Re: Děti přínosem?

možná Tě trochu šokuju, ale já mám dítě čistě z rozumových důvodů. Vždycky jsem to brala tak, že děti jednou rozhodně chci, ale až za hodně dlouho, rozhodně ne brzy. Nakonec se mi dcerka narodila v devětadvaceti a já měla pořád pocit, že kdyby to počkalo ještě tak deset let, tak by to bylo fajn.
Tikání biologických hodin jsem nikdy necítila ani omylem a mít dítě mě naprosto nelákalo, i když jsem věděla, že bych uměla být velmi pečlivou, zodpovědnou a milující matkou a materiálně jsem pro dítě měla podmínky už dávno. Dítě jsem si pořídila vlastně hlavně proto, že jsem se bála , abych neprošvihla čas a možnost. Aby se mi nestalo, že v momentě kdy přeci jen začnu po dítěti toužit tak už to nepůjde a zůstanu bezdětná. Taky dost loudil o potomka manžel o).
Moje maminka byla strašně obětavá, celý život strávila u plotny, tatínek v garáži a na kanapi. Maminka měla zvláštní potřebu udělat si z jakékoli dobrovolné činnosti povinnost a udřít se, strhat se pro blaho rodiny. Třeba když jsme jeli na borůvky, tak z toho mamina udělala galeje a všichni trhali jak otroci (jen otec dostal svobodu s směl na houby o) ). Nesměli jsme si pohrát, zablbnout si se ségrou, protože by to byla škoda času, mamina sama šla příkladem a urvala rekordy. Nebyla tak hamižná, jen to s námi myslela dobře a chtěla pro nás zavařit dost borůvek na zimu, vždyť jsou přeci tak dobrý o). Borůvky mi tím natolik zhnusila, že je nejím dodnes o). Taky naši prakticky nevedli společenskej život, prostě je nebavilo vysedávat s kamarády u vína nebo jít na koncert. Tatínek trávil hodně času v práci a doma odpočíval, mamince zabrala veškerý čas péče o domácnost a rodinu. Oni tak byli asi šťastní, ale já jsem si z dětství v podvědomí odnesla přesvědčení, že ve chvíli kdy se stanu matkou, tak ztrácím veškerý právo na vlastní život a vlastní potěšení z čehokoli a pokud se všeho nevzdám a neobětuju se rodině, tak nebudu dobrá matka. Měla jsem hluboko v sobě pocit, že dítětem končí život a všechno co mě kdy těšilo, teď už mám jen povinnosti a starosti. Věřila jsem, že dítě má veškerá práva na veškerý můj čas a mou energii a já mám povinnost mu ji dát, když jsem ho na svět přivedla a ono nemělo na výběr jestli se narodit chce nebo ne. Já jsem to rozhodla za něj a proto už mám k němu výhradně jen povinnosti, jinak budu sobecká a špatná matka a to je nepřijatelný, taková matka si nezaslouží mít děti.
Tohle všechno jsem někde na dně duše cítila a byla jsem dost nešťastná z představy těhotenství. Bylo mi líto všechno hezký takhle zabalit a nesmět si už nikdy žádnou radost užít jen tak pro sebe. Přesto jsem nakonec do těhotenství šla. Hodně na tom zapracoval i manžel, který sice zprvu vůbec nechápal která bije, ale když mu to došlo, tak mě zkoušel přesvědčit, že není nutný, aby život končil narozením dítěte. Tak úplně mi to všechno došlo až když se malá narodila. Dnes už mám dojem, že není hřích užít si něco sem tam i pro sebe, pokud to není na úkor holčičky a dcerku si vyloženě užívám. Občas večer sice pletu nohama a pořád si uvědomuju všechna ta omezení co dítě přinese, pořádně jsem se nevyspala ani nepamatuju o) a babičky bydlí hrozně daleko, takže hlídání nemám ani omylem, ale objevila jsem i všechno to hezký co dítě do rodiny přinese. Malá je zlaťoučká, nádherně se umí smát, dělá úžasný lumpárny a občas i pořádně zlobí, ale nelituju že jsem do těhotenství šla. Časem plánujeme další dítě a to už bude všechno úplně jinak, dnes už vím co to obnáší a do čeho těhotenstvím jdu.