychom našly další spřízněné duše.
Život je pro nás nádherný i s tím neustálým utíráním pokakaného zadku, nočním nevyspáním, rozpatlaným jogurtem a slovníkem obsahujícím 10 slov.
|
| duck | •
|
(6.4.2005 16:29:32)
No to je prave ono: je mi 30 a Vladikovi rok a pul a desne si to uzivam.
me je 25, dokoncuju skolu a taky si to desne uzivam, jen jsem chtela rict, ze neni kazdy sobcem, kdo nechce mit deti, jakmile dosahne plnoletosti.. Netvrdila jsem, ze vsechny maminky jsou zoufale, jen jsem uvadela, ze nekolik "nestastnic" osobne znam.. Tem stastnym samozrejme ze srdce preji, at jim to vydrzi co nejdele.
|
|
|
| Daria+1 | 
|
(4.4.2005 8:40:50)
Souhlasím naprosto :-)
Jenže to je těžko někomu vysvětlovat, pro většinu těch lidí co děti ještě nemají, popř. ani zatím nechtějí, stejně budeme šťastné jen "jako", jen navenek, a ve skutečnosti zdeprimované a utahané. Myslím si, že když některé ženy mluví o opečovávání manžela a dětí, že jen mají prostě podvědomě strach z toho, že ten jejich partner toto bude po nich vyžadovat a sám nehne ani prstem aby v budoucnu pomohl při práci okolo dětí a domácnosti.:-)Ale to jen na okraj :-)
Já osobně můžu zodpovědně prohlásit, že po narození mého syna jsem šťastná jako nikdy. Než jsem šla na mateřskou, měla jsem sice velmi dobrou práci se slušným příjmem (myslím slušný na podmínky severní Moravy) a práce mě i docela bavila. Ale jen co jsme si s přítelem vyřídili úvěr na koupi bytu a přestěhovali se, hned další měsíc jsem otěhotněla a neskutečně jsem se těšila až budu s miminkem doma. Přítel je schopný uživit rodinu i zaplatit splátky úvěru, a já abych se necítila "vydržovaná","zdeprimovaná" či "znuděná" (zkrátka si to nazvěte jak chcete :-))) ) taky začínám podnikat z domova. A už vůbec si nemyslím, jak tu někdo řekl, že by se s prckem nedalo lézt po horách či chodit po památkách....Tak samozřejmě že jej teď v devíti měsících nepotáhnu na Sněžku, ale až povyroste, užijeme si všechny výlety třikrát tolik a na to já se strašně moc těším. Je mi 25, a teprve teď cítím že můj život se rozjíždí a konečně má pořádný smysl :-)
|
| Psychouš | •
|
(4.4.2005 15:00:04)
Jak může někdo, kdo si říká dospělý, souhlasit s větou
Život je takový, jaký si jej uděláte! ?
Život je takový, jaký je. Člověk může v každém okamžiku do jisté, velmi omezené míry, určovat SMĚR, kam se bude ubírat, ale nikdy nemůže určit, jak co dopadne. Máme možnost volby z omezeného počtu alternativ. A někdy jsou ty alternativy zoufalé a někdy prostě žádné nejsou a člověk se musí prostě smířit.
Existuje pěkné přísloví, možná ho znáte: "Chceš rozesmát pánaboha? Začni plánovat!"
:-)
|
| Daria+1 |
|
(4.4.2005 19:24:54)
No hezký:-)
Teda raději budu jako dítě, ať se pánbůh třeba potrhá smíchy, ale já jsem spokojená. Život je takový, jak se k němu člověk postaví. Můžu plakat nad tím, že mám už půl života za sebou, nebo se radovat že mám půl života před sebou. Takže já osobně nesedím zdeprimovaná v koutku nad "zpackaným" životem (z pohledu těch co chtějí děti později) ale raduju se z toho daru, z toho obrovského obohacení co přináší rodina a děti. Nebrečím nad tím že jsem neužitečná a vydržovaná mužem, ale snažím se do své rodiny taky přinést to maximum co můžu, protože člověk může dokázat vše, co opravdu chce. Nesedím na zadku a nečekám až mi život nabídne alternativy, ale hledám je. Třeba je to dětinské, ale jsem šťastná :-)
Tak nezáviďte :-P
|
| Psychouš | •
|
(4.4.2005 20:23:02)
Člověk může hledat alternativy náplně volného času, náplně žaludku, náplně své dvojpostele atd.
Tohle jsem na mysli samozřejmě neměl. Každý je dříve nebo později nucen se rozhodovat v závažných otázkách. Dříve nebo později se zřejmě úplně každý člověk dostane do situace, kdy ani jedna z možných alternativ není příjemná. A od tohoto okamžiku už bude těžko tvrdit, že si svůj život zařizuje podle svých představ.
|
| MirkaEyrová | 
|
(4.4.2005 21:15:03)
Psychouši, tak teď se Tě musím fakt zastat. Ano, Dario. Do jisté chvíle si každý z nás myslí, že vládne svým životem. Že má všechno pod kontrolou, že on je tím, kdo "řídí svůj život". Ano, někdo má to obrovské štěstí, že je mu dovoleno toto cítit dlouhá léta, téměř celý život. Ale ve chvíli, kdy přijdou krize, ZLÉ krize, je pocit vlády ten tam, člověk sletí z piedestalu na tvrdou zem, a třeba dlouhé měsíce a roky se ptá, co se to děje, proč se to stalo zrovna jemu, jak se má bránit... A VÍ, že se NEMŮŽE NIJAK BRÁNIT, že nejsou jiné cesty než špatné a ještě horší, že všechno bude dlouho jen zlé. Jisté je jedno - na koho takto "Bůh dopustí", už nikdy nenabyde té v podstatě samolibé sebejistoty, že má svůj osud plně v moci...
M.
|
| Daria+1 |
|
(5.4.2005 7:46:46)
Vy mi tu tu dobrou náladu chcete za každou cenu zkazit, co? :-)
Proč ty hořké pilulky neustále? Co se vám děje tak hrozného, že se prostě nemůžete radovat z toho co je?
Myslíte si, že jsem se narodila, a od té doby mě potkávají samé krásné chvíle a pouze zajímavé a krásné a jednoduché alternativy co život nabízí?
Nedovedete si představit ty situace, ze kterých jsem dlouhou dobu neměla žádné východisko, nebudu vám tu popisovat jak jsem i já v životě musela trpět, protože já se nemám zapotřebí litovat. Nikdy jsem netvrdila, že řídím svůj život a mám jej plně pod kontrolou.
Tvrdím pouze to, že jsem si z něj vybrala pro mě momentálně to nejlepší možné a jsem šťastná jak nejvíc jen teď můžu být. Tak už se s tím smiřte ;-)))
|
| Psychouš | •
|
(5.4.2005 8:00:16)
Vím, že tam byl smajlík. :-)
Co se vám děje tak hrozného, že se prostě nemůžete radovat z toho co je?
Ta věta evidentně nepřipouští tu možnost, že se nám třeba FAKT děje něco tak hrozného. Rozhlédni se kolem - POŘÁD se děje něco hrozného, POŘÁD lidé umírají a tak.
V dnešní televizní době lidé nesou jako křivdu, když se jich začne týkat nemoc nebo smrt, protože si neuvedomují, že se to týká v každém okamžiku spousty a spousty lidí. Jenže o to se ti "v pohodě" nezajímají, naopak, zavírají před tím oči.
Nechci být negativní, ale propagování výskavé radostnosti mě děsí.
|
| Daria+1 |
|
(5.4.2005 8:34:54)
Já přece neignoruji neštěstí co se kolem děje, neříkám si, "to je fajn že to tsunami bylo tak daleko", protože i tady se může přihodit neštěstí, dotýká se mě každé zbytečné neštěstí, co se stane, i tady u nás máme auta a opilé řidiče a další stovky potenciálních původců katastrof. Ale je třeba se i radovat, a to ze všeho dobrého a krásného co je, protože zítra už to být nemusí, a taky je třeba si toho všeho vážit, navíc i zlé je k něčemu dobré, já kdybych si neprožila to svoje trápeí, nikdy bych si nemohla naplno vychutnat to štěstí co mám teď, protože není světla bez tmy. A navíc mi ho život nenabídl na stříbrném podnosu, ale musela jsem si ho "zasloužit". Někdo kdo jednou zažil co to je žít v bídě, nikdy nebude brát přepych jako samozřejmost a bude připraven na to, že nic netrvá věčně. Ale co bude bude, a já se tím teď trápit nehodlám. Problémy co přijdou řeším až když přijdou.
Takže tak:-)
|
| Šáry | •
|
(5.4.2005 9:42:39)
Dario, já s Tebou naprosto souhlasím,
život většiny z nás se skládá z krásných okamžiků i z průs*rů. Já taky nejsem tak naivní, abych se domnívala, že můžeme v životě svém i svých blízkých ovlivnit všechno, ale také si myslím, že není pravda, že nemůžeme ovlivnit naprosto nic.
Někdy se bohužel stane, že jsme postaveni do situace, která nemá dobré řešení. A je na nás, abychom zvolili řešení nikoli dobré, protože to neexistuje, ale to nejméně špatné. A třeba nám tak život nedobrovolně ukáže cestu, kterou jsme do té doby nevnímali, ale která třeba není tak děsivá.
Když čtu třeba příběhy Daniely s Lukáškem a Leonkou, tak si přesně tohle říkám. Že z toho, že se jí stalo něco naprosto děsivého, dokázala "vytěžit" i lásku k cizímu človíčkovi, dát mu domov a položit základ pro jeho mnohem lepší život.
Ne každý z nás tohle dokáže, někdy to třeba v dané situaci ani nejde. Ale spoustě lidí se v životě už stalo něco hrozného a přesto to nezabalili, nezatrpkli a dokážou se přes to všechno (nebo právě proto) radovat i z drobných věcí v životě.
Jak řekl, tuším, sv.Augustin: Bože, dej mi sílu, abych dokázal změnit věci, které změnit lze. Bože, dej mi trpělivost, abych se dokázal smířit s věcmi, které změnit nelze. A dej mi moudrost, abych to dvojí od sebe dokázal odlišit.
|
| Daria+1 |
|
(5.4.2005 10:37:31)
Šáry dík,
řekla jsi to moc krásně.
Kdyby takhle přemýšlelo víc lidí...byl by ten život už asi moc ideální, co? :-)
Je pravda že je třeba i negativních lidí, těch zatrpklých, protože všechno musí mít svůj protiklad, aby to mohlo existovat.
K těm tvým slovům už není co dodat :-)
|
| Kopretinka | 
|
(5.4.2005 12:32:38)
CO je zatrpklého na konstatování, že život prostě není vždy takový, jaký si ho uděláme? Někdy situace skutečně nejde změnit jedině přijmout a smířit se sní. A to jako potom má člověk dělat, že si to tak sám zařídil? To je poněkud směšné. Smířit se, bojovat proti zatrpklosti to ano, ale ztotožnit se stím, že jaký si to udělám, takový to mám prostě vždy nelze. dělat co můžu, to ano, to je zodpovědnost za svůj život. Ale přiznat si, co nemůžu to je zralost a smířit se s tím je moudrost. Tak už vás vidím, jak se např.postavíte před děvče, které není schopné navázat normální vztah s chlapcem jednoduše proto, že např. žila v rodině alkoholika nebo jiného asociála a přesvědčujete jí, že vše záleží jen na ní. Jenže ona prostě nemůže a nezáleží to na ní. Nebudu to rozvádět, ale takové zjednodušující příspěvky o životě pevně v rukách považuju za scestné a nebezpečné. Umím si představit, jak taková agitka může srazit člověka, který se zrovna potácí, protože ho život semlel a on si to tak rozhodně nevybral.
|
| Šáry | •
|
(5.4.2005 13:48:30)
Kopretinko,
samozřejmě je necitlivé a hloupé přijít k člověku, který zrovna spadnul do nějakého průšvihu, a "upřímně a od plic" mu říct, že si za to vlastně může sám, protože jak si to uděláš, takový to máš. To může udělat jen opravdový hlupák.
Na druhou stranu ale může třeba zrovna pro tu dívku, o které jsi mluvila, znamenat určitou naději to, že sice šla do života s velkým handicapem, ale že se nemusí smiřovat s tím, že už do konce života nebude schopná navázat plnohodnotný vztah, protože tatínek byl alkoholik. Že by to na tom třeba mohla pracovat s psychologem a s jeho pomocí a vlastním přičiněním to "předurčení k neúspěchu" změnit.
Nevím, jestli jsem se vyjádřila dost jasně. Samozřejmě, že to asi nejde vždycky, ale život je nespravedlivý a všichni nemáme ani nemůžeme mít stejnou startovní čáru. A pokud jsme bohužel dostali do vínku nějaký ten handicap, tak to je vůči nám nespravedlivé, ale v mnoha případech máme na vybranou -buď to tak nechat a říkat si, že nás osud nemá rád, nebo se to pokusit aspoň trochu zvrátit ve svůj prospěch.
Jásaví blbové (to je výraz vypůjčený tuším z D-Fensova blogu pro ty věčně roztlemené lidičky, co pro ně nic není problém a všechno je cool) jsou děsní, ale ti, co mají koutky celý život (nejenom v dobách aktuálního průseru) obrácené dolů a neustále si stěžují, jak se k nim život chová macešsky, také nejsou zrovna ideální, ne?
|
| Psychouš | •
|
(5.4.2005 13:55:28)
Ty čteš D-Fense? ;-)
To mě zaujalo.
Co se tématu týče, jsem přesvědčen, že zmiňovaný protipól výskavé jásavosti tady na Rodině nenajdeš. Myslím, že se, holky, špatně koukáte.
Nesouhlas s větou "život je takový, jaký si ho uděláš" není žádná zatrpklost, ale realistický pohled. K hromadným sebevraždám ;-) tady, pokud vím, nikdo nenabádá.
A sám sebe považuju za docela pozitivního, protože mám krédo, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř! :-)
|
|
|
| Daria+1 |
|
(5.4.2005 16:14:14)
Lidičky, já mluvila o zatrpklých lidech v souvislosti s těmi protiklady, ne jako že hned každý co má jiný názor než já je negativní a zatrpklý...tak jestli jste to tak pochopili a vzali si osobně, tak se omlouvám.
Já už jsem to tu párkrát naznačila, ale asi na to budu muset polopaticky...
Nejsem sice zrovna z rodiny alkoholiků a asociálů, ale taky určitě ne z ideálních podmínek (ostatně to jen asi pár výjimečně šťastných jedinců). Otec se na mě vykašlal když mi byly tři, byl ještě tenkrát mladej kluk bez zodpovědnosti (tu nezískal ani s léty...)a moje máma mě sice milovala nadevše, ale dávala to najevo všelijak, to už jsem se kdysi rozepsala na jiné diskuzi a nechce se mi to dopodrobna popisovat znovu, co jsem si od ní musela vytrpět, když měla svoje nálady. Dokonce když jsem o tom kdysi psala, tak jsem se do hloubi duše styděla že ta ženská co o ní píšu je moje matka...Měla takové skvělé období, kdy jsem se jen podívala na kluka (bylo mi 16 a ještě jsem pořádně nedostala ani pusu) a pak jsem den co den doma poslouchala, jaká jsem k***a, ať si teda táhnu za chlapama,a to jsou ještě ty "jemnější" poznámky... no nebudu vám popisovat co se v takové situaci odehrává v dospívající dívce. Měla jsem dospívání hodně složité, a jednou jsem se pokusila o sebevraždu. Všechno to bylo kvůli chování mé matky ke mně, která návaly lásky vůči mě střídala nejvyšším opovržením a urážením.
A má drahá matinka všude rozhlásila, že jsem se otrávila z nešťastné lásky, protože si ani v nejmenším nepřipustila, že ona, milující matka udělala chybu.
Nemám tedy důvod být vůči životu zatrpklá? Eventuelně bych i bez výčitek svědomí mohla jít šlapat chodník a ufetovat se k smrti...?
A já se tím prokousala...nemyslím si o sobě že jsem výjimečně silná, spíš že jsem měla výjimečné štěstí...na správného muže, na krásné miminko a skvělou rodinu, kterou jsem jako malá nepoznala. A proto teď tak jásám, užívám si každou minutu, a děkuju životu za každý ždibec šance co se kolem mě mihne. A teď mě suďte za to, jak jsem dětinská a hloupá a já nevím co ještě...
|
| Šáry | •
|
(5.4.2005 16:27:04)
Dario,
a vvvvo tom to je :o)).
Větu "každý to má takový, jak si to udělá" lze chápat dvěma způsoby.
Jednak tak, že každý, kdo se ocitne ve špatné situaci, se v ní ocitl proto, že někde něco zvoral. Tudíž si za to může sám a basta fidli, netřeba ho litovat (viz názor mnoha lidí na bezdomovce).
Nebo taky tak, že sice nemáme ve své moci to, co se nám v životě přihodí, ale můžeme ovlivnit to, jak se k tomu sami postavíme.
Z toho prvního zaznívá beznaděj a pohrdání bližním v nouzi, z toho druhého naopak naděje, že i z velkých průserů může existovat východisko.
Není třeba zdůrazňovat, ke které interpretaci se pravděpodobně přikláníme my obě :o))
|
| Kopretinka |
|
(6.4.2005 7:52:13)
Tak děvčata velmi stručně a v bodech shrnu co působí a ovlivňuje to, kde jsme a jak to chápeme. pořadí neznamená důležitost.
1. Geny. Míra vyhledávání nového, závislost na odměně a trestu i síla vůle jsou dány genově. Patří sem i zodpovědnost, které prostě nedosáhneš ve větší míře, než je ti dáno geneticky. A toto vše ovlivňuje uchopení života do svých rukou.
2. Prostředí. To snad nemusím vysvětlovat.
3. Vzdělání. To je také jasné. Patří sem také možnost ho dosáhnout.
4. IQ.
5. A samozřejmě zdraví.
6. Vlastní píle.
Do prostředí patří také společnost, včetně společenského vědomí.
Takže máš-li to štěstí, že máš ty správné geny a narodila ses do určité společnosti, bez znevýhodnění a tím nemyslím jen tělesné a mentální a přidáš k tomu své úsilí, můžeš držet svůj život pevně ve svých rukách.
Já jsem toho také mnoho dokázala, zvládla jsem překonat velmi těžké dětství, ale tvrdit to, co vy, bych si nedovolila. Je to heslo doby, tak jako jsme si kdysi vyhrnovali rukávy a poroučeli větru, dešti.
Jsem velmi vděčná za to, kde jsem a vím, že by stačilo hrozně málo a nikdy bych tam nebyla. A moje zásluha je to jen zčásti.
Jsme pevně přesvědčená, že by většině těch úspěšných stačilo k neúspěchu narodit se jako Rom. To by pak ani ten pozitivní přístup moc nepomohl. A co takhle narodit se jako žena v islámském světě? A vůbec kdekoli ve třetím světě?
Opět v příspěvcích píšete o zatrpklosti, to je asi vaše odpověď na každý argument. Tak kdyby jste mne znaly, věděly byste, že jsem naplněná optimismem a jen tak něco mne neskolí, se životem se umím porvat. To ovšem neznamená, že budu dělat jako by zákonitosti neexistovaly a ignorovat např. vědu. Zjednodušujete a to je vždy nebezpečné.
Jo a ještě k tomu příkladu děvčete, sice bys jí ty věci neřekla, ale protože jsi o nich přesvědčená, ona by to cítila a tím se utvrdila ve své neschopnosti. Takových příkladů je mnohem víc, to je to znevýhodnění. Obrovské následky má odmítnutí v raném dětství a ještě v prenatálním období. Je dokázáno, že právě toto znamená 50% šance na rizikové chování v dospělosti. Přidej k tomu určité geny a nepečující matku a máš to. A nikdy se takový člověk nedobere k odpovědnému přijetí svého života, prostě nikdy. Je to jeho vina, on si to tak zvolil? A je skutečně v jeho schopnostech to změnit? Já bych strašně ráda řekla, že ano, ale nemůžu. setkávám se s těmito rizikovými skupinami ve své praxi a prostě to tak není. A takováhle hesla jim moc nepomohou, to mi věřte.
|
| Šáry | •
|
(6.4.2005 13:12:48)
Kopretinko,
jsem ráda, že máš ve všem tak průzračně, křišťálově jasno. A že přesně víš, jaký jediný význam je možné přikládat určitému tvrzení.
Mám pocit, že úplně původně tady byla řeč právě o možnosti ovlivnit ty běžné věci a že na "vážné věci člověka" jste to stočili Psychouš a Ty.
Nikdo ze zúčastněných tady nikdy tvrdil, že můžeme ve svém životě ovlivnit naprosto všechno, a byla by hovadina tvrdit, že tomu tak je.
Ale nezlob se na mě, převážnou většinu svého života řešíme přece jen ty "banální" situace, málokomu se stane každý den nějaká tragédie. Ano, máme štěstí, že jsme se narodili v bohatém světě, relativně zdraví, lidem, kteří nás milují... to jsou skutečně věci, za které si nemůžeme činit žádné zásluhy.
I já jsem toho zažila docela dost a ne vždy příjemného. Také si vážím každého úplně obyčejného dne, protože to není žádná samozřejmost a ze dne na den to může být úplně jinak. I mně se v životě staly dobré i špatné věci, které jsem nemohla nijak ovlivnit.
Ještě toho ale kruci přece zbývá spousta, co ovlivnit můžeme.
A pro mne je ta věta ..jaký si to uděláš... něčím, co se nehodí říkat někomu jinému (protože je právě třeba možná v situaci, kterou ovlivnit nemůže), ale kterou je občas dobré říct sami sobě, abychom si uvědomili, že mnohé věci ovlivnit můžeme a že naše spokojenost závisí také na tom, zda se o to pokusíme nebo ne.
Ještě k Tvému příkladu s tou dívkou: nevím, jak jsi přišla na to, že já si myslím, že si za svůj problém může úplně sama, a že ona by to ze mě určitě vycítila. Já si naopak myslím, že měla smůlu a byla do života postavená s velkým handicapem, ve kterém je naprosto nevinně. A že možná (ne URČITĚ, ale MOŽNÁ), kdyby vyhledala odbornou pomoc, by se s tím dalo něco udělat a ona by nebyla odsouzená k tomu celý život si vybírat špatně. Ve Tvém podání to naopak vypadá tak, že když už se nezaviněně do něčeho dostala, tak má smůlu a do smrti se už z toho nemůže vyhrabat, i kdyby se postavila na hlavu. A takovéhle pojetí mi přijde dost kruté, protože v sobě neobsahuje ani jiskřičku naděje. A bez té se občas žije zatraceně těžko.
|
| Psychouš | •
|
(6.4.2005 13:46:35)
Jsi dětinská a neupřímná, když falešně tvrdíš, že jsi ráda, že Kopretinka "má ve všem průzračně jasno".
Tolik ke tvému lhaní. ;-)
A teď k věci:
Já si myslím, že rozdíl mezi tvou a Kopretinčinou interpretací té věty je ten, že ty, k tomu abys svou interpretaci obhájila, musíš k té větě pár dalších vět přidat, kdežto Kopretinka ne. Slova by se měla používat uváženě. Chci-li něco vyjádřit, mám se snažit to udělat dobře. Stručně, ale úplně.
Věta "Život je takový, jaký si jej uděláte!" vyjadřuje, - to tě překvapí - že je život takový, jaký si ho uděláme. Kopretinka i já zastáváme náyor, že to není pravda, že život si málokdy člověk může "udělat", že život se "dělá" sám a my můžeme občas něčím pohnout žádaným směrem. That"s all.
|
| Šáry | •
|
(6.4.2005 14:03:07)
Psychouši,
lekce přijímám jen od lidí, kterých si nějakým způsobem vážím.
Na nevyžádané poučování a rádobymentorování od lidí, kteří by se rádi stavěli do role hodnotitelů, ale nemají na to potřebné charisma ani autoritu, nejsem zvědavá.
A tím s tebou končím, na tvoje příspěvky už nebudu reagovat. Nestojíš mi za to.
|
| Psychouš | •
|
(6.4.2005 14:05:40)
:-)
|
|
| Kopretinka |
|
(6.4.2005 14:51:01)
Dnešní ráno u nás doma:
Mamí, můžu si vzít do školky zase rytíře?
Můžeš, připrav si je.
Ale já nechci, ať mi je někdo přinese.
Tak si je nevezmeš.
Ale já chci.
Tak si pro ně dojdi.
Ať mi je přinesou kluci.
Nepřinesou, jdi si pro ně.
Ale Kája mi je musí podat.
Ne, nemusí.
Musí. Tak třeba Madla nebo Marek.
Miláčku, už musíme jet, máš všechno připravené?
Tady následuje už jen vztekání....
Tvoje reakce je ze stejného soudku. Na začátku jsem nesouhlasila s Psychoušovým označením dětinskosti, ale už jsi mne přesvědčila.
|
|
| Daria+1 |
|
(6.4.2005 19:39:01)
Šáry,
máš pravdu!! :-)
Nenech se otrávit!!!
Psychouš má už zřejmě minimálně 130 let, že se považuje za absolutně dospělého (i když někomu by asi nestačily ani 3 životy na to aby dospěl :-)) )
Já si ve svém mladém věku rozhodně nikdy nemyslela že jsem bůhvíjak dospělá, ale to jaký žiju život já anebo třeba někteří mí vrstevníci, no dalo by se z toho leccos posoudit, ale je to zbytečné, poněvadž já sama to soudit nemůžu a psycho(uš) do toho zas nevidí.
No tak co už s tím :-)
Šáry, ať se ti daří, podle toho co tu čtu zřejmě bude :-)
Ahoj
|
| Śáry | •
|
(7.4.2005 15:09:35)
Dario, Jeno,
díky za podporu, už jsem si málem začínala myslet, že jsem trestuhodný optimista :o)))
Asi máme na věci dost podobný náhled :o))
|
|
|
|
|
| Kopretinka |
|
(6.4.2005 14:28:55)
Nevím, jaké máš vzdělání, ale mne už na střední škole učili rozboru tvrzení a protože jsem dávala pozor, mám teď průzračně jasno v tom, co které tvrzení znamená :-)
teď k těm banálním a vážným věcem. Já jsem kromě týrajících rodičů měla dětství a tím i celý můj život poznamenaný koktavostí, protože mi zůstala. jo, je to banální, ale když nejsi schopna říci si v krámě o chleba, už to není banalita, ale vážná věc. Člověk je velmi ochromen v komunikaci. proč to píšu? Příklad toho, že banálnosti přecházejí ve vážné věci života.
Ve svých odpovědích jsem ti předložilapodložené a věcné argumenty. Máš ty nějaký takový? Nebo spoléháš na ztrapnění protivníka a znevážení jaho důstojnosti? Jo, jo, staré jak lidstvo samo. Co je jiné honem pomluvit, abych se tím náhodou nemusela zabývat.
Přeju ti ať brzy dospěješ.
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(6.4.2005 15:04:52)
Osobně zastávám názor, že život máme prostě takový, jaký máme a jediné, v čem máme "právo volby" je náš osobní přístup k věcem, které nám život přinese. I když ne tak docela, tam zase rozhodují naše morálně volní vlastnosti, genetická výbava, výchova... atd. :o)
Dalo by se říct, že jsem fatalista. Nic z toho, co jsem si v životě přála, mi nevyšlo. Žíly si kvůli tomu pižlat rybičkou nebudu. Ale takové ty poučky ala Dale Carnegie a podobní američtí huráoptimisti mi přijdou docela legrační. :o)
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(7.4.2005 14:25:38)
Jeno,
to jsem ani neřekla. :o) Prostě jsem to jenom konstatovala. Člověk se přizpůsobí ledasčemu, zejména když vlastně o nic nejde. A v mým případě fakt o nic nejde, protože naštěstí žádný OPRAVDU VÁŽNÝ problémy nemám.
K tomu lezení na skály - když je někde parta lidí v přírodě, třeba pod skálou nebo u vody, tak mi přijde fakt "zvládnutelnější" přitom zabavit - zabavovat na střídačku - dítě, než když si vezmeš sama jedno či více dětí do tý galerie. Ono se tam totiž ničím jiným než lítáním po místnostech nezabaví, venku si může najít asi tak sto různých druhů zábavy a na rozdíl od tý galerie ani nebude nikoho rušit a otravovat. To samý máš s koncertem - dítě můžeš vzít na nějaký open air fesťák, ale jít s ním do uzavřenýho prostoru je o nervy a kulturní zážitek veškerej žádnej.
|
|
|
|
| Šáry | •
|
(7.4.2005 14:55:13)
Kopretinko,
sdílíme vůbec stejnou diskusi? Nejsem si vědoma, že bych Tě jakkoli znevažovala, pokud za znevažování nebereš polemiku s Tvým názorem.
Podívej se, řekla bych, že se pravděpodobně shodujeme ve spoustě věcí. Jednak asi na tom, že člověk nemůže ovlivnit řadu věcí (neštěstí, nemocí, náhod), které se mu v životě přihodí. Ale to myslím, že jsem tu už několikrát řekla.
Jednak pravděpodobně i na tom, že ale jsou věci (a někdy dost podstatné), které ovlivnit MŮŽEME. Kdyby sis to nemyslela, asi těžko bys radila Mirce, kde má hledat nějakého psychologa. A zrovna tohle je věc, která může znamenat dost podstatný rozdíl - situace, ve které se nachází, se třeba nezmění, ale ona bude schopna podívat se na to z jiné stránky, najít řešení, které ji před tím nenapadlo, a ušetřit si spoustu trápení.
Nechce se mi věřit, že bys myslela vážně to, že máme ve svém životě všechno dané a jakákoli naše snaha to změnit je stejně zbytečná, protože to nejde.
Jinak s těmi logickými argumenty - ano, uvedla jsi nějaká čísla, ale nikoli jejich zdroj. Jak mám poznat, nakolik jsou opodstatněná?
Na Psychouše jsem reagovala poměrně ostře, protože se mi nelíbí, co tady provádí. Sám se pasoval do role jakéhosi shovívavého hodnotitele a mnoho nechybí, aby začal příspěvky známkovat jako ve škole. Takovéto chování bych možná mohla akceptovat od takové kapacity, jako byl třeba p. prof. Matějček, který se celý život věnoval určitému oboru a má v něm obrovský přehled, ale od někoho, z koho padají právě jen ty povýšenecké hlášky, k tomu ochotna nejsem.
A myslím si, že právě člověk typu p. Matějčka by se k nim pravděpodobně nesnížil.
|
| Psychouš | •
|
(7.4.2005 15:02:33)
;-)
|
|
| Kopretinka |
|
(8.4.2005 13:43:54)
Šáry, Šáry, stále dokola. Otáčíš, co napíšu a pak útočíš. Mé argumenty jsou podložené mnoha výzkumy v oblasti příčin sociálních deviací. logické argumanty se týkají výše mnohokrát opakovaného výroku, který prostě není pravdivý právě na základě logické argumentace, která zní, že život není takový, jaký si ho uděláme.
Právě prof. Matějček, kterého zmiňuješ věnoval svou práci na podložení argumentů, které hovoří jednoznačně o obrovském vlivu výchovy a dědičnosti na celý život člověka. Stačí si přečíst jeho názory na utváření vztahu mezi adoptivními rodiči a jejich dětmi. Tím, že vědecky zpracovával tato témata, přispěl ke snaze zlepšovat postavení dětí ve společnosti. Právě reálným pojmenováním problémů, které si člověk nese z dětství po celý život, pomáhá těmto problémům předcházet. Nikdy bych si nedovolila o něm tvrdit, že by se postavil za řeči typu, stačí se na problémy dívat optimisticky a vše pomine. To je snad urážka celé jeho úžasné práce. Pokud někde v jeho díle něco podobného najdeš, dej mi vědět( přesnou stranu a dílo). Jinak mé závěry, které jsem v diskusi užila jsou krom prof.Matějčka od doktorů Koukolíka a Drtilové, což jsou jedni ze špičkových odborníků v sociálních deviacích, věnují se především jejich příčinám. Dalších mnoho autorů, ze kterých čerpají mé názory, si nepamatuji, protože tuhle problematiku studuji mnoho let a jsou jich pěkné řady. Studiem nemyslím jen školní přednášky. Je to celá řada psychologů i filozofů.
Možná se ti to zdá divné, ale i když přijímám všechny tyto výzkumy a jejich závěry, můžu klidně radit Mirce v návštěvě psychologa. Ono je totiž třeba svou situaci přijmout a v rámci možností s ní pracovat. Ale pokud ona chce svůj život udělat naprosto v rozporu se svými podmínkami, tak ho takový prostě neudělá! Proto není tvůj výrok absolutně pravdivý.
Problém tohoto dohadování mimojiné spočívá také v tvém vyjadřování. Jednou mluvíš o dělání života a podruhé o přístupu k životu. To jsou dvě rapidně rozdílné věci. Ano, můžu mít život úplně jiný, než bych chtěla, ale stejně můžu být spokojená. To je o vnitřním postoji člověka a nemá to nic společného s oním výrokem.
|
| Šáry | •
|
(9.4.2005 23:02:58)
Kopretinko,
díky za objasnění podkladů. Je vidět, že se tou problematikou zabýváš a z tohoto pohledu Tvé stanovisko chápu.
Raději toho necháme, jestli souhlasíš, protože Ty máš své, jistě podložené, názory, a já mám zase své, které se v něčem od těch Tvých liší, ač se s nimi v řadě věcí shodují.
Asi by bylo zbytečné se navzájem přesvědčovat o těch odlišnostech. Já nejsem v žádném případě na tyhle věci odborník, lidí, kteří jsou označováni za skutečně "problémové" moc neznám, to, o čem jsem psala, je jen moje osobní životní filozofie, která mi už v řadě případů pomohla. V žádných absolutních hodnotách ji aplikovat nehodlám :o)) Ale také mi ji zatím nikdo nevymluvil.
Ráda bych se jen znovu ohradila v jedné věci. Nejsem si vědoma toho, že bych byla jakkoli útočila na Tebe. Jediný, na koho jsem zaútočila zcela vědomě, byl Psychouš, vysvětlila jsem proč a Tebe se to nijak netýkalo.
Myslím, že nedorozumění a nepochopení bylo na obou stranách (ze Tvého posledního příspěvku vyplývá, že jsi pár věcí pochopila jinak, než jsem myslela, ale uvádět to na pravou míru by znamenalo už se v tom moc patlat, což nechci) a možná i já jsem zas někdy špatně pochopila Tebe. Musím se ale přiznat, že mi vadí, když s někým diskutuji, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí slušně, a ten druhý mne obviní z napadání a z toho, že došlo-li mezi námi k nedorozumění, mohu za něj jedině já.
|
| Psychouš | •
|
(10.4.2005 17:41:08)
Musím se ale přiznat, že mi vadí, když s někým diskutuji, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí slušně, a ten druhý mne obviní z napadání a z toho, že došlo-li mezi námi k nedorozumění, mohu za něj jedině já.
Koukám, že nemáš problém se pohoršovat z nařčení z napadání, ale ani problém někoho, jak přiznáváš (mne), napadat. ;-)))
No, to je fuk. Reaguju kvůli něčemu jinému.
Píšeš, že ti ten tvůj názor
zatím nikdo nevymluvil. No, ale to je docela pochopitelné, když se hlubší diskusi bráníš: Raději toho necháme, jestli souhlasíš, protože Ty máš své, jistě podložené, názory, a já mám zase své ... Asi by bylo zbytečné se navzájem přesvědčovat ...
:-))
Účelem diskuse je vzájemné poučení a konsensuální sjednocování názorů.
Chápu, že pokud se o svůj názor bojíš, musíš se diskusi bránit. :-)
|
| Líza | 
|
(10.4.2005 17:55:37)
Účelem diskuse je vzájemné poučení a konsensuální sjednocování názorů.
Jo??? Já dost často diskutuju, aniž by účelem bylo sjednocování názorů. Vzájemné poučení, budiž, můžeto být jen vzájemné obohacení? Možná teď trochu planě filozofuju, ale dovedu si představit mnoho jiných účelů diskuse, obzvlášť takové jako je takhle.
Taky mám dojem, že tedy diskuse, která nekončí souhlasným mručením všech zúčastněných, nesplnila účel...???
|
| Šáry | •
|
(10.4.2005 19:58:23)
Lízo,
mmmmmmmmm
(to bylo souhlasné mručení) ;o))
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Šáry | •
|
(6.4.2005 13:12:50)
Kopretinko,
jsem ráda, že máš ve všem tak průzračně, křišťálově jasno. A že přesně víš, jaký jediný význam je možné přikládat určitému tvrzení.
Mám pocit, že úplně původně tady byla řeč právě o možnosti ovlivnit ty běžné věci a že na "vážné věci člověka" jste to stočili Psychouš a Ty.
Nikdo ze zúčastněných tady nikdy tvrdil, že můžeme ve svém životě ovlivnit naprosto všechno, a byla by hovadina tvrdit, že tomu tak je.
Ale nezlob se na mě, převážnou většinu svého života řešíme přece jen ty "banální" situace, málokomu se stane každý den nějaká tragédie. Ano, máme štěstí, že jsme se narodili v bohatém světě, relativně zdraví, lidem, kteří nás milují... to jsou skutečně věci, za které si nemůžeme činit žádné zásluhy.
I já jsem toho zažila docela dost a ne vždy příjemného. Také si vážím každého úplně obyčejného dne, protože to není žádná samozřejmost a ze dne na den to může být úplně jinak. I mně se v životě staly dobré i špatné věci, které jsem nemohla nijak ovlivnit.
Ještě toho ale kruci přece zbývá spousta, co ovlivnit můžeme.
A pro mne je ta věta ..jaký si to uděláš... něčím, co se nehodí říkat někomu jinému (protože je právě třeba možná v situaci, kterou ovlivnit nemůže), ale kterou je občas dobré říct sami sobě, abychom si uvědomili, že mnohé věci ovlivnit můžeme a že naše spokojenost závisí také na tom, zda se o to pokusíme nebo ne.
Ještě k Tvému příkladu s tou dívkou: nevím, jak jsi přišla na to, že já si myslím, že si za svůj problém může úplně sama, a že ona by to ze mě určitě vycítila. Já si naopak myslím, že měla smůlu a byla do života postavená s velkým handicapem, ve kterém je naprosto nevinně. A že možná (ne URČITĚ, ale MOŽNÁ), kdyby vyhledala odbornou pomoc, by se s tím dalo něco udělat a ona by nebyla odsouzená k tomu celý život si vybírat špatně. Ve Tvém podání to naopak vypadá tak, že když už se nezaviněně do něčeho dostala, tak má smůlu a do smrti se už z toho nemůže vyhrabat, i kdyby se postavila na hlavu. A takovéhle pojetí mi přijde dost kruté, protože v sobě neobsahuje ani jiskřičku naděje. A bez té se občas žije zatraceně těžko.
|
|
| Šáry | •
|
(6.4.2005 13:15:05)
Kopretinko,
jsem ráda, že máš ve všem tak průzračně, křišťálově jasno. A že přesně víš, jaký jediný význam je možné přikládat určitému tvrzení.
Mám pocit, že úplně původně tady byla řeč právě o možnosti ovlivnit ty běžné věci a že na "vážné věci člověka" jste to stočili Psychouš a Ty.
Nikdo ze zúčastněných tady nikdy tvrdil, že můžeme ve svém životě ovlivnit naprosto všechno, a byla by hovadina tvrdit, že tomu tak je.
Ale nezlob se na mě, převážnou většinu svého života řešíme přece jen ty "banální" situace, málokomu se stane každý den nějaká tragédie. Ano, máme štěstí, že jsme se narodili v bohatém světě, relativně zdraví, lidem, kteří nás milují... to jsou skutečně věci, za které si nemůžeme činit žádné zásluhy.
I já jsem toho zažila docela dost a ne vždy příjemného. Také si vážím každého úplně obyčejného dne, protože to není žádná samozřejmost a ze dne na den to může být úplně jinak. I mně se v životě staly dobré i špatné věci, které jsem nemohla nijak ovlivnit.
Ještě toho ale kruci přece zbývá spousta, co ovlivnit můžeme.
A pro mne je ta věta ..jaký si to uděláš... něčím, co se nehodí říkat někomu jinému (protože je právě třeba možná v situaci, kterou ovlivnit nemůže), ale kterou je občas dobré říct sami sobě, abychom si uvědomili, že mnohé věci ovlivnit můžeme a že naše spokojenost závisí také na tom, zda se o to pokusíme nebo ne.
Ještě k Tvému příkladu s tou dívkou: nevím, jak jsi přišla na to, že já si myslím, že si za svůj problém může úplně sama, a že ona by to ze mě určitě vycítila. Já si naopak myslím, že měla smůlu a byla do života postavená s velkým handicapem, ve kterém je naprosto nevinně. A že možná (ne URČITĚ, ale MOŽNÁ), kdyby vyhledala odbornou pomoc, by se s tím dalo něco udělat a ona by nebyla odsouzená k tomu celý život si vybírat špatně. Ve Tvém podání to naopak vypadá tak, že když už se nezaviněně do něčeho dostala, tak má smůlu a do smrti se už z toho nemůže vyhrabat, i kdyby se postavila na hlavu. A takovéhle pojetí mi přijde dost kruté, protože v sobě neobsahuje ani jiskřičku naděje. A bez té se občas žije zatraceně těžko.
|
|
| Šáry | •
|
(6.4.2005 13:22:35)
jejda, třikrát jsem to opravdu nechtěla :o))
|
|
|
| Kopretinka |
|
(6.4.2005 8:15:10)
Šáry, ještě něco. Větu - Každý to má takový, jaký si to udělá, nelze chápat dvěma způsoby, protože takto řečená věta je naprosto jasná a sice zanmená, že to máš takový, jaký si to uděláš. Neříká nic o tom, že k tomu potřebuješ také něco jiného. Takže má-li věta připouštět možnosti musí znít jinak.
Např.: Můžeš něco změnit.
Nechceš sama vymyslet jednoznačné znění tak, aby v něm bylo obsaženo to druhé chápání?
|
|
|
| Misa3 | 
|
(28.4.2005 20:00:42)
Darjo, ja to dokazu pochopit a ocenit. Vim kolik sily to stoji, kdyz si musi clovek priznat ze jeho rodice se k nemu nechovali pekne, ze to co pokladal cele detstvi za normau, normou nebylo. ze jeho nazory na ostatni lidi a na sebe jsou mylne a je treba projit celym peklem ,ayb si priznal, ze ho rodice nemilovali, ze byl pravdepodobne nechteny a za zrejme nevedeli jak se o nej starat. ze vychova byla nespravna a nahodna. Vim jak je tezke se z toho dostat a dokazat i prekousnout to, ze nejsi povinna milovat sve rodice, ze nejsi povinna plnit v dospelosti jejich predstavy a jejich prani. Je pravda, ze bys nemela sve rodice nenavidet, uz proste proto ze Ti to muze velice skodit. Ale zase najit cestu mezi tim, ze neni dobre sve zkazene detstvi a mladi vytesnit, a ze nini vetsinou mozne ho pokrbit, ale ze je treba nanji jakousi treti cestu. Dost to usnadni pokud mas moznost se s rodici prilis nestykat, hodne pomuze, pokud je dokazes brat shovivave, jako lide nevyzrale a nekoho kdo proste citove nevyspel. Vim o cem mluvim protoze celkem nedavno jsem zjistila, ze mi matka okradla o deditstvi po otci. Omluva? Ani nahodou. Spis: "Vzdyt, ty bys to stejne rozhazela..."Je pekne tezke nezacit nenavidet...Ale at se ti, kteri mi vytakaji, ze se zase zminuji o ve nemoci: Nevim kolik casu mi zbyva a rozhodne ho nepromarnim nenavisti s spory s matkou. To ze ona place, ze si zkazila zivot je mozne, ale ja netusim co po mne chce. ja ji nejsem schopna mit rada a jedine co dokazu je chovat se k ni asi tak zdvorile jako z cizimu cloveku. kdybych mela
na vyber v zadnem pripade s ni ve spolecnem byte nebydlim, ale s invalidnim duchodem toho moc nenadelam. Takze jsem si vyclenila svuj pokoj, kde pracuji a travim volny cas. Ona ma druhy pokoj a kuchyn. Asi to bude tim, ze proste nedokazu obelhavat sama sebe a predstirat i sama pred sebou pocitu, ktere nemam. Takze bych rekla, ze Te velice dobre chapu a vim o cem mluvis. Vim, ze kdyby nebyli v mem zivote dobri a laskavi lide, mohl by ze mne klidne byt asicoal. Neni to vse ma zasluha, ale jsou i veci, kterymi jsem se musela a to zatracene tvrde prokousat sama. Takze asi jako Ty, na nektere veci, kterych jsem dosahla, jsem pysna, jine beru jako samozrejmost a dost se divim, proc to ostatni nechapou a jsou vzdy ochotni hbite pronaset odsudky, nad osudy druhych.
Bohuzel ukoukou odsuzovani 99% lidstva je pan Karban patri k tem kteri me dokazi skutecne vytocit. Hlavne svymi kritikami, nekoho, kdo nikdy nic nevidel z jineho uhlu, to ze nezna nikdy nic nez je podle neho spravne a dobre. Neuvazuje o ostatnich. jeho nazor je predem hotov a tak ho jen vystavi na svou nastenku. Neni schopen uvazovat o tom, ze proste nekteri lide ziji jinak a pokud nikomu neublizuji, tak neni dobre je pomlouvat a kritizovat. Musim rict, ze me svou uzkoprsosti, vecnou kritikou a odsuzovanim jinych jejichz osudy jsou mu zcela nezname a nepochopitelne...jeho uvahy a priklady, ktere si podle mne vycucava z prstu( nejak si neumim predstavit, ze bych se nekomu typu pana Karbana sverovala)..tedy tim vsim mne dokaze vzdy docela slusne nadzvednout...
|
|
| Misa3 |
|
(28.4.2005 20:10:40)
Darjo, ja to dokazu pochopit a ocenit. Vim, kolik sily to stoji, kdyz si musi clovek priznat, ze jeho rodice se k nemu nechovali pekne, ze to co pokladal cele detstvi za normu, normou nebylo. Ze jeho nazory na ostatni lidi a na sebe jsou mylne a je treba projit celym peklem ,aby si priznal, ze ho rodice nemilovali, ze byl pravdepodobne nechteny a ze zrejme nevedeli, jak se o nej starat. Ze vychova byla nespravna a nahodna. Vim, jak je tezke se z toho dostat a dokazat i prekousnout to, ze nejsi povinna milovat sve rodice, ze nejsi povinna plnit v dospelosti jejich predstavy a jejich prani. Je pravda, ze bys nemela sve rodice nenavidet, uz proste proto, ze Ti to muze velice skodit. Ale zase najit cestu mezi tim, ze neni dobre sve zkazene detstvi a mladi vytesnit, a ze neni vetsinou mozne ho pohrbit, ale ze je treba najit jakousi treti cestu. Dost to usnadni, pokud mas moznost se s rodici prilis nestykat, hodne pomuze, pokud je dokazes brat shovivave, jako lide nevyzrale a nekoho, kdo proste citove nevyspel. Vim ,o cem mluvim protoze celkem nedavno jsem zjistila, ze me matka okradla o deditstvi po otci. Omluva? Ani nahodou. Spis: "Vzdyt, ty bys to stejne rozhazela..."Je pekne tezke nezacit nenavidet...Ale at si klidne ti, kteri mi vytykaji, ze se zase zminuji o ve nemoci, poslouzi: Nevim, kolik casu mi zbyva a rozhodne ho nepromarnim nenavisti s spory s matkou. To, ze ona place, ze si zkazila zivot je mozne, ale ja netusim, co po mne chce. Ja ji nejsem schopna mit rada a jedine co dokazu, je chovat se k ni asi tak zdvorile, jako k cizimu cloveku. Kdybych mela
na vyber v zadnem pripade s ni ve spolecnem byte nebydlim, ale s invalidnim duchodem toho moc nenadelam. Takze jsem si vyclenila svuj pokoj, kde pracuji a travim volny cas. Ona ma druhy pokoj a kuchyn. Asi to bude tim, ze proste nedokazu obelhavat sama sebe a predstirat i sama pred sebou pocity, ktere nemam.
Takze bych rekla, ze Te velice dobre chapu a vim o cem mluvis. Vim, ze kdyby nebyli v mem zivote dobri a laskavi lide, mohl by ze mne klidne byt asicoal. Neni to vse ma zasluha, ale jsou i veci, kterymi jsem se musela a to zatracene tvrde prokousat sama. Takze asi jako Ty, na nektere veci, kterych jsem dosahla, jsem pysna, jine beru jako samozrejmost a dost se divim, proc to ostatni nechapou a jsou vzdy ochotni hbite pronaset odsudky, nad osudy druhych.
Bohuzel ukazkou odsuzovani 99% lidstva je pan Karban, ktery patri k tem, kteri me dokazi skutecne vytocit. Hlavne svymi kritikami, nekoho, kdo nikdy nic nevidel, z jineho uhlu, to ze nezna nikdy nic nez je podle neho spravne a dobre. Neuvazuje o ostatnich. Nebyl nikdy v jejich kuzi. Jeho nazor je predem hotov a tak ho jen vystavi na svou nastenku. Neni schopen uvazovat o tom, ze proste nekteri lide ziji jinak a pokud nikomu neublizuji tak neni slusne je pomlouvat a kritizovat. Musim rict, ze me svou uzkoprsosti, vecnou kritikou a odsuzovanim jinych, jejichz osudy jsou mu zcela nezname a nepochopitelne...jeho uvahy a priklady, ktere si podle mne vycucava z prstu( nejak si neumim predstavit, ze bych se nekomu typu pana Karbana sverovala)..tedy tim vsim mne dokaze vzdy docela slusne nadzvednout...
|
|
|
|
|
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(5.4.2005 21:55:59)
Nedostala jsem se k netu, takže až teď. Jeno, ano, život Tvůj nebo spousty lidí se po většinu svého běhu MŮŽE skládat převážně z věcí, které lze ovlivnit. Ale, jak píše později i sama Daria, někomu je dán nějaký handicap, se kterým se může prát až do rozedrání těla - ale třeba s ním i přes všechnu snahu nikdy nedokáže to, co mohou dokázat lidé bez handicapu - a po čem sám třeba touží.
--- Budu tedy osobní. Já totiž nikoho takového neznám osobně. Mám handicap - velkou citlivost. Jó, už mi tady někdo mezi řádky naznačil, že se asi "moc lituju". Prdlajs lituju. To je prostě holý konstatování. Všechno si totiž prostě moc beru. Nejde říct si - ne, na to nebudu myslet, nemá to smysl, stejně to nevyřeším. Tedy - učím se to, ale jde to jen V NĚKTERÝCH věcech. (Celkem mi to jde třeba ve vztahu s matkou; odložit problémy na někdy a neřešit je hned - žít svůj život a vztah s ní řešit, až "někdy", buď když je to aktuální, nebo když to dostatečně nazraje a tak.) Ovšem když mě každá "blbina" vykolejí, je pak těžký žít "normální" život tak, jak ho zná většina průměrných lidí. Těžko můžu mít třeba dvě děti, těžko bych mohla bývala s dítětem, ještě ke všemu dost "pracným", stíhat při mateřské pracovat, těžko zvládám spoustu věcí. Můj skutečný život se pak diametrálně liší od toho, jaký život bych žila, kdybych tak citlivá nebyla - mezi to počítaje i ty děti, které si už tím pádem musím odepřít:-((( Samozřejmě že všechny situace, do kterých se dostávám, se snažím řešit aktivně - tedy vybírám ta řešení, která se mi zdají nejlepší - anebo ovšem taky "nejméně špatná". Snažím se podnikat všechno, abych nezatrpkla (mimo jiné mi svědomí velí dát synovi do života co největší dávku víry a optimismu, takže tato výchovná kůra působí i na mě docela blahodárně). Vyhledávám příjemné aktivity, snažím se, abychom i já, i manžel i syn byli co nejspokojenější, takže vyhledáváme různé výlety, výstavy a divadla (dle stavu financí) atd. atd. Se svojí slabostí se snažím bojovat - jenže je to jako boj s větrnými mlýny: na jedné straně se vybičuju k horečné aktivitě - a na straně druhé mi dojde dech a já selžu. Jinými slovy - můj handicap, který bych nejradši popadla za flígr a vyhodila z okna - můj handicap mi přisoluje život dnes a denně, dnes a denně se střetávám s jeho neblahými účinky, dnes a denně bojuju, abych zachovala maximum z toho minima, které je mi "dovoleno" mít. --- Plácám se v tom svým životě, vyvíjím se, měním se, pracuju na sobě - ale ani zdaleka nemůžu říct, že "bych měla život ve svých rukách" - to teda nemám, kdybych měla, tak bych pro sebe vylosovala úplně jiné vlastnosti, které by mi dovolily mít tři děti, domácnost naklizenou jako klícku, manžela uvolněnějšího (momentálně je tak laskav, že mi dost pomáhá), nad mojí ctěnou problematickou matinkou přívětivý nadhled atd. atd. Jinými slovy řečeno - i když i nyní vybírám z různých alternativ - zdraví mi žádná z nich nepřinese - a tudíž mi žádná z nich nenahradí ty hodnoty, které jsem ctila a dodneška ctím a s jejichž ztrátou jsem se dosud nevyrovnala. Z těch ztrát jsou samozřejmě nejpodstatnější děti - děti, které jsem tak toužila mít dvě nebo tři nebo klidně čtyři, prostě několik, aby nebyly samy, aby jim bylo veseleji. To je věc, se kterou jsem se zatím ještě nesmířila. Vím, že bych další dítě už nezvládla, takže vím, že žádné už nebude - ale je to pro mě rána, která začne krvácet vždycky, když vidím batole s usměvavou mámou, když slyším od kamarádek, kolik mají dětí, když si začnu prohlížet fotky ze synova miminkovského věku, když oko zabrousí na pulty s miminkovskými věcmi;-(((
--- U mně tedy nikdo nemůže uspět s poučováním, že "si vládneme svými životy".
A ovšem že nejsem sama. Znám jednu, jejíž rodiče byli rozvedení, měla velice pohnuté dětství (do detailů to zas až tak neznám) - vždycky toužila po velké rodině (a samozřejmě šťastné). Tenkrát, kdy jsem ji znala, měla v průměrném bytě 3+1 ŠEST dětí (a toužila po sedmém). Ale manžel - manžel se za ně styděl, měl tendenci ji mlátit (nakonec prozatím přestal), byl jí nevěrný, byl velmi sobecký - na školu v přírodě nebo lyžák peníze nedal, ale nový počítač si pořídil apod. Zkrátka - chudák holka NEMĚLA ANI PONĚTÍ, jak vypadá klidné manželství, neměla ani tušení, že ten ha... byl pěkný sobec a že měla právo po něm žádat i třeba ty peníze na ty děti apod. NEMĚLA KDE SEBRAT INFORMACE - jak pak mohla žít lepší život???
A když už ne TAKTO pohnuté osudy, pak samozřejmě věci, kterého mohou potkat každého z nás - mé mámě milovaný manžel umřel v dvaapadesáti (mě bylo 16), mé kámošky máma umírala na rakovinu právě v době, kdy se kámošce narodila dcerka (a druhá babička bydlí 300 km daleko), můj strýc se třemi dětmi - první syn je rozvedený a bývalka naočkovala společného syna k nerespektu vůči otci, tj. bráchanec syna už několik let neviděl; druhý syn už několik let má partnerku, jsou spolu šťastní, ale ona nemůže mít děti a zatím se jim přes léčbu nedaří otěhotnět; dcera je trochu méně chytrá, dala se do party s ne zrovna dobrou kamarádkou a ta ji přitáhla k pití, takže je závislá na alkoholu... Mám pokračovat? Myslím, že ne...
--- I já se těším z toho pěkného, co mi život nese (dneska mi synáček dal k svátku barevný obrázek - a to i přesto, že kreslí k smrti nerad:-))))), snažím se nemyslet na ošklivé věci, když to jde - ale když to nejde, tak si holt oddřu či vytrpím svoje. Naopak pro mne bylo poznání, že je NORMÁLNÍ, že si nemůžu plně vládnout svým životem, velmi, velmi úlevné. Když přijdou komplikace, není to lehké - ale je to lehčí, když vím, že smím bojovat "jen" v rámci svých možností a že "nemusím" nutně dosáhnout kvalit nehandicapovaného člověka. Snažím se o co nejlepší výsledky - ale když to nejde, vím, že se s tím musím smířit. Dokud jsem měla pocit, že "jsem plně odpovědná za svůj život", bylo to jedním slovem HROZNÉ. (Ostatně, ve skutečnosti pozoruju, že se čím dál častěji obracím k Bohu - ve chvílích, kdy trpím, ho prosím o štěstí, ve chvílích štěstí mu za ně děkuji... A to jsem nekřtěná ateistka:-) )
Takže tak. Pokud ze mne tady cítíte zatrpklost, pak je to pravděpodobně z toho důvodu, že jsem zatím ještě nepochopila, co jako pozitivního mám těžit z toho, že nemůžu dokázat to, co jsem vždycky dokázat chtěla, a že můj syn vždycky bude "sám", tedy bez sourozence:o))
M.
|
| Psychouš | •
|
(6.4.2005 9:45:25)
Předpokládám, že jsi v péči psychologů.
V opačném případě o žádné své snaze mluvit nemůžeš. Elementární snaha = psycholog.
|
| MirkaEyrová |
|
(6.4.2005 21:17:59)
Psychouši, jsi pěkně nepříjemný. Automaticky předpokládáš, že se "nesnažím", tj. např. nechodím k psychologům, a už dopředu mnou opovrhuješ. Ale pěkně ses přepočítal. Prvního psychologa jsem kontaktovala ještě v těhotenství. Pak znovu, když byl synovi asi rok. Setkala jsem se napoprvé bohužel s ješitným snobem, který mi zatraceně dal najevo, že JEHO si teda nemůže dovolit "každej", jestli chápeš, co chci říct. Jo, pro Tvoji informaci - služby psychologů nejsou pochopitelně zadarmo - tehdy před šesti lety vycházelo pět hodinových sezení na 2,5 tisíce měsíčně (bez konstatování, na jak dlouho; možná trvale?...) No, při mateřské od počátku nejnižší možné (protože jsem byla před těhotenstvím nezaměstnaná, viz odpověď Stáně), a při sotva průměrném platu manžela a s miminkem v péči to prostě nepřicházelo v úvahu. A nepřichází dodnes - dnes by to mohlo být tak odhadem 5, 6 tisíc - a průměr našeho příjmu se ještě snížil o tu mateřskou. --- Naštěstí se mi podařilo sehnat kontakt na rodinnou poradnu, kde se sice orientují na úplně jiné problémy (především partnerské vztahy, viz nevěry, rozvody ap.), ale přece jen byli ochotni se mnou zabývat, takže jsem tam několik let pravidelně docházela, a taky jsem prošla skupinovou terapií apod. (Ta je naštěstí zdarma:-))), ale taky je mi blbý tam pak chodit, když mě zrovna nic netíží až tak extrémně.) Chodím pravidelně k psychiatrovi - to už jsem tu psala, že beru prášky proti depresi (samozřejmě z důvodu zdravotní potřeby, a ne jen tak pro okrasu), k psychologovi zajdu jen zcela výjimečně, protože - co si budeme povídat - už nebylo moc co řešit. Milý Psychouši, Ty si myslíš, že někoho kdovíjak zajímá, že jsem přecitlivělá? Nevěř tolik našemu zdravotnictví; ono kolem ne úplně nejzdravějších lidí se začne "něco dít", až když jde fakt do tuhýho (a to žel platí i v jiných oblastech, ne jen u psychologie:-((( ) Taky už jsem si vyslechla od jedné velmi sympatické psychiatričky (tentokrát když měl psychosomatické potíže syn), že "jsem moc rozmazlená", když jako pořád vyhledávám péči psychologů, a že se mám už konečně osamostatnit a odvážit se sama žít!!!
Takže - i ve Tvém náhledu se jaksi připosnažuji, ale asi ty možnosti jsou úplně jiné, než jak si to Ty představuješ.
M.
|
| Kopretinka |
|
(7.4.2005 8:49:47)
Mirko, to mne překvapuje a mám pro tebe snad užitečnou radu. Nevím odkud jsi, ale zkus nějaké centrum psychosomatických hcorob, tam je to také zdarma, jedou na pojišťovnu. Většinou chtějí nějaké doporučení od lékaře, tím můžou být i bolesti hlavy bez zjevné příčiny. Další věc je tvůj psychiatr, který tvé deprese léčí jen předepisováním léků. Měl by ti zajistit psychologa, minimálně tím doporučením. Takže myslím, že nic neztratíš, když si najdeš nejbližší Centrum psychosom.chorob a tam se informuj. Rodinná poradna není v tvé situaci úplně nejlepší, ale je to aspoň něco. Držím ti palce a pokud potřebuješ s vyhledáním centra pomoci, napiš mi aspoň přibližné místo a ráda ti pomůžu.
|
|
| Psychouš | •
|
(7.4.2005 10:06:18)
Ale houby, uber trochu domýšlení významu a trochu délky příspěvků ;-).
Nepředpokládal jsem automaticky nic. Napsal jsem dotaz a do stejného příspěvku názor na 1 z možných odpovědí, abych předešel tomuto:
1.příspěvek: Chodíš k psychologovi?
2.příspěvek: Ne / Ano
3.příspěvek: Tak to je blbost / Potom OK
Napsal jsem
1. příspěvek: Chodíš k psychologovi? Protože pokud ne, tak je to blbost.
:-)
A opovrhovat? :-))))) Houbyhouby, to by ses musela pěkně zasloužit, abych tebou, či kýmkoliv jiným, opovrhoval!
:-)
|
|
|
|
|
|
| Psychouš | •
|
(5.4.2005 7:50:16)
:-)
Nečekaně dobré!! :-) Ano, přesně tak, ten suverénní pocit už nenabyde. A bude kroutit hlavou nad těma, co jej ještě stále mají.
|
|
|
| Psychouš | •
|
(5.4.2005 13:44:05)
No to je samozřejmé. Ale většinou to jsou ty nepodstatnosti.
O zdraví, smrti, bolesti, ztrátách a zklamáních většinou my nerozhodujeme.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) | 
|
(5.4.2005 15:42:16)
Ale jak už tu někdo psal, zrovna na příkladu Daniely je dobře vidět, že není nepodstatné jak se k neovlivnitelným problémům člověk postaví.
|
|
|
|
|
|
|
| Zuzka, Janík a břicho | •
|
(7.4.2005 21:06:12)
Jenom tak na okraj, nejsme žádní extrémní sportovci, jen nás občas baví chodit po horách. A tak jsme s devítiměsíčním mimčem na Sněžce byli. Myslím, že ke spokojenosti všech.
|
|
|
| Ivana Procházková | 
|
(4.4.2005 20:51:31)
Nemáš nikoho na hlídání a stíháš si zajít zacvičit, ke kadeřníkovi nebo nakoupit?? A co s těmi dětmi mezitím děláš, když ti je nikdo nehlídá?
Jo, nakoupit se dá i s dětmi, ke kadeřníkovi možná taky, když je kadeřnice tolerantví (ta moje je a stejně tam dítě netahám), ale to cvičení snad bez hlídání ani nejde, ne? Nerýpám, jen by mě zajímalo, jak to děláš...
|
| Stáňa+Ondra (* r. 94) | 
|
(4.4.2005 21:25:14)
Ale jo, jde o i dětmi (myslím cvičení). Já třeba chodila na do kulturáku cvičení pro maminky, kde se automaticky počítalo s tím, že můžeme mít dítko sebou. měli tma bedničku kostek a různých jiných hraček, vytáhly jsem dětem žíněnku, na které se hrály. No a občas mi mladej přišel při zkracovačkách hupnout na břicho (moc bezva;-) a občas některá z nás přestal cvičit a šla utřít nos nebo roztrhnout dva, co se nemohli dohodnout, kdo bude teď mít o červené autíčko ... Ale zacvičit se dalo.
A v některých fitnesscentrech mívají hlídací službu (což je praqvda další výdaj, ale taky to cvičení umožní i bez hlídaní ze strany babiček ap.)
|
| MirkaEyrová |
|
(4.4.2005 21:33:15)
Stáňo, mé dítě se ovšem do věku tří let rozhodně nedalo "opít rohlíkem", jako aby ho hlídal někdo úplně cizí a neznámý, anebo dokonce aby bylo úplně samo mezi cizími dětmi a máma na druhém konci místnosti!:-)
To musíte mít proti mému synovi pravé andílky, když Vám dovolí dělat takové zázraky...
M.
|
| Stáňa+Ondra (* r. 94) |
|
(5.4.2005 8:11:29)
Mirko,
on Ondra taky odmítal zůstat zůstat dole v klubovně, kde byla možnost hlídání (dokonce zadarmo). No tak chodil do tělocvičny se mnou, ze začátku se motal s nějakým autíčkem hlavně kolem mne (jasně, že se mi občas pletl pod nohy, tak jsem se mu holt vyhnula nebo po pošoupla někam, kde už nepřekážel), pak už klíďou zůstal u kupy hraček na žíněnce někde v koutě a posledního půl ruku jsem ho dávala do "Klubíčka", co je u nás v KD takovoá celodopolední (placená) aktivita pro děti nechodící do MŠ. Ze začátku jsem to dopoledne strávila v šatničce - když měl mladej nějaký problém (čůrat, otevřít lahvičku s pitím..),chtěl mou asistenci, nikoliv pomoc od někoho jiného), postupně se osamostatnil. Prostě to šlo. Pochopitelně druhá možnost byla při první pláči konstatovat, že moje dítě samo nebude a rezignovat ... Jenže já nějak měla pocit, že postupně osamostatňování k životu patří a že když se chce, tak to většinou (ne tedy úplně vždy;-)) jde
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(5.4.2005 9:15:04)
Mirko,
nevím jak ostatní, ale já k tomu syna vedla odmalička. K tomu, aby bral jiný lidi jako samozřejmost a byl schopnej s nima vydržet neomezeně dlouhou dobu. Určitě k tomu musí mít dítě nějaký předpoklady, ale výchovou taky uděláš hodně. Dneska ve 2 a 1/4 roce vydrží fakt kdekoli s kýmkoli a je mu srdečně jedno, že tam nejsem já. Někdy, když jdu pryč z bytu, tak sice smlouvá, ale nebrečí a obyčejně mu stačí říct "maminka jde na nákup/na pivo apod." a je v pohodě. Mimo byt je mu to totálně šumafuk. :o)
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(5.4.2005 9:50:02)
Milado,
žádný recept není univerzálně platný.
Každopádně u nás ty možnosti byly a jsou, takže jich ráda využívám. Osobně mám totiž fakt husí kůži z dětí, co se drží mámy jako klíště a když na ně někdo jinej sáhne, dostanou hysterák. Zažila jsem to na dvouletým klukovi jedné známé a je to pro mně něco jako noční můra. :o(
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(5.4.2005 23:01:37)
Stáňo, Monty!
Obě v podstatě trváte na tom, že samostatnost lze u dítěte vychovat. Dobrá. U průměrného dítěte snad, ale už si nejsem jistá, jestli třeba můj syn je průměrné dítě:o))) Např. dodneška (je mu 7 let) mu dělá problémy si hrát "o volňásku" s jinými dětmi. Zrovna dneska se mě paní vychovatelka v družince ptala, jak si doma hraje (říkala jsem po pravdě, že si vlastně skoro pořád hraje "na školu" - píše "učebnice", dělá pana učitele a tak). Když mají děti volný program, syn tam tak bloumá po družince a nehraje si ani sám, ani s dětmi. Když mu nabídne alternativy, první je, že se syn zeptá: A musím? A tak je to s ním pořád. Takže když jsem s ním chodila před třetím rokem věku do MC, prostě tam byl se mnou a s jinými dětmi nebo sám si nehrál. Jiná věc je ta, že jsme tam nechodili často, protože jsme to přece jen měli dost daleko (15 km) - a taky MC provozovalo od 8 do (ježíš, já už nevím, do kolika přesně, ale mezi 11 a 12 hod), a my tam přijížděli na poslední asi hodinku, protože syn spával do osmi a tak.
Ovšem samozřejmě že od malinka byl zvyklý na babičky - tenkrát jsme bydleli jinde, takže to obě měly docela blízko - naprosto nebyl problém, aby pobyl někde nějakou dobu co mimi či batole s babičkami nebo tatínkem. Ovšem na cizí lidi zvyklý nebyl - jak bych to taky asi měla zařídit, když na hlídací tety nebyly peníze a krom toho tenkrát jsem proti hlídacím tetám byla zaujatá (a taky jsem neměla touhu a potřebu jejich služeb využívat).
Takže ano - ono to nešlo prostě nechat dítě někde, odejít a nechat ho řvát. Nevím proč. Neměla jsem důvod, potřebu a ani bych to svému synovi nemínila nikdy udělat (MMCH jsem odpůrce vyřvávací metody uspávání).
Druhá věc je ovšem ta, že do třech let věku dítěte jsem byla zelenáč zelenej, a vzhledem k tomu, že oba synovi rodičové jsou vlastně hodní, mírní lidé (:-))) ), byli jsme oba velmi, velmi zaskočeni neústupnou a "divokou" povahou synovou - takže jsme se ve výchově pěkně plácali, a ačkoliv přesvědčeni, že vychováváme laskavě, leč pevně, pevnosti v tom žel nebylo ani za mák. Tenkrát ovšem to bylo dost tvrdé - pevnost v mém pojetí nefungovala, tvrdší už jsem být neuměla - bylo by mi to proti mysli a proti mému nejhlubšímu přesvědčení - a tak mě deptaly výčitky a frustrace z toho, jak jsem neschopná matka, protože neumím dítě správně vychovat. No nic, co bylo to bylo.
Přes tento výchovný nedostatek si ale myslím, že i kdybych bývala byla tvrdší a syna někam víc tlačila, že ON by se třeba skutečně nenechal. Každou chvíli se mi připomene, že syn není průměrné dítě, ať vezmu jídlo, chování, poslušnost, zapomnětlivost, netrpělivost atd. atd. Je velmi, velmi svéhlavý, a až teď, pozvolna měkne a stává se tvárnějším...
M.
|
| MirkaEyrová |
|
(5.4.2005 23:09:04)
(Doplním předchozí o mých "výchovných nedostatcích". Jsem přesvědčená, že kdybych takhle vychovávala sama sebe:-))), že by ta pevnost, kterou jsem do výchovy dávala, bohatě stačila a byla by ze mě obstojně poslušná a zároveň dostatečně sebevědomá holčička:-))) Ovšem na synovu nepoddajnou povahu to bylo málo. Jeho "kosa" měla padnout na kámen:-((( )
M.
|
|
| Stáňa+Ondra (* r. 94) |
|
(6.4.2005 8:36:40)
Hele Mirko,
já nemám ambice hodnotit výchovu někoho, koho neznám a neznám jeho dítě. Ale jen na okraj - jestli si myslíš, že moje dítě je hodné a podajné, tak ani ne. Nebo ne vždy, a to ani dneska - v některých případech je to prostě malý vzteklík a svéhlavička, zřejmě s LMD (naštěstí jen v mírné formě), který povětšinou nejdřív jedná a pak myslí... Navíc je poměrně konzervativní a nemá rád změny ... (zrovna řešíme problém s víceletým gymplem - on tvrdí, že pokud se tam dostane, tak že si nedovede představit, že půjde do třídy, kde nikoho nezná...) Ono o tom, že nemá průměrné dítě je přesvědčena většina rodičů ;-) - to jaksi do značné míry vyplývá z povahy rodičovství.
Já svým příspěvkem jen chtěla říci, že některé problémy řešit jdou - pochopitelně to neplatí ve 100% případů, ale třeba jen v 90% (a já těžko posoudím, jestli jsi byla těch 10% kde to fakt nejde nebo těch 90%, kde by to šlo, kdyby člověk vyvinul trochu úsilí)
|
| Kopretinka |
|
(6.4.2005 9:41:22)
Nechci ti brát iluze, ale těch 90% ovlivnitelného je hóóódně nadnesených.
Jo a děti jsou některé skutečně snadno vychovatelné a jiné obtížně vychovatelné. pak záleží na prostředí. Snadno vychovatelné a pečující matka = téměř 100% dospělý neproblémový jedinec; snadno vych. dítě a nepečující matka = 50% šance; obtížně vychovat. a pečující matka = 50% šance; obtížně vychovatelné a nepečující matka = téměř 100% problémový dospělý jedinec.
Tak asi tak.
|
|
| MirkaEyrová |
|
(6.4.2005 20:52:41)
Stáňo, předem se omlouvám, ale bohužel Ti musím odpovědět trochu ostře.
Miluju totiž lidi, kteří přes internet poznají, kolik ten druhý vyvinul snahy. Milá zlatá, já jsem tý snahy vyvinula docela dost. Za prvé, z poměrně dost slušně placený práce jsem odešla kvůli dítěti - chtěla jsem dítě, v práci byl stres a já nechtěla, aby miminko trpělo stresem a přišlo tak ke zdravotnímu postižení. Už tenkrát se na mě dívali všichni jak na blázna, co blbnu - a dodneška si to musím při každém pohovoru, každém zasílání životopisu pěkně zodpovídat!!! Patrně je to jeden z důvodů, proč ještě nemám práci.
Za druhý. Vždycky jsem kupovala a četla literaturu o výchově dětí a péči o nich - a dělám to dle potřeby dosud.
Za třetí. Vždycky pro mě bylo první dítě, a pak teprve domácí práce, manžel nebo já. Tedy - když bylo miminko vzhůru a toužilo po mé přítomnosti a mé aktivitě, byla jsem u něj a povídala si s ním, zabavovala ho, zpívala atd atd - a to i v době, kdy většina novomaminek vaří, myje nádobí, uklízí, pere, žehlí, anebo dokonce studuje, chodí do cvičení nebo vydělává. Naopak v tom prvním roce jsem tu práci pak dodělávala, když dítě spalo - a spalo poměrně málo (některé maminky jsou na tom hůře, ale i tak syn spal vždycky méně, než uváděly tabulky v "chytrých knížkách"). Takže jsem spávala 5, někdy i 4 hodiny, a to ještě i s přerušováním, protože jsem pochopitelně kojila, jak nejdýl to šlo (asi do 8 měsíců, pak se syn sám odstavil).
Za čtvrtý - vždycky jsem vynakládala obrovské úsilí na to, abych syna co nejlépe vychovala - dělala jsem to od začátku, dělám to i dnes - i za cenu toho, že například dnes strávím mimo domov zhruba 7 hodin proto, aby byl syn ve škole v pohodě (vozím ho denně 15 km vlakem do vzdálené školy), a to ačkoliv bych nemusela - méně dobrou školu má 10 minut pěšky od domu.
Za pátý, vždycky, když se vyskytne jakýkoliv problém, anebo se běžné problémy (mluvím tedy o těch výchovných) nakupí do neúnosné míry, třeba hodiny a hodiny s manželem probíráme, co a jak, jak to zaonačit, aby to lépe klapalo, a to i na úkor spánku a třeba sexu. Pak také samozřejmě sháním informace, kde se dá - v knihovně, v knihkupectvích, tady na Rodině, na internetu, u psychologů atd. atd.
A tak bych mohla pokračovat. Tvůj nápad, že jsem se synovi mohla jako věnovat více, je naprosto nesmyslný. Naopak - naprostá většina žen se dítěti v průměru věnuje rapidně méně než já.
M.
|
| Lenka, 3 děti | •
|
(6.4.2005 22:42:46)
Cituji:
"...Naopak - naprostá většina žen se dítěti v průměru věnuje rapidně méně než já."
..A jak toto můžeš vědět? A když čtu Tvé řádky, tak mi připadá, že mateřství bereš jako obět - pořád si něco zdůvodňuješ. Tak snad budto to pro dítě chci udělat, tak to dělám...a nebo nechci a prostě nedělám.
Myslíš, že naprostá většina žen se věnuje dětem méně než Ty? Kde bereš tu jistotu - Ty s naprostou většinou matek bydlíš???
|
| Karolinaa, 3 děti | •
|
(6.4.2005 22:58:58)
Jen jestli synek neměl potíže se socializací právě z té přehnané péče .... Přijde mi to, jako by se Mirka dělala lepší než všechny ostatní matky právě tím, jak se intenzivně stará o blaho svého dítěte. Je to samozřejmě jen můj názor, ale silně mi připomíná mou matku, která od narození mého mladšího bratra už nechodila do zaměstnání, aby se o něho mohla starat. Taky si hledala všemožné výmluvy, proč do práce nemůže. Brácha je tou péčí poznamenaný do dneška /je mu přes 30/ a nedaří se mu najít partnerku.
|
|
| Ajina2 | 
|
(6.4.2005 23:30:55)
Mirko,
před chvílí jsem Ti psala něco na diskuzi "Trestání dětí". To jenom abys byla v obraze, kdo Ti píše.
Teď tady na komentářích čtu Tvůj příspěvek...Já nevím, ale souhlasím s Lenkou,tři děti. Jak toto můžeš napsat - to je opravdu absurdní věta.
Já ve svém okolí znám tolik maminek - každá máme trochu jiný přístup k výchově, ale určitě většina z nás se to snaží dělat jak nejlépe umí, své děti miluje a dělá pro ně, co se dá. O tom nakonec svědčí i mnohé diskuze tady na Rodině. Mě se to docela dotklo, aniž bych byla nějak vztahovačná. Sama mám už děti větší /tři syny/ a už si troufnu někomu poradit...Ale toto jsi asi nemyslela vážně, že?
a když čtu Tvůj příspěvek, musím Ti napsat - ono někdy MÍŇ ZNAMENÁ VÍC...a teď myslím míň v tom dobrém slova smyslu. Přeju ale opravdu upřímně hodně štěstí ve výchově synka - trochu se dívej kolem sebe, a dej si pozor na nepodložené závěry. Musela bys opravdu s většinou maminek bydlet, abys mohla posoudit, jak se svým dětem věnují..nebo nevěnují. Pochopila jsi to trošku?
|
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(6.4.2005 23:44:03)
Ještě tohle. Píšeš:
Vždycky pro mě bylo první dítě, a pak teprve domácí práce, manžel nebo já. Tedy - když bylo miminko vzhůru a toužilo po mé přítomnosti a mé aktivitě, byla jsem u něj a povídala si s ním, zabavovala ho, zpívala atd atd - a to i v době, kdy většina novomaminek vaří, myje nádobí, uklízí, pere, žehlí, anebo dokonce studuje, chodí do cvičení nebo vydělává.
Nevím, ale fakt si nemyslím, že miminko, které je vzhůru, potřebuje neustálý zájem ze strany matky nebo kohokoli jiného. Ono ještě nemá tak zralou nervovou soustavu a fůru podnětů nedokáže zpracovat. Naopak ho dle mého mínění spíš ruší. Dítě potřebuje matku cítit, vědět o ní, ale nemusí přece po celou dobu jeho bdělosti vymýšlet program?
|
| sally | 
|
(7.4.2005 0:32:37)
Milado,
no... Tom asi bez mého dohledu první měsíce taky nebyl - i přes den spával v místnosti, kde jsem byla. Ale to neznamená, že bych mu celou dobu, kdy byl bdělý vymýšlela program a zpívala písničky a neodvážila se ani umýt nádobí. Pokud se zabavil sám, tak jsem ho nechala. A nechávám dodnes (pokud ho ta zábava neohrožuje na zdraví či životě :-)).
|
| sally |
|
(7.4.2005 1:45:04)
Milado,
no... máme propojenou kuchyň obývák a pracovnu (nejsou tu dveře), odnášet mimi které právě usnulo do ložnice mi přišlo kontraproduktivní (spal klidně u vaření, uklízení atd.). Navíc jsem mírně postižená... chtěla jsem mít Toma na dohled... Tomův pobyt na JIPce jsem rozdejchávala dost dlouho, asi jsem byla trochu úzkostlivější než jiné mámy.
|
|
|
|
|
|
| Jana | 
|
(7.4.2005 0:29:34)
Mirko, zajimalo by me, jak si tuhle myslenku "nejdriv dite, potom cokoliv jineho" praktikovala, kdyz byl syn starsi. Ja mam zkusenost, ze obe nase deti dost zarli na manzela, kdyz se vrati z prace (t.j. kdyz si chceme povidat v pritomnosti deti, nejakou dobu po nas lezou, vykrikuji, vnucuji nam hracky, pusinky, hlazeni, maji zizen, nudli, potrebuji curat... atd, maji fantazii ;o) V takovou chvili co? Odhodis manzela a vas spolecny zivot a jdes je venovat zarlicimu umrnenci? Ja "odhodim deti" a venuju se nam (= mne a manzelovi) - a klidne jim vysvetlim, ze s maminkou si hrali cely den, tak ted na chvili pujci maminku tatinkovi.
Kdy varis? Kdy vesis pradlo? Kdy luxujes?
Nasi kluci (3,5r a 1,5r) bezne podavaji kolicky, podavaji pradlo, nosi lzicky do mycky, "luxuji", zalivaji kytky.. to vsechno delaji se mnou, nemame bezudrzbovou domacnost a nekdy to delat musim. A nechci, aby si mysleli, ze maminka kdykoliv zahodi jakoukoliv praci, svuj zajem, manzela a skoci k diteti.
J.
|
|
|
| sally |
|
(6.4.2005 23:54:25)
Mirko,
no já jsem docela ráda, že se svému dítěti věnuju MÉNĚ než ty. Ne, že bych mu nebyla k dispozici, když mě potřebuje, ale je členem rodiny - nikoliv jejím vrchním velitelem. Nevím, co je tak špatného na tom, když si mimi chvilku samo hraje mezitím, co máma dělá nějakou domácí práci. POchybuju, že mu nějak ublíží, když od malinka vidí, že nádobí nenaskáče čisté samo do kredence a nebo že každý (včetně rodičů a jeho samého) má nějaké povinnosti (chození do práce, úklid, nákupy, vaření) - a nedej bože i nějaké ty zájmy. S našima jsem jezdila na vodu (od dvou let - spaní ve spacáku ve stanu, vaření v kotlíku - milovala jsem to), na výlety, šmejdila jsem tátovi v tmavé komoře (fotografie) - zajímalo mě, co dospělí dělají a fascinovaly mě jejich koníčky a zájmy. Plus mi to otevřelo svět a možnosti do budoucna - nikdy jsem nebyla klasické dítě "s klíčem na krku" které bloumá po sídlišti, protože buď jsem měla nějaký daný program (kroužky) a nebo jsem se dokázala dost dobře zabavit sama - bez toho, že by mi rodiče museli tu zábavu nějak "předžvejkávat".
Naopak - myslím, že dítěti prospěje, když je součástí nějakého běžného provozu, kterému se ono samo musí naučit přizpůsobit - svět, který má jasná pravidla a pevné hranice je mnohem přijatelnější a srozumitelnější než svět, kde si dítě musí hranice a pravidla vytvářet samo.
|
|
| Stáňa+Ondra (* r. 94) |
|
(7.4.2005 8:24:42)
Mirko,
víš, že ostrost tvé odpovědi je docela zbytečná ;-)? Já v úvodu svého příspěvku napsala, že si nedělám ambice hodnotit cizí výchovu … a nikde jsem ani nepsala o tom, jestli jsi zrovna TY vyvinula snahy dost … (MMCH v tomhle kontextu je pak docela legrační, když napíšeš, že „naprostá většina žen se dítěti v průměru věnuje rapidně méně než já“ ).
Navíc jsem tenhle příspěvek psala v kontextu předchozí diskuse o tom, jestli je dítě možné naučit, aby nechalo maminku cvičit a hrálo si v rohu tělocvičny, popř. zvyknou na hlídání. Nebylo to ani zamák o tom, jestli se svému dítěti věnuješ nebo ne.
A upřímně řečeno, z tvých příspěvků prostě mám pocit, že tvé úsilí se věnovat dítěti na 250% bylo, pokud jde o samostatnost dítěte, kontraproduktivní … Já prostě zastavám ten názor, že dítě není možné postavit na rodinný piedestal a obětovat mu úplně vše. Myslím, že na tuhle roli si dítě rychle zvykne a ona se projeví i v jeho chování (a může to podle mne být i tím, že bude třeba nejisté ve chvíli, kdy se vše přestane točit kolem něj – pro něj to totiž bude neznámá a tudíž stresující situace).
Souhlasím se Sally a Janou, že domácí práce lze povětšinou dělat i s dítětem – žehlívala jsem s žehlicím prknem vedle postýlky, s dítětem na dece vedle žehlícího prkna, s dítěm stavícím si ze stavebnice kousek ode mne … a při to všem jsme klidně mohla s dítětem komunikovat. To samé platí o vaření … Dobu, kdy dítě spalo, jsem se vždycky aspoň s části snažila využít k tomu, abych si uvařila konev čaje, „hodila kopyta nahoru“ a přečetla si včerejší noviny nebo kus knížky . A hrdě se k tomu hlásím … Zachovala jsem to částečně i v době, kdy už dítě odpoledne nespalo (což bylo bohužel poměrně dost brzo) – prostě jsem Ondru naučila, že po obědě si maminka bude 15 minut (hodinové čtení jsem holt musela oželet) číst sama (a on si v té době taky důležitě listoval leporely), no a pak si budeme číst a prohlížet obrázky spolu.
|
| MirkaEyrová |
|
(7.4.2005 10:15:42)
Tak, holky, všechny, pardon, možná jsem trochu moc prudila:-))))
Samozřejmě že kdyby si syn SÁM HRÁL co miminko, že bych ho nechala. Ale on prostě byl nespokojený, brečel a tak. Samozřejmě že když se sám zabavil, že jsem letěla něco udělat (pokud jsem se tedy nenechala strhnout k pozorování, co dělá, neb mě to prostě nadchýňalo:-))), ale takových chvil bylo minimum.
Jinak pochopitelně když byl větší, tak jsem se snažila to směrovat trochu jinam. To, že jsem "nedělala" domácí práce s ním, bylo taky o té mé nešťastné citlivosti - prostě se nezvládám soustředit na dvě věci najednou (škrabat brambory a ještě si povídat s dítětem a hlídat jeho aktivity (byl do 5 let velmi živý, pak se trochu zklidnil)). Samozřejmě co je větší, už není na žádném piedestalu a musí "zapadnout" do rodiny, tj. musí nás třeba s manžou nechat povídat (i když měl taky období, že žárlil, teď už je zase rozumnější). Ale to souvisí s MÝM vývojovým mezistupněm, kdy jsem právě chodila do té poradny a šrotila v hlavičce. Takže někdy kolem tří let se NĚCO ve mně zlomilo a já (konečně:o))) pochopila nějaké souvislosti; ono by to bylo dost složité na vysvětlování a to není účelem. Každopádně se můj postoj úplně změnil, ale samozřejmě to mělo souvislost i s mojí matkou. (Mám na mysli princip, že když jsem se jako "dospělé dítě" nedokázala zbavit vlivu matky a nedokázala jsem se "prát za svá práva" před ní, tak jsem to logicky nemohla umět ani u svého dítěte. Vidím v tom přímou souvislost - ve chvíli, kdy jsem se zbavila "zbožnění" své matky (nebo jak to nazvat), a dokázala jsem jí do očí říct Ne tohle dělat nebudeš, tak jsem pak k témuž dozrála i u dítěte.)
Samozřejmě připouštím, že jsme měli syna od narození vychovávat asi o špetku jinak (jak, to samozřejmě netuším, tedy - nevím, co by dělal on, kdybych postupovala jinak), a že teď "sklízíme" plody v podobě zvětšených problémů (ovšem nikdo nemůže vyloučit, že stejné problémy by byly, i kdybych postupovala jinak). Ale o těchhle věcech jsem před početím syna neměla ani tušení, prostě jsem si myslela, že jsem dospělá, normálně zralá žena, takže jsme počali dítko a pak tu výchovu NĚJAK dělali.
Samozřejmě že teď už nelítám a nesháním synovi zábavu (naopak, jemu převelice vyhovuje řídit si, co dělá) - ale to zase neznamená, že nevyhledáváme příležitosti, jak si jako rodina UŽÍT - divadlo, výlety ap. dle možností. Teď je syn víc "orašplováván" a tlačen do větší pokory, odpovědnosti, zodpovědnosti vůči druhým atd atd (ne že bych to do 3 let nedělala, ale dělala jsem to jinak).
Ale stále je u mě na prvním místě - tj. když má problémy, snažím se je řešit jak nejlíp dovedu, i za cenu obětí.
Jo, s těmi oběťmi. Já to dělám z přesvědčení, že je to tak správné. To, že jsem to tu zdůraznila, je proto, že mě Stáňa naštvala (:-))) ). Skutečně si nemyslím, že bych ještě teď syna rozmazlovala. Ovšem - jestli je pohoda ve škole rozmazlení, tak ho teda rozmazluju, no:o)))
Samozřejmě že jestli se obětuju, tak za prvé - po synovi požaduji na oplátku jen to, aby se choval "jako slušný chlapec", tj. ve zkratce aby nikomu neubližoval, nebyl zlý, a plnil své povinnosti, a pokud toto nějak dodrží, tak ode mě neuslyší jediný slovíčko výčitek (doufám:-))) ), za druhý - zase si to vynahradím jinak, abych nezahořkla, třeba jsem si před rokem dopřála Bornovy Tři mušketýry za šest stovek (přesto, že jsem nezaměstnaná:-))) ).
S tou prací - jasně, bude se na tom pracovat, ale zatím se z toho pořád nemůžu vzpamatovat. Jo, v knihovně našeho kraj. města mě nepřijali, budu to zítra zkoušet v jiném městě a jiné knihovně, pak taky mám posílat žádost (pardon, teď už je to "motivační dopis") na knihovnici Památkového ústavu a tak.
Jéžiš, a teď se mi asi ztratil ten příspěvek. Některá podotkla, že je komické, jak generalizuju hned v zápětí, co za to sprdnu Stáňu. Jo, tak to máš pravdu, asi se mi vzteky zatemnil na chvíli mozek:-)))) Pardon, já to tak nemyslela, že bych Vás chtěla urážet, to zas ne...
M.
|
| Stáňa+Ondra (* r. 94) |
|
(7.4.2005 10:40:54)
Mirko,
teda přiznám se, že jsem svůj příspěvek považovala za naprosto nekomfliktní :-) a nenapadlo mne, že by tě mohl tak naštvat. Měl to být takový dovětek za tím, co jsem napsala dřív, aby to nevypadalo, že hodnotím spešl tvou výchovu... Koukám, že se mi fakt povedl pravý opak :-)
|
|
|
| Simča, dcery *1988 a 1997 | 
|
(7.4.2005 10:31:26)
Plně souhlasím se Stáňou: Pokud jsem dělala doma cokoliv, dítě (děti moc nepíši, neboť vzhledem k věkovému odstupu máme v podstatě dva jedináčky  ) si podle věku leželo v postýlce - hrálo v ohrádce - hrálo si na zemi. Máme velikou kuchyň, takže jsem měla postýlku "spací", kde mimi spalo a postýlku "hrací" v kuchyni. Časem tam byla ohrádka - je větší - a ještě později jsem do dveří mezi kuchyní a dětským pokojem dala díl rozebrané ohrádky (kvůli bezpečnosti mrněte) a v kuchyni jsem mohla vařit, žehlit, pracovat na PC a holky mně viděly, slyšely,...... Většinou jsem je po pravdě jakoby nezajímala (ale vím, že ať si hrály sebevíce zaujatě, neustále slyšely co se tu děje či povídá - když byly větší, často po nějaké době zopakovaly něco, co v kuchyni bylo řečeno v době, kdy jsem si mohla myslet, že jsou zaujaté hrou - jó, malý hrnky s velkýma ušima!).
Jejich jistota že "máma je vždy poruce" byla taková, že se nepotřebovaly neustále na mně věšet. Holky byly a jsou docela nezávislé osůbky. Jistě, jiná situace je, když je mimísek či dítko nemocné (viz Milada), ale pokud to není z tohoto důvodu, myslím si, že je fakt lepší zapojit děti do běžného provozu, protože přizpůsbovat veškerý život dítěti znamená rezignovat na ostatní život - na práci, manželství, přátelství, koníčky či lásku. A není dobře věšet život na jeden hřebíček.....
Jen tak cvičně: budu-li mít více dětí, jak mohu každému plně vyhovět, když bude mít každé třeba v jeden okamžik odlišný názor, co se má TEĎ dělat?
Nebo: jak zamezím intenzivní žárlivosti staršího dítěte, když se mi narodí druhé a já mu budu chtít být neustále "k dispozici".
Nebo do třetice: co budu dělat, až dítě (děti) budou větší a můj zájem je bude spíše obtěžovat. Budu taková ta maminka, která se věší na syna ještě ve třiceti, kdy má vlastní rodinu? Protože moje manželství, koníčky, lásku i přátelství jsem dávno pohřbila - obětovala jsem je na "oltář svatého mteřství". A teď mohu jen chodit a vykládat, jak jsem se dětem obětovala a ony jsou tak nevděčné......
Ne, musím se dětem věnovat, dát jim, co potřebují, ale dát také sobě či manželovi (manželství), co potřebujeme. Protože intenziví péče o děti trvá deset, patnáct či dvacet let, ale pak mají děti právo na svůj život a stejně tak my, rodiče máme před sebou třeba ještě třicet či čtyřicet let života - a musíme ho žít naplno, jinak z nás budou nesnesitelní a všem okolo sebe život znepříjemňující otravové......
Simča
|
|
| Evelyn1968,2děti | 
|
(7.4.2005 18:15:15)
ahoj Mirko,
přečetla jsem si kousek diskuse a musím napsat, že Tě úplně chápu v té péči o miminko.
Mám pocit, že všechny co píšete, jak jste s miminkem všechno zvládaly, jste třeba neměly tak náročná miminka (nevím to, jen mě to napadlo). Píšu to po zkušenostech s mými dvěma dětmi. S dcerou jsem dělala všechno a ona při tom ležela na dece, v postýlce, v ohrádce, v kočárku na balkóně atd..... a hrála si, byla v pohodě. Syn, pokud někde jen tak ležel, tak řval a řval a řval.
Je to jen můj názor, že někdy to prostě nejde, nechat dítě, ať se samo zabaví. Jinak dál jsem to řešila přesně obráceně, úderem třetího roku šel syn do školky, aby co nejdříve zapadl do dětského kolektivu (moc známých s dětmi jsme neměli) a osamostatnil se. Práci jsem nesehnala, tak jsem kvůli tomu radši vzala úklid, měla jsem pocit, že mu školka prospěje a snad to tak i bylo.
Přeju hodně štěstí.
E.
|
| MirkaEyrová |
|
(7.4.2005 19:18:43)
No, v podstatě já jsem taky pak už chtěla, aby se co nejvíc osamostatnil. Do čtyř let jsem s ním byla doma úplně, ale tím stylem, že šel dvakrát týdně do kroužku a občas jsme šli do mateř. centra (občas proto, že jsme v MC nestíhali být včas), a ze dvou důvodů, jednak kvůli mateř. příspěvku (tušila jsem, že sehnat práci nebude legrace), a jednak kvůli tomu, že ještě kluk fakt neuměl takové prkotiny jako se pořádně obléci, taky se mu ještě ve 3 letech stávalo, že sice kakal na nočník, ale spoďárky měl několikrát za den ušpiněné - a taky neuměl vyměšovat na "velkou" toaletu a tak.
- Ale úderem čtvrtého roku šel chlapeček do školky taky. Jen ne na celý den. Mimo jiné proto, že jsem neměla práci, a jako taková jsem v naší MŠ neměla "nárok" na odpolední pobyt dítěte ve školce.
Ale s osamostatňováním to stejně nešlo tak rychle - neuměl si s dětmi hrát, hrál si "jinak" než ostatní, což ho myslím dost vyčleňovalo z kolektivu a tak.
M.
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(7.4.2005 19:49:22)
Jo, to chápu:o), ten náš si rád zahraje na autobus občas i teď, ve skoro jedenácti letech:o))).
E.
|
|
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(7.4.2005 10:31:02)
Jo, Pettino, mně taky asi trošku "hráblo", to se mi stává vždycky, když se naštvu:-)))
S tím, že se nezačleňuje do hry. JÁ bych to taky z části ani neřešila. Pokud by se tvářil spokojeně. Ve staré škole se ovšem spokojeně netvářil. Takže toto se vyřešilo tím, že je v jiné škole. Teď se tváří spokojeně. Ale samozřejmě že tím, kdo tyhle věci odjakživa u nás řeší především, jsou UČITELKY. Učitelkám v MŠ vadilo, že místo hraní s dětmi pochoduje. Sakra, dyť ho to bavilo!!! Jo, ale když to vadilo učitelkám, tak jsem se tím MUSELA zabývat. Tedy, aspoň zas já vycházím z toho, že by rodič měl se školou spolupracovat. Teď zase v družině "pochoduje", a paní vychovatelka se mě ptala, s čím že si doma hraje? Prý si s nikým nehraje, ani s ničím, a tak. No - přístup měla trochu jiný než učitelky v MŠ, tak nevím. A hádej co? Syn připustil, že si hraje na řidiče autobusu. No není to krásný? Všecky děti tam potřebujou ke hře stavebnice a kostky, a on si vystačí s představou autobusu, silnic a zastávek:-))))
---
No jo, nechci se asi nad nikoho povyšovat (aspoň doufám), a rozhodně ne v klidové situaci. Ovšem když se naštvu, tak to potom lítaj válečky... Pardon.
M.
|
| Lenka, 3 děti | •
|
(7.4.2005 11:19:50)
Holky - je to absolutní ztráta času. Všichni se snažíme něco jí vysvětlit, poradit. Vše je stejně Mirkou překrouceno. Ona bude jednou ta matinka - postrach všech potencionálních partnerek svého opečovávaného syna.
Mirko - jiné děti potřebují k hraní hračky, jen Tvůj si vystačí s fantaziííí. A jak to víš? Že jen Tvoje dítě používá fantazii? Koukej taky kolem sebe, nežij ve skleníku - všímej si taky ostatních. Jsi normální sobec. Tvůj synek z Tvé pozornosti a pitvání všeho může být jednou pěkně neurotický.Nech ho žííít.
Tot moje poslední řádky k Tobě - jinak nemíním ztrácet čas.
|
| MirkaEyrová |
|
(7.4.2005 12:04:00)
Lenko, co blbneš??? To byla přece legrace, dyť jsem tam dala smailíka skoro až do Prahy:-)))
M.
|
|
| MirkaEyrová |
|
(7.4.2005 12:57:37)
(Jinak Lenko, Tobě se taky podařilo moje slova překroutit, ani asi netušíš, jak. Takže moje poznámka o fantazii měla říct asi tolik - Hele, o svýho syna se nebojím tolik, jak jsi to pochopila, taky z něj mám radost. Vůbec jsem nikoho nechtěla ranit, ani se nad nikoho povyšovat, takže "tvrdost" doslovného výkladu měl smailík shodit do oblasti ironie vůči sama sobě, vůči mé výchově, případně i vůči učitelkám, které mi už párkrát nasadily brouka do hlavy. --- To, že tady popisuju svý boje sama se sebou, jestli ho dobře vychovávám, není projevem toho, že nenechám syna "žít" - ten o těch bojích většinou ani neví, anebo (doufám) neví, že se moje případné starosti týkají jeho. --- Z většiny diskuzí tady jsem si vzala nějaká poučení - proč myslíš, že sem asi tak lezu? Vždyť mi tak trochu nahrazujete kamarádky - před svými kamarádkami se tak stydím, jak jsem neschopná, že bych jim v životě nemohla říct třeba ani "Chodím k psychiatrovi pro prášky", takže si s nima nemám vlastně ani o čem povídat. Kromě toho nejlepší moje kamarádka se vdala do Ameriky... --- Jo, a taky upřímně doufám, že žádným postrachem snach nebudu - mám zářný vzor ve své matce, takže se vynasnažím, abych neprudila, neboť vím moc dobře, jak hnusný to je. Koneckonců - budou to eventuálně dospělí jedinci, takže pokud nebudou loupit, vraždit a provádět bankovní podvody, tak hodlám ani neceknout, budou dospělí, svéprávní, tak ať se postarají:-))) Ale dokud není syn dostatečně samostatný, odpovědný a zralý (netvrď mi, že v sedmi letech dítě může být tak zkušené a zralé, jako třeba v 18 nebo v 25 letech), tak za něj nesu odpovědnost a holt se musím snažit já, to k dětem prostě patří. Tedy - zas aby to někdo nepřekroutil - odpovědnost, kterou syn unese, mu laskavě přenechávám, poňoukám ho k odpovědnosti a samostatnému myšlení, ale pokud vidím, že se chová "nedospěle", pak ho prostě nějak usměrňuju. Usměrňování, pokud vím, zakazuje jedině liberální výchova, moderní dlouhá desetiletí v Americe, ale svět od ní ustupuje, protože lidé začínají chápat, že nedávat dětem žádné hranice není zrovna ideální. --- Takže Lenko, myslím, že až tak ztracenej případ nejsem. Koneckonců už jsem ptáčkovi synáčkovi nadhodila, že mi má klidně připomenout, když se nebudu chovat zrovna nejlíp v době, kdy bude dospělý:-))) )
M.
|
| Lenka, 3 děti | •
|
(7.4.2005 13:24:36)
Mirko,
připadáš mi trochu schizofrenní - některé Tvé příspěvky jsou plné nepochopení, sobectví...jiné zase plné rozumných vět. Někdy si výrazně protiřečíš...přijde mi, že si nestojíš za svým - a že to je nějaký sport z Tvé strany, jak se tu prezentuješ.
|
| MirkaEyrová |
|
(7.4.2005 13:32:10)
Nevím, píšu jen to, co cítím a nepřipadá mi, že by jedno protiřečilo druhýmu. Jo, tón je jinej - je rozdíl, když se "rozjedu" při naštvání a je rozdíl, když jsem klidná. Taky když se snažím bejt "zářně vtipná", tak volím jiná slova a prostředky, než když mluvím "vážně". Pokud chceš, uveď příklad. Budu přemýšlet.
K tomu "sportu" - co tím myslíš? Že tady schválně prudím, a pak si "hraju" na něco jinýho? Jestli ano, mýlíš se.
M.
|
|
|
| Apolena. |
|
(7.4.2005 13:33:51)
Mirko,
ty budeš taková ta extrémisticky hodná máma...jako ta moje, akorát ta na mě naštěstí neměla v dětství tolik času.
Taky nesouhlasím s názorem "dítě a jinak nic", je to škoda, zahodit všechny zájmy a obětovat všechno na oltář dítěti (které o to většinou nestojí).
Ještě jsem neporozuměla jedné věci - když tolik toužíš po dětech a další vlastní se nedaří, proč si nějaké neadoptujete?
|
| MirkaEyrová |
|
(7.4.2005 13:46:53)
Sylvo, já nemůžu mít další dítě ne proto, že bych gynekologicky nemohla, ale protože už se bojím, že bych mu nedala tolik, kolik si miminko zaslouží - bojím se, že bych je zanedbala (nehoupala, nezpívala, nepovídala atd.).
Dítě a jinak nic už pochopitelně dávno neplatí ani u mě - třeba relaxuju na Rodině, nebo jindy čtu knížky, nebo koukám na filmy, nebo dělám jiný věci jako koníčka. Taky jsem se synem hodně cestovala, projezdili jsme celé okolí, a to musel sakra kmitat - vyjížděli jsme kolem desáté a vraceli se kolem páté.
Platilo to hlavně když byl miminko, a platí to v případě problémů a potíží, kterých ale jsme si docela užili.
M.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Kopretinka |
|
(6.4.2005 10:01:45)
To, co píšeš o svém synovi tak důvěrně znám. Je můj čtvrtý a ačkoli nemám problém být pevná, je to děs. První děti jsem měla poslušné, byla jsem schopna se snimi skoro vždy domluvit a vztekací scény jsem absolutně neznala. Co mi předvádí tento pěkně zamávalo s mým pocitem úspěšné matky a to pravděpodobně netrí žádnou LMD ani ADHD. Kdo sám nepoznal, nepochopí.
Mám o těchto dětech dobrou knihu, jmenuje se Problémové dítě a ? dál nevím, zítra ti to písnu. Ahoj, jo a jen maličkost, je nutné vystavovat ho změně školy? Chápu asi proč to chceš a už teď si říkám, že je to asi blbá otázka, určitě to sama zvažuješ.
|
| MirkaEyrová |
|
(6.4.2005 21:59:50)
Kopretinko, už se stalo a synovi se zatím (ťuk ťuk) v nové škole líbí. Celou anabázi se vším všudy bys nalistovala na diskuzi Šikana ve škole z asi října či listopadu, a myslím i něco na Povídání o škole, to teď asi z února (omlouvám se, ještě jsem se nenaučila dávat sem odkazy).
--- Celkem vzato jsme strávili letošní leden jako v těžkém snu - pořád jsme přemýšleli, probírali pro a proti, vymýšleli, jak by to teoreticky mohlo fungovat, navštívili školu, o kterou jsme měli zájem... No, jsem ráda, že to máme za sebou.
Nutná ta změna samozřejmě nebyla, ale přispělo k tomu několik různých okolností, počínaje tou, že jsem od začátku toužila po alternativní škole - a kdybychom bydleli někde blízko, určitě by tam nastoupil hned od začátku - až k tomu, že synovi děti v původní škole ubližovali, takže i když to pan ředitel zatrhl, syn se do školy bál chodit a byl velmi, velmi smutný až nešťastný. Pro mě byl ovšem hlavním impulsem fakt, že jsem si říkala - tak o co té jeho škole vlastně jde? Aby zapadl, nevybočoval (přestávky trávil schován na toaletě, protože se bál být ve třídě sám mezi dětmi). Ale starají se taky o to, jak se bude cítit? Asi moc ne. To už nechávají na něm a na nás rodičích. Tj. když budu chtít, aby se lépe cítil, budu na to úplně sama - škola pro to nehne ani prstem. Takže jsem vybrala školu (MMCH jedinou takovou v širokém okolí), která má ve svém programu některé mně velmi blízké věci. Ocituji například:
"mnohem větší důraz na socializační funkci školy. K tomu také přistupují nové informace z neurofyziologie, psychologie i pedagogiky, které jasně hovoří o nových nárocích na kvalitu prostředí, v němž proces učení probíhá. Je to důraz na vytváření bezpečného klimatu a prostoru pro co největší aktivitu učících se osob. V souladu s těmito moderními trendy je cílem našeho školního vzdělávacího programu vytvořit ze školy místo aktivního a radostného poznávání, místo, kde se plně respektují individuální zvláštnosti každého dítěte a jeho právo na různost a individuální tempo. Velký důraz je v programu kladen na výchovné působení školy.
Základem je partnerský vztah mezi žáky a učiteli, mezi učiteli a rodiči založený na vzájemném respektu." atd.
Možná dlouhá citace, ale velmi výstižná.
V nové škole se syn uvolnil, je spokojenější, spontánnější, říká, že se mu tam líbí. I mně se na nové škole víc líbí - je vidět, že výše citovaný program není jen cár papíru, ale každodenní skutečnost.
Samozřejmě hodnotit tento nesnadný krok budu moct vlastně až po letech, ale pochopitelně věřím, že jsme udělali to nejlepší, co se v našich podmínkách udělat dalo.
M.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(6.4.2005 23:36:22)
Mirko,
a nemůže právě v tom být ta chyba?
Víš, ono u právě narozeného miminka těžko poznáš, že je přecitlivělé. A to, co píšeš o své péči - nevím, z mého úhlu pohledu to je přinejmenším kontraproduktivní. Děti nejsou hloupé a pokud si dítě naučíš na to, že se kvůli němu rozkrájíš, pleteš si na sebe bič. Nemůžeš vědět, jak by se tvůj syn vyvíjel, kdyby právě tuhle (dle mého soudu) enormní péči neměl. Možná by sis ušetřila spoustu problémů.
Já jsem například CHTĚLA, aby můj syn byl společenský, komunikativní dítě, který nebude mít problémy v kontaktu s lidmi, protože děti fixovaný pouze na matku jsou mi prostě protivný. Samozřejmě kdyby během svýho vývoje jevil známky nějaké přecitlivělosti, kdyby na to reagoval negativně, dělala bych to JINAK, ale aspoň bych to zkusila. Takže u nás doma (a bydleli jsme po jeho narození do jeho roku v garsonce o 19ti metrech) byli dost často cizí lidi, třeba do půlnoci, kdy on už dávno spal. Chtěla jsem, aby věděl, že maminka je tu samozřejmě pro něj, ale nemá na starosti JENOM JEHO - že prostě nejsem jeho otrok. Zažila jsem tenhle postup u mý mámy a mladší ségry, to bylo velice chtěný, rozmazlovaný dítě, který tyranizovalo celou rodinu a nikdy nezapomenu na to, jak máti asi v jejích 2 a půl letech nahrávala na kazeťák její promluvy, kde mj. bylo: "Tatínek je major a maminka otrokyně." Oni jí k tomu vedli, ještě se tomu smáli, že to říká, a pak se oba hodně divili, jaký měla sestra v dospívání problémy. Mmch. v nějakých patnácti mi zcela vážně řekla, že rodiče jsou vlastně jenom kasičky na dvou nohou, který prostě musej platit, když už si ji pořídili.
Pro mne je dítě na prvním místě v tom smyslu, že dejme tomu okamžitě zruším pracovní záležitosti nebo "zábavu", když večer blinká a není mu dobře, v tom, že jeho potřeby (jídlo, oblečení apod.) jsou uspokojovaný v první řadě, v tom, že ho vyslechnu, věnuju se mu, povídáme si, hrajeme, ale jsou chvíle, kdy buď chci nebo musím jít pryč nebo se během dne věnovat i něčemu jinýmu a přes to nejede vlak. Může se vztekat jak chce. A on to ani nedělá, protože ví, že je to zbytečný. Dítě podle mého názoru nemá žít v domnění, že rodič je jeho hračka nebo otrok. Stejně jako nedostatek péče může mít negativní následky, tak je může mít i péče přehnaná...
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)