Snažíme se dál 10 - Nemilujeme se

...a dnes bych chtěla mít svatbu i v kostele za hlaholu zvonů.

Před několika dny jsem četla diskusi na téma citové ignorantsví partnera a hned na začátku jsem si oddechla, že díkybohu asi ničím nepřispěju. Jsem šťastně vdaná, věřím že i Petr je šťastně ženatý a doufám, že to tak zůstane, do doby než nás smrt nerozdělí.

Přemýšlím nad tím už několik dní a zatím jsem nepřišla na to, kde a kdy se přihodí, že se dva lidi odcizí natolik, že už ani nedokáží spolu mluvit? Čtu, že problém je v komunikaci, ale jak, když už žádná není?

Možná je můj údiv způsoben tím, že jsem ještě s nikým neměla relativně hodně let trvající vztah. První láska - tři roky, druhá - čtyři, potom jedna dvě krátké epizodky a nakonec (doufám) s Petrem jsme se brali po roce. Teď jsme teda spolu tři roky.

Možná by mi odpověděl právě on sám. Se svojí první ženou chodil s malými přestávkami asi sedm let a manželé byli asi taky tak dlouho. Dnes se nemůžou vystát, vím, že pokud to jde, tak jí ignoruje, nehádá se pokud nemusí, vnímá ji jenom v souvislosti s klukama (převezme, odevzdá, domluví se, konec).

Zato já paradoxně vycházím se svými bývalými úplně jinak (ve smyslu uvolněněji - odpusťte to krkolomné slovo :-). Rozchod už přebolel a zůstala jen důvěrně známá pohoda (kdy gestem řeknete všechno), vzpomínky na mládí a jistota, že do téže řeky dvakrát nevstoupíte. A navíc, nedusí nás neodbytné tajemno, které občas pociťujete s člověkem, který vás přitahuje a vy víte, že nemůžete nic, "pouze koukat a nešahat". Všechno je už totiž dávno odhalené, netíží nás domácí rozpočet a uklidňuje pocit, že si můžeme říct všechno, aniž by jsme večer museli překonávat poněkud dusivou atmosféru, abychom nešli spát s nevyřešeným svárem. Asi jde o to, že už o nic nejde.

Znamená teda, že když žijí lidi v jedné domácnosti, tak je to pomalu a jistě vzdaluje a jakmile se rozejdou a po čase opět nadechnou, tak najdou i ztracenou společnou řeč? U mě to tak funguje se stoprocentní účinností. Nemám zkušenost s pocitem hořkosti po setkání s nějakou starou láskou. Jsem divná já nebo svět okolo? Musí vztah nejdřív přejít očistcem, aby mohl mít kvalitnější pokračování?

Nežijeme si s Petrem přímo v ráji, ale je nám spolu hezky. Když se on vrátí ze závodů, z jednání, z pařby nebo já odněkud, tak si sedneme a to je jako když se sejdou děcka po prázdninách ve škole. Sedíme a vypravujeme, posloucháme se, oponujeme, smějeme se a děláme si legraci = komunikujeme.

Jak se ale pozná, že už něco začíná nebýt v pořádku a slavná komunikace se pomalu, ale jistě vytrácí? Nezačíná to spíš tím, že někde mimo domov máte bližší domov? A ten nemusí být zosobněn jen v osobě opačného pohlaví, ale třeba v univerzitní knihovně nebo ve firemní zasedačce nebo v posilovně nebo v televizi přímo v obýváku.

Je mi 28, tolik asi bylo Petrovi, když začaly jeho problémy s bývalou. Ve 33 se rozváděl. Asi se ho na to zeptám, i když se mi do toho moc nechce, nebude mu to příjemné. Jak to teda začíná? Ještě jednou: podle mě, problém není v komunikaci. Jakmile se vztah hroutí, tak komunikace už není. Jakmile se už lidi nedokážou spolu od srdce zasmát, tak už nekomunikují. Kde cestou tu komunikaci ztratili?

Co bylo dřív, vejce nebo slepice? Je prvotní příčinou spíš nedostatek prostoru, myslím jak individuálního, tak společně sdíleného a z něho záhadně se odvíjející neochota se domluvit? Nebo věčná neschopnost sdělovat skryté a tím se izolovat od partnera? Anebo je ještě něco mezi vejcem a slepicí, jakési kdákající vejce se zobákem, kde funguje jak jedno tak druhé a hranice je pohyblivá? Zaručí tato rovnováha, že strach, stesk, starost, touha budou oba sladce mučit až do onoho konce?

Mužský pohled

Tak jsem se zeptala. Nemůžu jeho názor vydávat za obecně mužský, ale je jiný. V zásadě souhlasí, že problém není v neochotě nebo neschopnosti komunikovat. Uznává, že je to možná subjektivní dojem, ale problém rozpadu manželstva vidí ve ztrátě iluzí. (Jó, iluze, tomu jsem taky chtěla věnovat jeden článek.) Nebo spíš v nesplněném očekávání. Pokud někdo čeká vstupem do oficiálního svazku změnu společenského postavení, změnu vlastností partnera asi se nedočká. Pokud se jedná o změnu prestiže a autority (nebo-li vlastní důležitosti - pochopitelně směrem nahoru), ta je možná, ale brzo vede k rozčarování a opět k problémům. A také nedostatek empatie, dodala bych já.

Možná jsme oba krátkozraký. Tím lépe pro nás. Aspoň se nemůžeme inspirovat tím, jak si lidi dokážou komplikovat život a kolik dětí žije bez jednoho z rodičů (i když on už tuto zkušenost má). Soužití s Petrem mě přesvědčilo, že je v podstatě jedno, jestli je prstýnek na ruce, ve skříni nebo vůbec není, pokud se od něj očekává víc, než může poskytnout, tak vztah nezachrání, ale je mi příjemné ho nosit.

Když jsem se přece jenom vdávala a večer jsme usínali s prstýnky na rukách, (s pocitem závaží, ještě na ně nezvyknutý), bylo to spíš z touhy zkusit si, jestli je to jiné, než na psí knížku, zachránit ve světě tradici a zkrátit mi dobu čekání na české občanství.

Léta jsem dopředu avizovala, že kdyby přece, tak nechci šlehačkové šaty, závoj, velkou kytici, zástupy hostů, jen já a drahý a nevyhnutelný "personál". Povedlo se. Svatební džíny a tričko mám ještě odložené a doufám, že je už nikdy nebudu potřebovat.