| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Snažíme se dál 10 - Nemilujeme se

 Celkem 31 názorů.
 Jája 
  • 

Já to vidím takhle 

(12.12.2002 21:42:54)
Ahoj Henri,
s velkým zaujetím jsem si přečetla tvoji úvahu o tom,jak se může "z lásky vyvinout neláska" (lhostejnost či ignorance-nazvěme to,jak kdo chce nebo cítí),jak z toho krásného vztahu (tak jak ho chápu já)může vzniknout prázdné nic...
Určitě souhlasím s tvým postřehem,že základem je ztráta iluzí z očekávání.Ale ta se dostaví v každém vztahu,troufnu si říct...,záleží na tom,jak moc reálná naše očekávání byla,jak jsme ve vztazích zkušení či nezkušení,jak moc růžové nám zamilovanost (a hlavně ta fascinace) nasadila brýle - nebo spíš jak nás zaslepila ;o),jaké jsou naše hodnotové žebříčky a uvědomělost toho,co vlastně od života chceme.
A právě hodně toho,co by se "mohlo ve vztahu díky výše uvedenému zkazit", může v pozitivním slova smyslu ovlivnit komunikace.
Je dobré si uvědomit - ano,toto jsem si takhle nepředstavoval/a, to jsem-nejsem schopen/schopna akceptovat,atd. a taky o tom minimálně informovat patrnera,pokud mi na vztahu s ním záleží (a komu by na milovaném člověku nezáleželo,že?).(Tím dávám problému šanci ho překonat.)Protože pouze v tomto případě lze s tímto problémem něco dělat.Čekat,že se "něco" jako zázrakem stane(i když si to budeme hrozně moc a moc přát) a on bude zase ten princ/princezna z pohádky,že všechno zase bude jako dřív,je největší omyl.Čekání "v koutě" v tomto případě "najdou tě" neznamená.
Pokud se už dostaneme do stadia "absolutní nechuti komunikace s patnerem" nebo pocitem,že už žijeme každý "za sebe" a nemáme si vlastně co říci,tak je to už hodně nebezpečné,co se týká "perspektivnosti vztahu",ale pořád lze ještě něco dělat,zvláště, pokud si uvědomujeme,že pro nás ten partner ještě něco (alespoň malého) znamená,pokud si dovedeme vybavit pár hezkých chvil z minulosti, které nás činily šťastnými.
Podle mne jde o to,vycítit,že něco ve vztahu skřípe,jak by asi nemělo (nějaká "13.komnata",dlouhou dobu trvající problém apod..),promluvit si zavčas o tomto problému a nenechat to na dobu,kdy už nás problém od sebe hodně oddálí tak,že nedokážeme začít rozhovor.Nedopustit,aby nás nějaká bolístka dlouho trápila a tísnila,nenechat klíčit nejistotu,nezájem,"ponorku".
Když to tak vezmu kolem a kolem - vztahy mezi lidmi jsou vlastně vždycky o komunikaci,ne?
 sally 


Re: Já to vidím takhle 

(12.12.2002 22:32:01)
Henri,
tak zrovna o tomhle se dost často doma bavíme...
Myslím, že úplně nejdůležitější je jít do vztahu / manželství s vyloženýma kartama. My jsme s mým mužem během krátkého chození probrali kde co. Jak si to představujeme s financema, s dětma (pokud by nesouhlasil s tím, že budeme mít děti, tak jdu od toho), s mateřskou, s koníčkama, s rozdělením domácích prací.... Samozřejmě v praxi pak některé věci dopadly trochu jinak, ale rozhodně se nekonalo nějaké "překvápko". Věděli jsme, co ten druhý považuje za důležité, které věci je ještě schopen akceptovat a které by ho naopak zlomily.
Také jsme do manželství (začínali jsme žít společně až po svatbě) šli s tím, že to bude spousta práce. Že jsme si něco slíbili, a že se musíme OBA snažit, aby to šlo dodržet. Že musíme oba dělat kompromisy, že musíme oba změnit trochu životní styl, že se oba musíme přizpůsobit. A to mi přijde další klíčová věc. Spousta lidí čeká, že ten "prstýnek" za ně vyřeší rozpory, že po svatbě se prostě rozprostře duha a oni si budou žít jako v pohádce, všechny problémy zmizí a nastane nekonečné štěstí.

No a komunikace jako taková - to je na celou knihu. Stručně bych řekla asi takhle:

1) mluvit o všem hned a dřív než se z toho stane vleklý problém. Večerní spory řešte ještě než vlezete do postele, ranní než se rozejdete do práce.

2) nepředpokládat automaticky, že partner něco udělal ze zlé vůle, ale napřed ověřit, co ho k dotyčnému jednání vedlo, jaké měl k tomu důvody. A vůbec už neprojektovat takovéhle pocity do budoucnosti (nemá cenu být naštvaná už týden před výročím proto, že "on určitě zase zapomene")

3) nepředpokládat, že partner ví, jak jsme to mysleli, nebo co se nám honí hlavou. Verbalizovat svoje myšlenky.

4) odlišovat, kdy se zlobíme na partnera a kdy na něco jiného. Většina "problémů" jsou malichernosti, které mají jednoduché řešení (zapomenuté složenky se zaplatí zítra, pohozené ponožky si vinník sám uklidí) a neindikují problém ve vztahu.

5) Říct partnerovi "jsem otrávená z práce, jdu si bručet do kouta, nech mě chvilku být". Pokud přijdete otrávené z práce, prásknete dveřma a zavřete se v ložnici, může si to partner vysvětlovat všelijak. A naopak, když partner řekne něco takového, nechat ho chvíli být až se sebere a začne být zase "normální"

6) nestydět se za chválení partnera. Umět mu říct nejen, že vás štve pohazováním ponožek, ale i prohodit že je fajn, že si na sebe vzal třeba starosti s placením účtů...

no, určitě je toho víc :-)) Ale tohle se osvědčilo u nás doma... Některé věci jsme se také museli teprve učit - a stále se učíme.... rozhodně to neskončilo nasazením prstýnku, tím to teprve všechno začalo...
 Helena Souchová 


Re: Re: Já to vidím takhle 

(13.12.2002 12:39:08)
K těmto pravdivým výčtům co píše Sally jen mohu dodat tento vlastní (v praxi odzkoušený :) názor.
Já si myslím, že je také důležité, aby partneři měly spolu určité společné zájmy a ty vykonávaly pravidelně. Těmi zájmy myslím třeba společné (pravidelné) návštěvy přátel (třeba s dětmi), posilovny, sportovních akcí, společné dovolené a podobně. Tím že se spolu partneři baví mezi jinými lidmi ( s jinými lidmi a zároveň spolu:), získávají nové společné zážitky a mají si o čem povídat, na co vzpomínat, čemu se společně smát.
U nás je to třeba společná návštěva posilovny (někdy tam chodíme spíše drbat:), máme tam hodně přátel a oba se tam spolu odreagujeme od starostí všedního dne. Je plno jiných možností, ale měli by se vykonávat pravidelně. Takové drobné rituály, zvyky, společní přátelé, lidi sbližují a v dobách krize nám mohou pomoci obnovit komunikaci.

 Evča, kluci 90+96 


O úctě, soucitu, stesku, starosti o druhého,... 

(12.12.2002 22:52:04)
Ahoj Henri,
Mockrát děkuju za pěkný článeček. Přimělas mě k zamyšlení…

V jedné knížce Dr.Plzák píše, že mockrát slyšel od starých lidí, kteří prožili spokojené manželství, že nejdůležitější mezi manželi je ÚCTA.

Když jsem tuhle větu kdysi četla poprvé, tak mi to nějak moc nedocházelo. Popravdě řečeno, říkala jsem si něco jako „Hmm, úcta, to je asi potřeba, ale přece důležitější je láska, společné zájmy a plány, soulad v posteli atd. atd.“

Ale roky běží, jsem už vdaná 14 let (je to vůbec možný? :-)) a pět let předtím jsem s mým nynějším manželem chodila, takže jsme spolu 19 let…. A mně pomalu dochází, že ty staří lidé mají asi pravdu…

Asi každá láska časem uvadá, resp. určitě vyprchá takové to prvotní okouzlení a přesvědčení, jak skvělého člověka jsem si vzal(a). Přednosti protějšku začnou být okoukané a začínají nám připadat jako samozřejmosti, zatímco chyby protějšku vyplouvají na povrch čím dál víc a začínají nás dráždit. Samozřejmě to funguje i opačně a i náš manžel na nás vidí zřetelněji naše chyby než naše přednosti…

A sexuální okouzlení? Samozřejmě to taky vyprchává a asi je to normální, protože (jak píše Dr.Plzák) není možné čtyřicet let horoucně toužit po někom, koho máme denně „jistého“ a vedle sebe. Člověk je už takový, že si moc neváží toho, co má denně… Ale i když toho druhého vážíme, tak asi není v lidských silách po něm pořád toužit jako na počátku vztahu.

V sexu s přibývajícími lety asi nastupuje stereotyp – v ideálním případě stereotyp příjemný pro oba, a jen občas prozářený něčím „super“, co se nějak mimořádně povede. Ale většinou je to spíš cosi jako „přátelský zápas“, řečeno slovy kreslíře Dušana Pálky :-) Nemyslím to nijak špatně a myslím si, že pokud si manželé i po 25 letech pravidelně spolu dopřejí nějaký ten „přátelák“, tak je to skvělé a nejspíš to znamená, že je jim spolu dobře i jinak.

Když se ten vztah podaří, tak se ta původní láska či spíš zamilovanost postupně přerodí do manželské lásky, která má úplně jinou kvalitu. Možná je na první pohled méně „zářivá“ a atraktivní, ale je to vztah pevnější, jistější, trvalejší a spolehlivější než když s námi mávají rozbouřené hormony jako na počátku.

A asi to tak má být, ostatně není možné se celé manželství vznášet v oblacích, ale je třeba řešit mnoho běžných starostí a problémů, vychovávat děti atd. a manželé by si měli být hlavně oporou. S odstupem doby se mi zdá, že dva zamilovaní, v nichž bouří hormony, jsou sice k sobě mocně přitahováni, ale o „opoře“ a „spolehlivosti“ se mluvit nedá. Spíš bych řekla, že ty velké hormonální bouře by byly tak trochu na překážku tomu, co manželský a rodičovský život přináší.

Snad mi rozumíte, co tím chci říct. Ta předchozí slova nejsou vůbec zaměřena proti manželskému sexu, naopak – bez něj by to bylo moc smutné a šedivé, je to takové příjemné koření manželství. Ale chci tím říct, že pro manželství jsou z celkového pohledu důležitější asi jiné věci – aspoň podle mého současného názoru.

V knížkách Dr.Plzáka se píše, že zralá manželská láska se dá charakterizovat pomocí tří S. Totiž že ke svému manželskému partnerovi cítím Soucit, že se mi po něm Stýská, když je někde pryč, a že mám o něj Starost, aby se mu něco nestalo. A pokud přestávám k manželovi cítit Soucit či se mi po něm neStýská či o něj nemám Starost, tak je to vážné znamení, že je něco špatně.

A ještě k té úctě. Čím dál víc mi dochází, jak moc je to důležité. Když mají lidé k sobě úctu, tak jsou k sobě ohleduplní, tolerantní, respekt, chovají se k sobě slušně atd. S léty poznávám, jak moc je důležité dodržovat v manželství základní pravidla slušného chování.

Hodně lidí má asi tendenci chovat se dobře v práci a mezi kamarády, ale doma už jim to moc nejde a ani se jim nechce. Jenže když se manželé k sobě nechovají slušně a s ÚCTOU, tak se postupně začne bourat i to ostatní… a ani skvělý sex to nespraví, ani ty společné zájmy….

Závěrem mě napadá, že jeden recept na spokojené manželství i na další vztahy už před dvěma tisíci lety vyslovil Ježíš: „Co nechceš, aby druzí činili Tobě, nečiň ani Ty jim.“ Myslím, že v této větě je vyjádřeno všechno.

Neměli bychom dělat manželským partnerům nic, co by se nelíbilo nám, kdyby nám to dělali oni. A naopak – měli bychom se k nim chovat tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. Pak by přece mělo být všechno OK… pokud to tedy zvládají oba.

A když tak přemýšlím dál, tak tahle jediná Ježíšova věta se dá aplikovat na všechno – na vztahy v zaměstnání, mezi rodiči a dětmi, na sídlišti, ale i v politice, mezi válčícími kmeny v Africe atd. Stačí si sebe představit na místě protějšku či protivníka a zeptat se sám sebe: Líbilo by se mi takové chování, kdybych já byl na jeho místě?

Pokud jsem svým zamyšlením někomu maličko pomohla, tak jsem ráda. A jestli se mnou někdo nesouhlasíte, tak mě nekamenujte :-)

Každý jsme jiný, každý máme jiné názory. Já to vidím takhle a respektuji, že řada z Vás to zase vidí jinak. Tak ať Vám to klape tak dobře, abychom si tady po letech mohli notovat, jak to je fajn slavit s radostí stříbrnou nebo i zlatou svatbu!
:-)
 Jája 
  • 

Re: O úctě, soucitu, stesku, starosti o druhého,... 

(12.12.2002 23:10:07)
Hmm,zajímavé...,před 2 měsíci jsem od Dr.Plzáka na Frekvenci 1 slyšela radu,že nelze požadovat po manželech úctu (že ten požadavek je nelogický a nesmyslný),tu on/ona může cítit jen k nějakému hrdinovi který vykonal nějaký velký čin pro lidstvo(i když - není člověk vlastně hrdinou,když se "vrhl" do manželství?Na to přece musí mít pořádný kopec odvahy ne? a proto se do něj taky neodváží vstoupit každý!).
Možná,že postupem času dochází dr.Plzák i k tomu,že platí to,co minule popřel a popírá,co dříve hlásal...
Nevím...,ale s Eminým názorem na úctu (už k výše uvedené úvaze)jsem souhlasila i dříve a nadále souhlasím.
 Evča, kluci 90+96 


Ještě k ohleduplnosti, slušnosti a úctě... 

(12.12.2002 23:48:11)
Ahoj Jájo,

nevím, co říkal Dr.Plzák v tom rádiu, ale docela by mě to zajímalo :-) Doma mám pár jeho starších publikací a s postupem let mu čím dál víc dávám za pravdu, ačkoliv se mi dříve jeho názory zdály příliš přízemní, neromantické atd. Té úctě rozumím opravdu hodně v tom smyslu, jak důležité je vzájemné slušné chování. Jestli Tě to zajímá, napíšu něco konkrétního o nás doma.

Např. já nejsem typ "Italky" a nedokázala bych žít "po italsku", kdy po sobě manželé pořvávají různé ošklivé věci i před dalšími lidmi, házejí po sobě nádobí atd. --- a pak se oba vybouří a vášnivě se pomilují. Neodsuzuju to, ale musí na to být dva podobně zaměření jedinci; když jim to tak vyhovuje, tak proč ne, ale já tohle prostě neumím.

Já nejsem ten typ, že bych řvala, dělala hysterické scény a házela nádobí. Snažím se druhému neublížit ani slovy, neřvat, neříkat slova, kterými bych mohla druhého ranit, ublížit atd. (nechci tvrdit, že se mi to daří, nejsem světice, jsem obyčejná ženská, ale snažím se :-))

Jenže můj manžel je právě typ "Itala", což znamená, že když se mu něco nezdá, tak v tom okamžiku není schopný přemýšlet, hned vidí rudě a začne řvát i před sousedy, dětmi atd. nebo být jinak nepříjemný, sarkastický, zle ironický atd. V tom vzteku dokáže i slovně hodně ublížit a říct ošklivé věci, které třeba ani nejsou pravda. Když se vybouří, tak kolikrát sám vidí, že to přehnal - jenže já jsem takový blbec, že si pak ještě dlouho lížu rány a nemůžu se vzpamatovat z toho, co mi řekl, leží to ve mně jako kámen.

Přitom jsem ho mockrát prosila, že když se mu něco nelíbí, tak ať mi to řekne v klidu a beze svědků, že to probereme v klidu a určitě vymyslíme nějaké řešení. Říkala jsem mu, že nejsem bezchybná, ale že když na mě je nepříjemný před jinými lidmi, tak pak nemám moc dobré vůle k nápravě. Zatímco když by mi své námitky řekl bez jízlivostí a sarkasmu a mezi čtyřma očima, že bychom se na řešení dohodli daleko snáz, protože budu mít daleko víc dobré vůle k tomu to promyslet, vysvětlit si vzájemně názory a stanoviska a určitě bychom k nějakému řešení došli. Zatím je to ale pořád stejné...

Ale nejde jen o tohle, jde myslím o celkové sebeovládání obou, o slušné a ohleduplné chování, o vzájemnou toleranci. A je mi jasné, že v každém páru mohou být ty hranice někde zcela jinde; co je normální pro jedny, to je zcela nepřijatelné pro druhé. Takže vůbec nechci dávat nějaké univerzální recepty, na to ani nemám právo. Chci jen říct, že když vím, že mému manželovi něco opravdu vadí, tak bych to měla respektovat nebo se snažit dělat věci tak, aby to nevadilo. Totéž platí samozřejmě i naopak pro manžela.

Nebo řečeno jinak: co mi vadí u manžela, neměla bych dělat ani já sama. A co by se mi líbilo u manžela, měla bych dělat i já sama. A naopak. Tím nemyslím, že bychom měli oba vařit či opravovat auto, ale spíš v tom smyslu, že když vidím, že je doma něco potřeba, tak to udělám - a manžel taky. Takže já uvařím a vyperu; zatímco manžel se postará o vozidlo nebo jde "vyvenčit" děti :-)

Shrnula bych to ještě jinak - připadá mi moc důležité mít oboustrannou dobrou vůli. Mějte se všichni pěkně a držím palce, ať se Vám daří jen dobře.
 sally 


Re: O úctě, soucitu, stesku, starosti o druhého,... 

(12.12.2002 23:11:22)
Emi,
mě v těch tvých definicích nesedí ten soucit.... respektive by mě zajímalo, co si pod slovem "soucit" představuješ. Jestli schopnost empatie (soucítění ve smyslu vcítění se do někoho), nebo jestli soucit ve smyslu, že někoho litujeme... to druhé mi totiž nějak moc nesedí s tou vzájemnou úctou. POkud si někoho vážím, tak k němu necítím soucit, ne?
 Evča, kluci 90+96 


O soucitu 

(12.12.2002 23:21:34)
Ahoj Sally,
ten soucit spíš chápu ve smyslu empatie, jak jsi psala. Nebo taky v tom smyslu, že když je tomu druhému nějak zle nebo má nějaké problémy, že s ním soucítím a snažím se mu nějak pomoct. Při chřipce třeba tím, že mu uvařím čaj a udělám za něj jeho díl domácích povinností, aby se mohl vyležet. Při problémech v práci třeba aspoň tím, že ho vyslechnu, že to spolu probereme. Sice mu nemůžu pomoct v zaměstnání, ale sama vím, jak je prima, když si můžu aspoň postěžovat, když mě něco opravdu trápí. Prostě soucit ve smyslu nebýt lhostejná(ý).
 sally 


Re: O soucitu 

(12.12.2002 23:24:24)
Emi,
prima, tak to tomu rozumíme stejně :-))
 Mikulášova babička 


Re: Re: O úctě, soucitu, stesku, starosti o druhého,... 

(14.12.2002 12:52:38)
Ne. Proc, prosimte?

 pavouk 


Re: O úctě, soucitu, stesku, starosti o druhého,... 

(17.12.2002 12:19:55)
S panem kolegou Plzákem souhlasím v mnohém už mnohá léta - máme stejné vzdělání a asi i velmi podobné zkušenosti z ordinace, ale s jeho "3S" souhlasit nemohu. Totiž:
1. úcta - pokud si někoho nevážím,nemohu s ním žít, ale vážím si mnoha lidí a nejsem si tak docela jist, mohl-li bych s nimi žít.
2. Soucit - snad jsem deformovám povoláním , ale soucítit mohu a musím s mnoha lidmi, ale s láskou to nemá nic společného, ba mohu mít i soucit s těmi, které doslova nenávidím, pokud se jim něco nestane zrovna v souboji se mnou.
3.Stýskat se mi může po čemkoli, po přátelích třeba,které jsem dlouho neviděl a neslyšel, nebo po mořské pláži, ale s láskou to přímo nesouvisí.
4. Starost möhu mít a určitě máme všichni o spoustu lidí, stačí se doslechnout nějaký nepříjemný drb o někom ze známých, ale to přeci není láska.
Já chápu ta "3S" jako nutnost pro to, aby spolu mohli dva lidé žít i když láska vyvanula. Bude to sice soužití jaksi hluché, ale pokud se neobjeví krajní nechuť nebo nenávist, lze tak žít - lépe řečeno, bez toho nelze udržet soužití. A po pravdě řečeno, po 15, 20 a více letech je partner, byť se láska ztratí, tak blízký příbuzný, že všechna 3S jsou jaksi samozřejmá a když dojde k rozvratu, stejně zůstávají někde v mozku zakódovaná. Myslím si tedy, že sama o sobě "3S" k zachování vztahu nestačí (na rozdíl od kolegy Plzáka).
 Petra, Kryštof 01, Kubík 08 


Co když je komunikace přespříliš... 

(12.12.2002 23:01:11)
Zaujal mě tenhle článek. Můj vztah asi před pěti lety skoro dojel na přehnanou komunikaci. My jsme totiž dvě ženské a jsme spolu desátý rok. A všechno to, co se obvykle párům v oblasti komunikace doporučuje, jsme dovedly do takové dokonalosti, že jsme už pomalu nedělaly nic jiného, než že jsme ŘEŠILY, PROBÍRALY, DISKUTOVALY. A problémy jakoby bobtnaly a najednou ubývalo toho "jentak povídání." Když jsme potom poprosily o pomoc u odborníků, bylo nám doporučeno: zkuste chvilku tolik nemluvit a hlavně ne o problémech...
Nějak jsme se z té krize vyhrabaly, ale stejně si dneska uvědomujeme, že někdy probíráme, řešíme až moc. Když si někdo stěžuje, že si s partnerem nepopovídá - neumím si to představit. Ale druhý extrém - taky nic moc. Snad už s tím umíme pracovat, ale stejně si myslím, že až bude Kryštof v pubertě, mávne nad námi rukou - nojo, ty dvě zas něco probíraj!!!
 sally 


Re: Co když je komunikace přespříliš... 

(12.12.2002 23:14:06)
Petro,
to bude tím že jste dvě ženské :-)) Mám skvělou kámošku a s tou taky pořád něco řešíme, až zapomínáme na "praktické" věci (třeba že se na plotně vyvařuje voda z brambor). S chlapem tohle asi nehrozí (a že ten můj je "ukecanej" dost) :-))
 IVA 
  • 

Re: Re: Co když je komunikace přespříliš... 

(17.4.2006 16:17:56)
JÁ NEVÍM,TROŠKU SE TED MEZI TÍM POTÁCÍM A NEVÍM KUDY KAM,JESTLI SI BUDEŠ CHTÍT POPOVÍDATTAK NAPIŠ IVA
 Jája 
  • 

Re: Co když je komunikace přespříliš... 

(12.12.2002 23:17:09)
Petro,
já si myslím,že vztahy tvého typu mají určitě svá specifika a že ženy jsou vesměs (už od přírody) komunikativnější než muži a proto vznikl problém ,o kterém jsi psala.
Myslím,že může nastat vzácná kombinace -hodně komunikativní muž (;o) a hodně (nebo spíš v normě ;o))komunikativní žena a problém může být na světě-všeho moc taky škodí - myslím si,že "ukecaná" manželství nebo partnerství musí být dříve či později únavná,jak pro partnery samé,tak třeba i pro okolí.
 Kateřina, 32, 3 dcery 
  • 

Re: Re: Co když je komunikace přespříliš... 

(13.12.2002 7:29:15)
Jájo a Petro,

na rozdíl od Vás si myslím, že nadměrná komunikativnost je spíše obrovskou výhodou - já, můj manžel i holky (vždy už v roce celkem plynně mluvily) celý den prakticky pusu nezavřeme a to spolu mluvíme ještě navíc podstatně vyšší rychlostí než je obvyklé.

S manželem jsme spolu skoro 13 let a žádné problémy nám naše "ukecanost" nepřináší spíše opravdu naopak. Takže v tom to asi nebude.

Spíše bych viděla problém v tom, když se jeden (nebo oba) z partnerů vyžívá v pitvání případných vztahových problémů. Pak se snadno udělá problém i z toho, kde vlastně žádný není.

 Jája 
  • 

Re: Re: Re: Co když je komunikace přespříliš... 

(13.12.2002 15:10:05)
Kateřino,
já si myslím,že těch hóóódně ukecaných párů bude hóóódně málo.A určitě to neznamená,že by nějaké procento z této skupiny nemohlo žít v pohodě a vyhovovat jim to ;o)
Jen mám tu zkušenost,že přílišná přehršel komunikace je obecně únavnější - komunikace ,aby byla úspěšná (a ne patologická), vyžaduje velkou pozornost,respektování a často i obratnost (ve vyjadřování,pochopení,empatie atd.)...
A pokud jde o komunikaci permanentní,tak toho musí mít většina lidí až nad hlavu...
 Helena Souchová 


Re: Co když je komunikace přespříliš... 

(13.12.2002 16:51:15)
To se nesmíš divit, my ženy rádi řešíme problémy tak, že o nich hodně a dlouho mluvíme, muži většinou dělají, že poslouchají, nebo zdrhnou. Ale když jsou partnery dvě ženy, to si nedovedu vůbec představit. Myslím když začnou obě o něčem diskutovat, to pak asi nemá konce:)
 Anelie 
  • 

Nejde o děti? 

(13.12.2002 15:01:44)
Četla jsem pozorně tvůj příspěvek, protože jsem prožila velkou krizi manželství právě kvůli komunikaci, vlastně nekomunikování. Je to dané podle mě povahami, ale je tam jeden rozdíl mezi tebou a tvým mužem - on má z minulého svazku děti, ty ne. Je asi snazší vyrovnat se s rozpadem svazku bez dětí,ať už je to manželství nebo ne. Můžeš mít vyrovnajší vztah s někým s kým se sice vídáš, ale kdybys nechtěla, nemusí už pro tebe do smrti existovat, než s tím, s kým jsi svázaná dětmi ať chceš nebo nechceš a rozpad takové rodiny asi i partner považuje za větší selhání než se prostě s někým rozejít. Ale je to jen můj názor, může to být úplně jinak.
 Marie, dve male deti 
  • 

S detmi je to uplne jine 

(16.12.2002 14:15:44)
Ja jsem toho nazoru, ze deti tak trochu zmeni ten idylicky vztah na neustaly kolotoc a vyzaduji si mnoho casu a energie, takze pokud jsou doma male deti, partnerum nezustava mnoho casu ani energie na prijemne popovidani. To muze byt treba problemem, proc jeden z partneru zacina komunikovat spis s nekym mimo rodiny.
 Sosan 
  • 

Samoopravovací mechanismus 

(15.12.2002 12:59:33)
Pro udržení dlouhodobého vztahu je rozhodující, zda ve vztahu existuje oboustranná snaha ten vztah zachovat. To znamená, že do jisté míry musí být vztah chápan jako hodnota sama o sobě, něco jako ta křesťanská "svátost manželství". To je rozdíl mezi žitím "vedle sebe" a "spolu". Manželství a rodina je do značné míry vaše dílo. Vkládáte mu svůj obsah. Podobně jako třeba Vánocům. Pokud Vánoce degradujete na velký úklid, shánění dárků v narvaných hypermarketech provázené stresem "co komu koupit" a následným finančním zruinováním, které finišuje snahou napéct co nejvíce cukroví (nejlépe někdy v noci, kdy už padáte na ústa) není divu, že se vám Vánoce zprotiví. Přitom je to vaše plná svoboda, jak Vánoce oslavíte, ale řada lidí si je takhle zkazí. Mnoho lidí pak Vánoce nesnáší, ba přímo nenávidí. Moderní názory na zbytečnost manželství vycházejí z podobného myšlenkového základu. Účelem manželství je vybudovat svojí rodinu jako prostředí, ve kterém se bude všem zůčastněným (partnerům + jejich dětem) příjemně žít (a např. i příjemně slavit ty Vánoce) a smyslem svatby pak vyjádření oboustranné snahy na tom domovu spolupracovat a neházet flintu do žita při prvním problému. Společná domácnost je jen velká příležitost a jak s ní naložíte je jen na vás. Pokud se vztahem začínáte, je možné si existenci tohoto "samoopravovacího mechanismu" ve vztahu ověřit. I když v období nejvyšší zamilovanosti to pro vás bude znamenat trochu přemáhání, zahrajte si takovou hru. Prostě svojí vyvolenou něčím záměrně naštvěte. Jestli se s vámi hned bude chtít rozejít, tedy ihned "vzdá partii vašeho vztahu", tak pozor. Bude tak patrně řešit i všechny budoucí problémy, pokud nebude hned po jejím. S takovou patrně skončíte jako hadr na smetáku a vztah stejně časem uvadne. Pokud srozumitelně vyjádří, co jí vadilo a bude to chtít nějak vyřešit (nebude hned vydírat rozchodem), tak je to OK.
 Ája. 21. týden 
  • 

Re: Samoopravovací mechanismus 

(15.12.2002 14:39:04)
Ahoj Sosane,

to jsi napsal moc hezky, souhlasím a chápu to taky tak.

Akorát s tím záměrným naštváním bych asi byla trochu opatrná - moc se mi nelíbí, když se lidi takhle navzájem "zkoušejí".

Spíš bych byla pro to dostat se s partnerem do nějaké opravdické situace, kdy to není až zas taková brnkačka a člověk si musí trochu hrábnout (třeba na pár dní pod širák do hor, jako vedoucí na dětský tábor), prostě kdy už člověk nemá dostatečnou kapacitu na to, aby se "dělal hezký" a ukáže se, jak se chová doopravdy.

Ale myslím, že ta společná domácnost je taky docela dobrý katalyzátor - to by bylo, aby dřív nebo později nepraskla voda nebo se neukázalo, že jsme zapomněli zaplatit inkaso :o)))
 sally 


Re: Samoopravovací mechanismus 

(15.12.2002 21:44:10)
Sosane, souhlasím téměř se vším, až na tu "hru"... přijde mi to vztahu nedůstojné.... a hlavně - je to první "lež" a první "podvod"... a ty do vztahu nepatří. Nedokážu si představit, že bych na milovaného člověka (= člověka, kterého si nesmírně vážím) šila nějaké "boudičky".
Jak tu někdo psal, zjistit, jak partner reaguje ve stresových situacích lze i jinak.

Mimochodem - nesouhlasím ani s tím žitím před svatbou spolu. I v něm se spoustě párů stane to, že on očekává, že po svatbě bude vše jako doposud (přečtěte si pár příspěvků o hádkách o peníze na mateřské - kdy on předpokládá, že nadále bude dávat jen půlku na nájem a půlku na jídlo, s tím, že žena a dítě mají vyjít za dva a půl tisíce mateřské - i s tou půlkou nájmu a tak dále), mezitím co ona, předpokládá, že svatbou se to změní (je neuvěřitelné, čemu všemu ženy dokáží věřit - od toho, že "přestane pít", až po to, že se vzdá svých koníčků a zájmů a bude 100% svého času trávit doma "hodnotným rodinným životem").... takže soužití před svatbou může být také zavádějící... to že někomu klape vztah, v kterém se skládají na podnájem a žijí si více méně svobodně neznamená, že bude klapat manželství.
 segra 
  • 

Re: Re: Samoopravovací mechanismus 

(16.12.2002 7:40:19)
Jako Aja i Sally, souhlasim se Sosanem az na tu "zkousku". Jednak mi to prijde nefer, a druhak myslim, ze kdyz spolu lide nejakou dobu jsou, tak situace, kdy je potreba neco resit, dohodnout se na necem kde ma kazdy jine priority atd. neni nutne vytvaret umele ;-) Obzvlast, kdyz uz spolu nejakou dobu i bydli.

Ad Sally:
>to že někomu klape vztah, v kterém se skládají
>na podnájem a žijí si více méně svobodně neznamená,
>že bude klapat manželství.
To sice ne, ale kdyz par zjisti, ze jim neklape ani to spolecne, dost svobodne bydleni, muzou si usetrit svatbu i rozvod. Popripade se mohou zkusit zamyslet nad tim, proc jim to neklape, a snazit se to vyresit, s vedomim, ze to oba delaji jeste stale "uplne dobrovolne" a ne jen proto, ze "kdyz uz se vzali, tak to nejak doklepou".

Navic, pokud Sosan argumentuje tim, ze podle toho "testu" pozna, jak bude druhy reagovat a resit/neresit problemy pozdeji - nelze vyloucit, ze ten druhy dle stejne logiky predpoklada "kdyz me ted schvalne nastval, jen aby videl, co to se mnou udela, tak me asi bude takhle schvalne provokovat i pozdeji".

Jeste me napada, pamatujete si na "Rychle sipy varuji: nevolejte zbytecne o pomoc"? Pokud na nekoho neco hraju, a on to zjisti, neni divu, kdyz me priste v podobne situaci nebere vazne.
 lLenka aVojtíšek 
  • 

nechce nás 

(18.1.2003 20:18:52)
Vdávala jsem se v 8 měsíci těhotenstvý již tenkrát mi něco našeptávalo že to nemám dělat.Neměla jsem hezké tehotenstvý protože manžel o dítě nestal prí to byla moje chyba.Doufala jsem že aš se narodí tak že změní názor a bude ho milovat ale to jsem se zmílila.Chová se k němu tak nějak chladně a pochová ho jen když musí .Mamka řiká že možná žárlí že se vše točí jee kolem malého ale jsou mu přece jen dva měsíce.Když jsem byla těhotná tak se semnou nemiloval že má udajně strach ale ted semnou taky nespí a to vypadám jako před těhotenstvím.Lituji že jsem si ho vzala.
 Riana 
  • 

Intuici neradno podceňovat 

(27.1.2004 12:12:19)
Zdravím Tě Leni
a vzpomínám si, že jsem dva měsíce před svatbou (před 10 lety) měla také pocit, že se - za něho -vdávat nemám. Žili sme v mém bytě půl roku a protože moje maminka je silně věřící, chtěla jsem mít "čisté svědomí" a soužití posvětit co nejdřív svatbou. Kdyby tohohle mého vnitřního tlaku nebylo, dala bych si načas a pustila ho k vodě. Teď to vím. Bylo mi 28let a s pocitem, že mi "ujíždí vlak", vzala jsem si svého nynějšího muže hlavně proto, že o mě konečně někdo stál. Hodně blbej důvod, že?
Náš osmiletý syn má "mužnější" chování než jeho otec, tj. umí říct, že mě má rád (dokonce miluje), umí pohladit, svěřit se, v jeho očkách lze spatřit něhu. Všechno tohle jeho otci chybí (v podstatě od počátku) a to je asi ten problém, proč pro mne nic moc neznamená. Že peníze domů nosí, nepije a nekouří a sem tam něco udělá - mám pocit, že je to můj brácha. Vnitřně vyhaslý, takový s prominutím "prďola" ve čtyřiceti. Nebo chci tak moc?!
Zdravím Riana
 Hanče 
  • 

Re: Když je blbec, tak jím i zůstane ! 

(13.7.2004 23:15:56)
Když je blbec, tak jím i zůstane ! Pozor, jde o to, umět to včs rozpoznat !!! Dle článků na téma spokojené manželství a jeho tajemství apod. se můžeme dočíst různé více či méně vědecké teorie a vzorce chování...,vedoucí ke šťastnému manželství. Upozorňuji : tyto vzorce chování, nebo správnou komunikaci lze se v dospělém věku jen horko těžko naučit. Souvisí to s názorem, že osobnost nelze v dospělosti převychovat. Nechtěla jsem konkrétně mluvit o chlapech, ale je to tak. Panebože, kdybych svým nynějším manželem tenkrát nebyla tak unešena, snad bych jej mohla hodnotit daleko střízlivěji. Když jsem se vdávala, imponovalo mi na něm zaprvé, že mě chce,potom že mě obdivuje,že se se mnou chlubí a že mě umí rozesmát. Tenkrát pracoval v modré košili a kravatě a jezdil služebním autem-to mi taky imponovalo. Poté jsem zhodnotila z jaké rodiny pochází - vyšel z toho dobře- matka učitelka otes sportovní funkcionář. No co jsem mohla ještě chtít? Vzali jsme se a během prvních dvou let manželství se nám narodily dvě děti. Jsou přesně rok a čtrnást dnů po sobě. Dovedete si ( nebo snad asi nedovedete)představit ten zápřah. Do té doby za svobodna jsem žila takovým spíše bohémským životem. Hrála jsem divadlo, velmi často jsem také chodila na různá představení ( jednu dobu až 5x týdně),chodila do klubů do kina- vedla jsem opravdu rušný společenský život. Po svatbě konec-utrum.100%doma tak trochu při vědomí ( způsobeno únavou)jsem trávila svůj život v bytě bez většího kontaktu s okolím. Manžel změnil práci a nastoupil do Hornbachu jako prodavač, takže pracoval a dosud pracuje dva dny po sobě od 8 do 21.00-přichází ve21.45 domů. Potom máý dva dny volna - z čehož je ten první den zcela nepoužitelný a protivný. Takže na všechno jsem a asi budu sama. Navždy. Ukázalo se záhy, že jsem si vzala nedospělého jedince, kterého kdybych mohla tak bych vyfackovala, snad bych tu jeho povahu z něho vytloukla. Takový mám z toho dneska pocit. Nejenomže je otřesný bordelář, že např. otevře skříňku, něco z toho vytáhne a nedá to zpět natož aby to po sobě zavřel. Řeknete si, no to snad nic není- jenomže logicky si vzpomeňte, kolikrát za den něco potřebujete, hledáte a něco přemísťujete. Dalo by se povídat minimálně o čtyřiceti věcech denně. Teď si zkuste představit náš byt potom, co je manžel dva dny doma. Ponožky a trenky v sedačce- klasika, pořád. Když příjde domů svléká se v obýváku a hází to v obýváku! přez křesla. Rád jí, proto mé iluze o tom, že když závodně lyžoval a něco zkrátka dělal - vzaly brzo za své. Nejenom že je líny někam jet! Je líny i něco vymyslet a velice podrážděně reaguje na mé návrhy. Neustále argumentuje penězi a přitom sedí(Pořád!) u televize nebo před počítačem, kde hraje hry.Budˇstřílečky nebo automobilové závody. Domlouvá se s 12-ti letým sousede a vzájemně si mění cédečka a zdá se že si dobře rozumějí....To by snad bylo obecně k jeho zvykům- nezvykům. Co jiného je však důležitější: Před svatbou jsem si nestačila všimnout(brali jsme se asi po 7mi měsících, kdy jsme bydleli už spolu, takže jeho rodiče jsme navštěvovali tak jednou do měsíce) Jaké vztahy a komunikační zvyklosti jsou běžné v jeho rodině. Zejména pak umezi jeho rodiči. Jeho otec je totiž bývalý volejbalista později a ještě dnes trenér druhé ligy azároven funkcionář. Přestože je již v důchodu a má 74 let, tak stále trénuje 3x týdně a každý víkend nebo alespoň neděli je na zápase buď jako trenér, nebo ho píská. Jeho otec nikdy nebyl výchovnou součástí rodiny! jeho manželka mu to tolerovala a předpokládám že ačkoliv jí to štvalo, tak si zvykla. Jeho táta je autoritářský a domů nosil peníze a rodinu finančně zabezpečil. Toť model rodiny mého manžela. Není se co divit, že když je manžel náhodou doma, výchovávat děti jemným, citlivým a hlavně trpělivým způsobem prostě neumí!!! Neustále se hádáme, on po dětech křičí, dává ultimata...prostě hrozné.A vymyslet pro ně nebo i neskromně troufám si říct taky pro mě, nějaký program volného dne - to bych chtěla asi příliš. Tak lehnout k televizi nebo učit syna hrát autíčka na PC to by snad po velkém přemáhánéí ještě šlo.Takže obnovovat lásku společným prožíváním výletů, či pouhou návštěvou kina je pro nás vysoký a nedosažitelný nadstandart, kterého se dočkávám tak jednou dvakrát za půl roku,, ne li zarok ( v případě toho kina).Štěstí možná je že nijak nepije, pivo ani jiný alkohol si nekupuje domů, do hospod nijak nechodí - výjimečně třeba z práce jednou za dva měsíce, přestal kouřit...teď jenom kyne a protivnatí. Je mu 33 ale duševně někdy devět a fyzicky tak 50. Závěrem: Sečteno podtrženo : Štastné manželství může být pouze za předpokladu, že člověk toho druhého dobře zná, ví přesně co od něj může očekávat a co ne, být s tím srozumněn a aby mu to vyhovovalo.Nejenom znát rodinu, ze které pochází, ale také její hodnoty, hierarchii, způsob života a vzájemné komunikace. To je asi jediný zaručený recept- prostě najít toho pravého!
 Ivče 
  • 

Re: Re: Když je blbec, tak jím i zůstane ! 

(14.7.2004 8:22:13)
Jo, Hanče, to mi mluvíš z duše, mám něco podobného, v bleděmodrém, jen tak trochu jiný odstín. A souhlasím s tebou že výběr partnera je maximálně důležitý, a jak tohle neklapne, je skoro marné zkoušet kde co, je to hrozná námaha, frustrace a k ničemu to celkem nevede. Když se s někým nedomluvíš automaticky, nedomluvíš se, kdybys potila krev, a to hlavně jak jsi ta jediná z vás dvou, kdo o domluvu stojí.
Já doporučuju všem, aby se ve vztahu zaměřili na tom, jak se s partnerem cítí. Ne ve chvíli toho úžasného sexu (ze mě se po pár letech manželství stala "sexuální loudilka", prostě to chci aspoň jednou za čtrnáct dní, možná i týdně, a to se nezvládá...(bývalo to samozřejmě s tím loudilství naopak, když se narodily děti, dokonce jsem se skoro léčila na poruchu, neměla jsem vůbec chuť (bodejť, bez babiček a příbuzných, podrážděná z jeho neutuchajícíhgo borderalismu (zvláštní je to křeslo v obýváku - náš trvalý spor, už jsem se lekla že máš toho mého - ponožky bývají ovšem častěji na zemi a trenýrky za jeho stranou postele, kam já jen tak nechodím, - tehdy mi tvrdil, že jsem podrážěná protože potřebuju víc sexu, já jemu naopak, že na sex v tom bordelu a při pomyšlení, co mě čeká udělat a s čím mi nepomůže nemám naprosto chuť, a z toho jsem podrážděná, že se o mě zajímá jen když má chuť na hrátky, a ne když ho žádám o pomoc nebo spolupráci).
Takže analyzovat si jak se cítíte v normálních a třeba taky i trochu krizových situacích, kdy každý chcete něco jiného. Pak nestačí, že vás má rád a chce vás (to mě taky okouzlilo - znak nízkého sebevědomí!!!). Účastnila jsem se pak s ním akcí, co mě vůbec nezajímaly, nebo mi nevadilo, že nejsou akce žádné - chyba!! Problémy jsem neřešíla, vždyť to nebylo zas tak zlé, nechtěla jsem vyvolávat hádky kvůli malichernostem (chyba!!život se skládá z malicherností!!!) a radši jsem se přizpůsobila, on ovšem nikdy (já to z lásky od něj ani nechtěla, vždyť přece můžu uhnout já...)
Ten vliv rodiny je taky pravda, otec manžela se neúčastnil rodinného života, jenže já nevěděla, že je to u nich běžné. Myslela jsem, že to je tím, že jsem na návštěvě, tak se nechce vměšovat. Tchyně s tchánem žili s jejími rodiči, a hospodařili i vařili odjakživa společně, takže tchán tam byl jaksi navíc, i když už pak zemřeli, protože to tam s tchýní většinou hospodařila zas švagrová. Občas si přišel pro jídlo a odnesl si ho k sobě do pokoje v patře. Měl spoustu zálib,jako lepení modelů a vážnou hudbu, nic s rodinou, dokonce ani k řešení problémů, které v té době byly hodně akutní a týkaly se jeho syna se nepřipojil, jako by to neexistovalo. S manželem si podle fotek v dětství hrál a učil ho lepit a lítat ty letadýlka, ale jak dospíval, nerozuměli si, máma ho přehnaně ochraňovala, je až moc hodná, všem poslouží, nic nevyžauje, nosí za všemi jídlo a když ji pošlou k šípku přinese zas jiné, po všech taky samozřejmě uklízí. A to je něco, co syny ovlivní tak, že nebudou jiní.
My spolu dodnes neumíme mluvit, on je jako jeho táta, od problémů si někam zalízá. Má svoje aktivity, děti na to občas bere, mě moc ne (když mě někdy vzal na sport, tak se mi tam absolutně nevěnoval, a já měla pocit, že si celý den vůbec nevzpomněl, že já a děti tam jsme, nepřišel za námi, ani se nepodíval naším směrem, ostatní hráči na manželky občas kývli nebo na chvíli přiběhli, on ne, a navíc tam byl problém kde nakojit, přebalit, dát děti spát, všichni (kromě něj) jsme se tam trápili, takže tohle "společné trávení rodinného času" jsem zavrhla, mrzelo mě to tam všechno ještě víc.
Takže, holky, vybírejte si ty, co vás nosí na rukou nejen když se jim chce, ale když vy to potřebujete, co mají podobný pohled nejen na světovou politiku, ale hlavně na to, co to například znamená pořádek v bytě (ten můj je schopen mi v místnosti plné poházených věcí, s linkou plnou nádobí (co se nevešlo je na zemi) a pobryndaným stolem tvrdit, že je přece uklizeno, vždyť je tady pořádek!!atd.
Jinak převýchova chlapa v tomto věku je marná, nezbývá než se přizpůsobit, nebo jej včas kompletně vyměnit. Ach jo! Neznáte nějakého solidního volného mužského?
 jarka 
  • 

pana 

(18.3.2007 16:31:42)
ja mam muze aten
 Wanillka 


Re: pana 

(19.6.2007 15:02:31)
:-)
 Zdenicka 09 


Nááádherně napsaný článek! 

(17.2.2011 13:25:59)
Synkovi je 14 měsíců, začínám si konečně nacházet přes den chvilky pro sebe a nemusím nikam spěchat. V takových chvílích začnete přemýšlet o věcích a vztazích kolem sebe. Má kamarádka se za měsíc po třetí vdává. Po třetí organizuje vše spojené se svatbou, vybírá prstýnky, šaty...
My s partnerem máme každý jednoho syna z předchozího vztahu a náš třetí nejmenší je opravdu NÁŠ :-D. Nejsme svoji a zatím to neplánujeme, i když s tím do budoucna počítáme. Myslím, že i tak jsme šťastni :-). Pro jistotu se zeptám večer své drahé polovičky ~t~~t~~t~~t~~t~~t~~t~~s~


Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.