| Evča, kluci 90+96 | 
 |
(12.12.2002 22:52:04)
Ahoj Henri,
Mockrát děkuju za pěkný článeček. Přimělas mě k zamyšlení…
V jedné knížce Dr.Plzák píše, že mockrát slyšel od starých lidí, kteří prožili spokojené manželství, že nejdůležitější mezi manželi je ÚCTA.
Když jsem tuhle větu kdysi četla poprvé, tak mi to nějak moc nedocházelo. Popravdě řečeno, říkala jsem si něco jako „Hmm, úcta, to je asi potřeba, ale přece důležitější je láska, společné zájmy a plány, soulad v posteli atd. atd.“
Ale roky běží, jsem už vdaná 14 let (je to vůbec možný? :-)) a pět let předtím jsem s mým nynějším manželem chodila, takže jsme spolu 19 let…. A mně pomalu dochází, že ty staří lidé mají asi pravdu…
Asi každá láska časem uvadá, resp. určitě vyprchá takové to prvotní okouzlení a přesvědčení, jak skvělého člověka jsem si vzal(a). Přednosti protějšku začnou být okoukané a začínají nám připadat jako samozřejmosti, zatímco chyby protějšku vyplouvají na povrch čím dál víc a začínají nás dráždit. Samozřejmě to funguje i opačně a i náš manžel na nás vidí zřetelněji naše chyby než naše přednosti…
A sexuální okouzlení? Samozřejmě to taky vyprchává a asi je to normální, protože (jak píše Dr.Plzák) není možné čtyřicet let horoucně toužit po někom, koho máme denně „jistého“ a vedle sebe. Člověk je už takový, že si moc neváží toho, co má denně… Ale i když toho druhého vážíme, tak asi není v lidských silách po něm pořád toužit jako na počátku vztahu.
V sexu s přibývajícími lety asi nastupuje stereotyp – v ideálním případě stereotyp příjemný pro oba, a jen občas prozářený něčím „super“, co se nějak mimořádně povede. Ale většinou je to spíš cosi jako „přátelský zápas“, řečeno slovy kreslíře Dušana Pálky :-) Nemyslím to nijak špatně a myslím si, že pokud si manželé i po 25 letech pravidelně spolu dopřejí nějaký ten „přátelák“, tak je to skvělé a nejspíš to znamená, že je jim spolu dobře i jinak.
Když se ten vztah podaří, tak se ta původní láska či spíš zamilovanost postupně přerodí do manželské lásky, která má úplně jinou kvalitu. Možná je na první pohled méně „zářivá“ a atraktivní, ale je to vztah pevnější, jistější, trvalejší a spolehlivější než když s námi mávají rozbouřené hormony jako na počátku.
A asi to tak má být, ostatně není možné se celé manželství vznášet v oblacích, ale je třeba řešit mnoho běžných starostí a problémů, vychovávat děti atd. a manželé by si měli být hlavně oporou. S odstupem doby se mi zdá, že dva zamilovaní, v nichž bouří hormony, jsou sice k sobě mocně přitahováni, ale o „opoře“ a „spolehlivosti“ se mluvit nedá. Spíš bych řekla, že ty velké hormonální bouře by byly tak trochu na překážku tomu, co manželský a rodičovský život přináší.
Snad mi rozumíte, co tím chci říct. Ta předchozí slova nejsou vůbec zaměřena proti manželskému sexu, naopak – bez něj by to bylo moc smutné a šedivé, je to takové příjemné koření manželství. Ale chci tím říct, že pro manželství jsou z celkového pohledu důležitější asi jiné věci – aspoň podle mého současného názoru.
V knížkách Dr.Plzáka se píše, že zralá manželská láska se dá charakterizovat pomocí tří S. Totiž že ke svému manželskému partnerovi cítím Soucit, že se mi po něm Stýská, když je někde pryč, a že mám o něj Starost, aby se mu něco nestalo. A pokud přestávám k manželovi cítit Soucit či se mi po něm neStýská či o něj nemám Starost, tak je to vážné znamení, že je něco špatně.
A ještě k té úctě. Čím dál víc mi dochází, jak moc je to důležité. Když mají lidé k sobě úctu, tak jsou k sobě ohleduplní, tolerantní, respekt, chovají se k sobě slušně atd. S léty poznávám, jak moc je důležité dodržovat v manželství základní pravidla slušného chování.
Hodně lidí má asi tendenci chovat se dobře v práci a mezi kamarády, ale doma už jim to moc nejde a ani se jim nechce. Jenže když se manželé k sobě nechovají slušně a s ÚCTOU, tak se postupně začne bourat i to ostatní… a ani skvělý sex to nespraví, ani ty společné zájmy….
Závěrem mě napadá, že jeden recept na spokojené manželství i na další vztahy už před dvěma tisíci lety vyslovil Ježíš: „Co nechceš, aby druzí činili Tobě, nečiň ani Ty jim.“ Myslím, že v této větě je vyjádřeno všechno.
Neměli bychom dělat manželským partnerům nic, co by se nelíbilo nám, kdyby nám to dělali oni. A naopak – měli bychom se k nim chovat tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. Pak by přece mělo být všechno OK… pokud to tedy zvládají oba.
A když tak přemýšlím dál, tak tahle jediná Ježíšova věta se dá aplikovat na všechno – na vztahy v zaměstnání, mezi rodiči a dětmi, na sídlišti, ale i v politice, mezi válčícími kmeny v Africe atd. Stačí si sebe představit na místě protějšku či protivníka a zeptat se sám sebe: Líbilo by se mi takové chování, kdybych já byl na jeho místě?
Pokud jsem svým zamyšlením někomu maličko pomohla, tak jsem ráda. A jestli se mnou někdo nesouhlasíte, tak mě nekamenujte :-)
Každý jsme jiný, každý máme jiné názory. Já to vidím takhle a respektuji, že řada z Vás to zase vidí jinak. Tak ať Vám to klape tak dobře, abychom si tady po letech mohli notovat, jak to je fajn slavit s radostí stříbrnou nebo i zlatou svatbu!
:-)
|
| Jája | •
|
(12.12.2002 23:10:07)
Hmm,zajímavé...,před 2 měsíci jsem od Dr.Plzáka na Frekvenci 1 slyšela radu,že nelze požadovat po manželech úctu (že ten požadavek je nelogický a nesmyslný),tu on/ona může cítit jen k nějakému hrdinovi který vykonal nějaký velký čin pro lidstvo(i když - není člověk vlastně hrdinou,když se "vrhl" do manželství?Na to přece musí mít pořádný kopec odvahy ne? a proto se do něj taky neodváží vstoupit každý!).
Možná,že postupem času dochází dr.Plzák i k tomu,že platí to,co minule popřel a popírá,co dříve hlásal...
Nevím...,ale s Eminým názorem na úctu (už k výše uvedené úvaze)jsem souhlasila i dříve a nadále souhlasím.
|
| Evča, kluci 90+96 |
|
(12.12.2002 23:48:11)
Ahoj Jájo,
nevím, co říkal Dr.Plzák v tom rádiu, ale docela by mě to zajímalo :-) Doma mám pár jeho starších publikací a s postupem let mu čím dál víc dávám za pravdu, ačkoliv se mi dříve jeho názory zdály příliš přízemní, neromantické atd. Té úctě rozumím opravdu hodně v tom smyslu, jak důležité je vzájemné slušné chování. Jestli Tě to zajímá, napíšu něco konkrétního o nás doma.
Např. já nejsem typ "Italky" a nedokázala bych žít "po italsku", kdy po sobě manželé pořvávají různé ošklivé věci i před dalšími lidmi, házejí po sobě nádobí atd. --- a pak se oba vybouří a vášnivě se pomilují. Neodsuzuju to, ale musí na to být dva podobně zaměření jedinci; když jim to tak vyhovuje, tak proč ne, ale já tohle prostě neumím.
Já nejsem ten typ, že bych řvala, dělala hysterické scény a házela nádobí. Snažím se druhému neublížit ani slovy, neřvat, neříkat slova, kterými bych mohla druhého ranit, ublížit atd. (nechci tvrdit, že se mi to daří, nejsem světice, jsem obyčejná ženská, ale snažím se :-))
Jenže můj manžel je právě typ "Itala", což znamená, že když se mu něco nezdá, tak v tom okamžiku není schopný přemýšlet, hned vidí rudě a začne řvát i před sousedy, dětmi atd. nebo být jinak nepříjemný, sarkastický, zle ironický atd. V tom vzteku dokáže i slovně hodně ublížit a říct ošklivé věci, které třeba ani nejsou pravda. Když se vybouří, tak kolikrát sám vidí, že to přehnal - jenže já jsem takový blbec, že si pak ještě dlouho lížu rány a nemůžu se vzpamatovat z toho, co mi řekl, leží to ve mně jako kámen.
Přitom jsem ho mockrát prosila, že když se mu něco nelíbí, tak ať mi to řekne v klidu a beze svědků, že to probereme v klidu a určitě vymyslíme nějaké řešení. Říkala jsem mu, že nejsem bezchybná, ale že když na mě je nepříjemný před jinými lidmi, tak pak nemám moc dobré vůle k nápravě. Zatímco když by mi své námitky řekl bez jízlivostí a sarkasmu a mezi čtyřma očima, že bychom se na řešení dohodli daleko snáz, protože budu mít daleko víc dobré vůle k tomu to promyslet, vysvětlit si vzájemně názory a stanoviska a určitě bychom k nějakému řešení došli. Zatím je to ale pořád stejné...
Ale nejde jen o tohle, jde myslím o celkové sebeovládání obou, o slušné a ohleduplné chování, o vzájemnou toleranci. A je mi jasné, že v každém páru mohou být ty hranice někde zcela jinde; co je normální pro jedny, to je zcela nepřijatelné pro druhé. Takže vůbec nechci dávat nějaké univerzální recepty, na to ani nemám právo. Chci jen říct, že když vím, že mému manželovi něco opravdu vadí, tak bych to měla respektovat nebo se snažit dělat věci tak, aby to nevadilo. Totéž platí samozřejmě i naopak pro manžela.
Nebo řečeno jinak: co mi vadí u manžela, neměla bych dělat ani já sama. A co by se mi líbilo u manžela, měla bych dělat i já sama. A naopak. Tím nemyslím, že bychom měli oba vařit či opravovat auto, ale spíš v tom smyslu, že když vidím, že je doma něco potřeba, tak to udělám - a manžel taky. Takže já uvařím a vyperu; zatímco manžel se postará o vozidlo nebo jde "vyvenčit" děti :-)
Shrnula bych to ještě jinak - připadá mi moc důležité mít oboustrannou dobrou vůli. Mějte se všichni pěkně a držím palce, ať se Vám daří jen dobře.
|
|
|
| sally | 
|
(12.12.2002 23:11:22)
Emi,
mě v těch tvých definicích nesedí ten soucit.... respektive by mě zajímalo, co si pod slovem "soucit" představuješ. Jestli schopnost empatie (soucítění ve smyslu vcítění se do někoho), nebo jestli soucit ve smyslu, že někoho litujeme... to druhé mi totiž nějak moc nesedí s tou vzájemnou úctou. POkud si někoho vážím, tak k němu necítím soucit, ne?
|
| Evča, kluci 90+96 |
|
(12.12.2002 23:21:34)
Ahoj Sally,
ten soucit spíš chápu ve smyslu empatie, jak jsi psala. Nebo taky v tom smyslu, že když je tomu druhému nějak zle nebo má nějaké problémy, že s ním soucítím a snažím se mu nějak pomoct. Při chřipce třeba tím, že mu uvařím čaj a udělám za něj jeho díl domácích povinností, aby se mohl vyležet. Při problémech v práci třeba aspoň tím, že ho vyslechnu, že to spolu probereme. Sice mu nemůžu pomoct v zaměstnání, ale sama vím, jak je prima, když si můžu aspoň postěžovat, když mě něco opravdu trápí. Prostě soucit ve smyslu nebýt lhostejná(ý).
|
| sally |
|
(12.12.2002 23:24:24)
Emi,
prima, tak to tomu rozumíme stejně :-))
|
|
|
| Mikulášova babička | 
|
(14.12.2002 12:52:38)
Ne. Proc, prosimte?
|
|
|
| pavouk | 
|
(17.12.2002 12:19:55)
S panem kolegou Plzákem souhlasím v mnohém už mnohá léta - máme stejné vzdělání a asi i velmi podobné zkušenosti z ordinace, ale s jeho "3S" souhlasit nemohu. Totiž:
1. úcta - pokud si někoho nevážím,nemohu s ním žít, ale vážím si mnoha lidí a nejsem si tak docela jist, mohl-li bych s nimi žít.
2. Soucit - snad jsem deformovám povoláním , ale soucítit mohu a musím s mnoha lidmi, ale s láskou to nemá nic společného, ba mohu mít i soucit s těmi, které doslova nenávidím, pokud se jim něco nestane zrovna v souboji se mnou.
3.Stýskat se mi může po čemkoli, po přátelích třeba,které jsem dlouho neviděl a neslyšel, nebo po mořské pláži, ale s láskou to přímo nesouvisí.
4. Starost möhu mít a určitě máme všichni o spoustu lidí, stačí se doslechnout nějaký nepříjemný drb o někom ze známých, ale to přeci není láska.
Já chápu ta "3S" jako nutnost pro to, aby spolu mohli dva lidé žít i když láska vyvanula. Bude to sice soužití jaksi hluché, ale pokud se neobjeví krajní nechuť nebo nenávist, lze tak žít - lépe řečeno, bez toho nelze udržet soužití. A po pravdě řečeno, po 15, 20 a více letech je partner, byť se láska ztratí, tak blízký příbuzný, že všechna 3S jsou jaksi samozřejmá a když dojde k rozvratu, stejně zůstávají někde v mozku zakódovaná. Myslím si tedy, že sama o sobě "3S" k zachování vztahu nestačí (na rozdíl od kolegy Plzáka).
|
|
|
. Pro jistotu se zeptám večer své drahé polovičky 
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)