Snažíme se 2

Antikoncepci jsem dopolykala, tak nastalo čekání na vůli boží. Rozhodně ne nečinné, i když po několika zkušenostech s naší Aničkou, jsme si jí už přejmenovali na mravnostní policii. Kdykoliv se tatínek přiblíží k mamince, i s úmyslem čistě platonickým, už se na nás odněkud zubí modrooká hlavička s úmyslem shromáždění rozehnat. Zjevně nechce přijít o status nejmladšího člena rodiny, když nepočítám naše kůzlata, která ale zaplaťpánbu půjdou brzy z baráku. Teda z chlívku. A to není to samé! (pozn. autora pro hlavu rodiny)

Opět, i když vlastně skoro pořád, prožívám to moje specifické rozpoložení. Trpím totiž takovou „nemocí“ neustálého vzpomínání na minulé a těšení se na budoucí. Ne že bych si chtěla stěžovat, je docela příjemný pocit, když se člověk pořád na něco těší, nebo nad něčím hezkým zpětně vzdychá, ale má to i malý stín a ten stojí nad přítomností. Tu si nějak neumím užít naplno. Asi jako když se v Louvru díváte na Monu Lisu a husí kůže vám naskočí až za týden doma. Začala jsem si pomáhat takovou zkratkou, a to, představit si sebe sama, jako vzpomínám na to, co se právě děje a vida, funguje to. Škoda, že jsem na to nepřišla už dřív. Mohla jsem si naplno užívat svoje první lásky, i druhé lásky, na vysoké jsem nemusela litovat to lážo plážo na střední škole, kde se skoro nebylo co učit, jenom bavit se a sportovat. Potom, když jsem už pracovala, jsem začala želet za výškou, kde jsem nemusela živit sebe, byt a auto, jen si užívat studentského života, jako jediná holka ze dvou ročníků. (Lidi, mně bylo tak úúúžasně. Oni mě teda kluci vůbec nešetřili a taky naopak, ale byla to krásná škola života, za kterou se diplom nedává.) No a dnes bych nemusela vzpomínat na život v Praze, kde jsem byla soběstačná, svobodná, nezávislá, velká manažerka, vymetající divadla, kina a vinárny. Teď mi taky není špatně, jen o tom ještě nevím, možná opět prožívám období života, nad kterým budu jednou slzu v oku zatlačovat. Až já budu vypravovat vnoučatům, jak jsme se s dědou snažili o jejich tatínka/maminku za téměř neustálého uspávání jeho/její sestřičky … no, to možná není vhodná zkazka pro vnoučátka, ale třeba povídání o tom, jak babička rodila s kozou kůzlata a pak je pásala na zahradě. Hned mi připadá, že ta přítomnost bude v budoucnu docela veselá.

Když už jsem u té naší stověžaté, neodpustím si složit poklonu maminkám v Praze. Ze svého kostýmkového období mám docela dobře vycvičenou rychlou chůzi na pražských kočičích hlavách v úzké sukni a lodičkách, i v kličkování mezi japoncema s foťákama. A to jsem si bláhově myslela, že je to maximální výkon mého pohybového aparátu, a marně očekávala alespoň uznání od pánů kolegů, kteří si chodili v pohodlných botách. Ale nedávná „procházka“ z Malé strany do knihkupectví u Bílé labutě s kočárkem přes staromák – no u nás v lese bych se mezi stromama na ekvivalentní trase prodrala snadněji. Turista v Praze je tvor a) vytrvalý, b) ale málo vynalézavý. Ad a) jako jeden muž stojí jak hydrant na chodníku a neuhne. Vyhýbat se s hlubokým terénním kočárkem s desetikilovým dítětem, které všechno zajímá a vyskakuje z něj, asi desátému zasněnému inostrancovi hledícímu na orloj, na to je i moje andělská trpělivost krátká. Proto – ad b) co překážející nožka cizincova, to placka. Já jsem je varovala předem, ale se zdvořilým excuse me nebo pardone moi, jsem ani jednou neuspěla. Cestování metrem či tramvají, slalom smrdícími ulicemi a kouřícími auty, dětem rovnou pod nosíkem je také kapitola sama pro sebe, viďte. Po této zkušenosti opravdu netoužím a Anička taky nemusí mít všechna dobrodružství v tak ranném věku za sebou. Proto pražské maminy, klobouk dolů před vaším výkonem. U nás na maloměstě, kde je všechno v bezpečí za rohem, v dosahu pětiminutové volné chůze, sice nezažije dopravní zácpy, ale když se tak na ní zadívám, pokud bude po mámě (podobu na to má), tak to brzy dožene.

Nakonec ještě jednou k bříšku. Trochu pobolívá, ale to bude asi nedostatkem umělohmotných sloučenin v těle. Hlava by si měla ťukat na čelo, ale hormóni blázní. Jsem zvědavá jestli se splní předpoklad mého pana doktora. Při prvním ultrazvuku s Aničkou, ještě coby malinkou fazoličkou v bříšku, na mě mrknul okem s otázkou „Vy máte v rodině dvojčata?“. Potvrdila jsem, že i já i manžel máme tety a strejdy dvojčata a pan doktor dodal, že je čekám i já. Už jsem o tom asi někde psala. Druhé miminko se nekonalo, postupně zanikalo, až se úplně rozplynulo. Obrečela jsem to, pocity viny potlačila a těšila se na to zbývající. Ale předpověď zněla, příště si můžete být více méně jistá. Děloha bude po jednom těhotenství správně zralá a snadno přijme dva plody. To jsem teda zvědavá jak to dopadne, těším se, až se urodí a hlavně na to, jak budu jednou vzpomínat na toto období.