Snažíme se 3 - Radosti babiček

Jsou věci, které babičky nevidí, ale mi o nich víme. Pěkně po pořádku. Co máme s Petrem společného? Když do toho nebudeme míchat genetiku a zabrousíme do okultismu, tak mnoho společného máme proto, že jsme oba berani. Na otázku, jak můžou dva berani spolu žít, odpovídám v souladu s naším šibeničním humorem - oba jsme stejný bestie, tak aspoň víme, co od sebe můžeme očekávat. Máme technické vzdělání, s tím ne vždy bývá spojená manuální zručnost, ale u nás přece. Umanutost a vytrvalost je beranům vlastní. Někdy vidíme rudě, ale taky se zase rychle zklidníme (pokud se rychle dá nazvat náhlý výbuch zlosti, který zmizí, tak jak se objevil, ovšem následky někdy mívají trvalejší charakter). Omezování nesnášíme, ale rádi vlastníme. Jediný, pro mě dost podstatný rozdíl je ranní vstávání. Nemůžu pochopit, jak někdo může vstávat ráno ve čtyři a normálně fungovat. Já jsem to taky tak někdy dělala, když jsem jezdila od Petra – ve čtyři budíček, v pět jsem sedla do auta, v sedm jsem byla v Praze, v devět v práci, ale probudila jsem se stejně až v jedenáct. Jo, a taky kvalita spánku. Já se vzbudím na každé šustnutí, kdežto Petr je v bezvědomí. Pro ilustraci: v den, kdy jsem měla termín porodu, jsem začala cítit nějaké divné nepravidelné tlaky. Byl večer a Petr už samozřejmě po večerníčku spal. Čekala jsem do půlnoci, pak jsem si šla lehnout a nerozumě na něj promluvila, že už asi pojedeme. Jemně mě objal a pravil, ať jdu spát, že právě chytá motýli v jižní Brazílii. Řekla jsem si, že tady klepu na špatná vrata a do rána se uvidí. Když jsme za pět hodin jeli, přísahal, že si nic nepamatuje.

No a když nebudeme vycházet z pofidérní astrologie, ale z genetiky, tak naše dítě zdědilo po nás asi všechny tyto vlastnosti. Ano, dá se to určit už i z pozice jejich devíti měsíců. Není totiž beránek, ale něco mezi lvem a pannou. Narodila se ve 23.05 v noci z 23. na 24. srpna. Bohužel nevím jestli se znamení lámou přesně o půlnoci, nebo maji nebeská tělesa svůj vlastní biorytmus, takže jakého je Anička znamení, nechám posoudit jiným odborníkům. Věřím, že nemáme nijak zvlášť netradiční dítě, ale každá malá podobnost s námi, coby tvůrci, potěší, ba až nadchne. Vezměme si třeba manuální zručnost. Anička velmi brzy zjistila, že ty hrabátka, co má na rukách se dají velmi účelně používat a poslední oblíbenou činností je rýpání prstíkem do všech zajímavých míst, třeba mámino oko, nebo tátovo ucho, či mačkání všech přístupných mačkátek (mobil, kalkulačka, televize oči plyšáka). Umanutost a vytrvalost – stokrát jí odnesu od otevřených dveří, kde laškuje se psama a ona se tam stojedenkrát vrátí. Vztek – ozve se příšerný jekot, já běžím s představou, že spadla ze skříně a ona si jenom (ne)šikovně přisedla kalhoty, nebo zalezla pod židli, takže nemůže vstát, ani se pohnout. Omezování – jakákoli činnost, u které se musí přizpůsobit – přebalování, oblékání, utírání nosu, mytí rukou, obouvání, instalování do kočárku … V tomto jsme jednoznačně všichni rodina, rozpor však nastává se spánkem. Já sůva noční jsem se těšila, že mám malou sovičku, protože ve věku dvou až šesti měsíců dítě usínalo v deset, v noci se občas vzbudilo, ale spalo do devíti, k mé veliké radosti. Dnes usíná kolem půl deváté a vstává, prosím, před pátou(!). Snažím se jí občas propašovat k už dávno pilně pracujícímu tátovi a odplazit se do hajan, ale když vidím tu její energii a jeho zoufalý výraz, že takto nic neudělá, následující tři hodiny mátožím po baráku, až potom se budím.

Tak tohle všechno naše babičky nevidí, ale vědí to z našeho vypravování. O to větší radost jim pak udělá, když samy objeví, že má dítě podobný kukuč, nosík, prstíky na nohách, uši správně přilepený na hlavě, nebo hlavičku kulatou jako melounek, jako ten jejich odrostlý potomek. Že si takto připomenou to svoje miminko, které dnes drží v rukách svého pokračovatele rodu. Tuto radost jim ze srdce přeju, ale už zmiňovanou druhou libůstku zpracovávám déle a hůř, i když mě Petr chlácholí, ať si to tak neberu. Zní to možná krutě, ale někdy jsem ráda, že celá moje rodina žije pár stovek kilometrů daleko od nás. Utěšuju se jenom tím, že v tom nejsem sama. Mám pocit, že kdybychom se s mojí mámou častěji bavili o způsobech stravování kojenců a batolat, asi by jsme si nakonec přály tu vzdálenost zdvojnásobit. Můj dobrý úmysl plně kojit půl roku byl přijat se zděšením, že dítě s porodní váhou čtyři kilogramy, by už ve dvou měsících mělo dostávat do mlíka, pochopitelně umělého, na přilepšení nějaký piškótek, a když ne, tak ho budu trápit hlady. Argumenty, že dítě má v šesti měsících velikost ročního dítěte nezabíraly. Naštěstí se tyto hovory odehrávali telefonicky, čili jedním uchem dnu, druhým ven, ale občas dorazil dopis s podrobným popisem, co musím! dělat, nikoliv však můžu zkusit. Dopis taky může putovat na dno šuplíku, ale osobní návštěva u rodičů se zvrhává na koncentrované hučení, že dítě proto ani v osmi měsících nechtělo nic jiného než moje mlíko, protože bylo kojené šest měsíců a pak už bralo rozum, tak lžičku odmítalo. Nemá smysl to tady všechno rozepisovat, určitě máme každá svého anděla strážného, který nám dává ty jediné „dobré“ rady. Abychom však nebyli tak přísní, i v tomto by se dala najít třetí radost našich maminek a obávám se, že při sebelepší snaze, nás to taky nemine. Myslím, že si taky chtějí postesknout za obdobím, kdy nám utíraly nos, zavazovaly tkaničky, myly vlasy, vyzvedávaly ze školky, zakrývaly nás, když jsme se v noci odkopaly, kontrolovaly, zda máme dobře utaženou šálu a zapnutý kabátek, a podepisovaly žákovskou. Tehdy to taky nemyslely špatně a chtěly pro nás to nejlepší, stejně jako dnes. Při nedávné návštěvě u našich jsem pochopila, že se mě máma snaží bránit před mojí dcerou, stejně jako já se snažím bránit mojí dceru před ní. Takto v praxi vypadá, že když dva dělají totéž, není to totéž. Pořád jsme jejich malé holčičky a nedopustí, aby nám někdo ubližoval, i když je to naše dítě, pro které by jsme i dýchaly a je to na nás taky patřičně vidět. Mámy naše hodné …

Ještě nemůžu zamluvit naše snažení. Už je to dvacet dní co jsem dobrala Exluton. Pan doktor říkal, že do pětatřiceti dnů by se měli dostavit mesíčky (zatím nic), takže ještě můžu asi čtrnáct dní doufat v naději. Bylo by to velké štěstí, nechci to zakřiknout. Držte nám palce, určitě dám brzy vědět.