| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Snažíme se dál 10 - Nemilujeme se

 Příspěvky 110 z 31 [Dalších 21 >>]
Zdenicka 09
17.2.2011 13:25:59
Synkovi je 14 měsíců, začínám si konečně nacházet přes den chvilky pro sebe a nemusím nikam spěchat. V takových chvílích začnete přemýšlet o věcích a vztazích kolem sebe. Má kamarádka se za měsíc po třetí vdává. Po třetí organizuje vše spojené se svatbou, vybírá prstýnky, šaty...
My s partnerem máme každý jednoho syna z předchozího vztahu a náš třetí nejmenší je opravdu NÁŠ :-D. Nejsme svoji a zatím to neplánujeme, i když s tím do budoucna počítáme. Myslím, že i tak jsme šťastni :-). Pro jistotu se zeptám večer své drahé polovičky ~t~~t~~t~~t~~t~~t~~t~~s~


Wanillka
19.6.2007 15:02:31
:-)
  • 
18.3.2007 16:31:42
ja mam muze aten
  • 
17.4.2006 16:17:56
JÁ NEVÍM,TROŠKU SE TED MEZI TÍM POTÁCÍM A NEVÍM KUDY KAM,JESTLI SI BUDEŠ CHTÍT POPOVÍDATTAK NAPIŠ IVA
Ivče
  • 
14.7.2004 8:22:13
Jo, Hanče, to mi mluvíš z duše, mám něco podobného, v bleděmodrém, jen tak trochu jiný odstín. A souhlasím s tebou že výběr partnera je maximálně důležitý, a jak tohle neklapne, je skoro marné zkoušet kde co, je to hrozná námaha, frustrace a k ničemu to celkem nevede. Když se s někým nedomluvíš automaticky, nedomluvíš se, kdybys potila krev, a to hlavně jak jsi ta jediná z vás dvou, kdo o domluvu stojí.
Já doporučuju všem, aby se ve vztahu zaměřili na tom, jak se s partnerem cítí. Ne ve chvíli toho úžasného sexu (ze mě se po pár letech manželství stala "sexuální loudilka", prostě to chci aspoň jednou za čtrnáct dní, možná i týdně, a to se nezvládá...(bývalo to samozřejmě s tím loudilství naopak, když se narodily děti, dokonce jsem se skoro léčila na poruchu, neměla jsem vůbec chuť (bodejť, bez babiček a příbuzných, podrážděná z jeho neutuchajícíhgo borderalismu (zvláštní je to křeslo v obýváku - náš trvalý spor, už jsem se lekla že máš toho mého - ponožky bývají ovšem častěji na zemi a trenýrky za jeho stranou postele, kam já jen tak nechodím, - tehdy mi tvrdil, že jsem podrážěná protože potřebuju víc sexu, já jemu naopak, že na sex v tom bordelu a při pomyšlení, co mě čeká udělat a s čím mi nepomůže nemám naprosto chuť, a z toho jsem podrážděná, že se o mě zajímá jen když má chuť na hrátky, a ne když ho žádám o pomoc nebo spolupráci).
Takže analyzovat si jak se cítíte v normálních a třeba taky i trochu krizových situacích, kdy každý chcete něco jiného. Pak nestačí, že vás má rád a chce vás (to mě taky okouzlilo - znak nízkého sebevědomí!!!). Účastnila jsem se pak s ním akcí, co mě vůbec nezajímaly, nebo mi nevadilo, že nejsou akce žádné - chyba!! Problémy jsem neřešíla, vždyť to nebylo zas tak zlé, nechtěla jsem vyvolávat hádky kvůli malichernostem (chyba!!život se skládá z malicherností!!!) a radši jsem se přizpůsobila, on ovšem nikdy (já to z lásky od něj ani nechtěla, vždyť přece můžu uhnout já...)
Ten vliv rodiny je taky pravda, otec manžela se neúčastnil rodinného života, jenže já nevěděla, že je to u nich běžné. Myslela jsem, že to je tím, že jsem na návštěvě, tak se nechce vměšovat. Tchyně s tchánem žili s jejími rodiči, a hospodařili i vařili odjakživa společně, takže tchán tam byl jaksi navíc, i když už pak zemřeli, protože to tam s tchýní většinou hospodařila zas švagrová. Občas si přišel pro jídlo a odnesl si ho k sobě do pokoje v patře. Měl spoustu zálib,jako lepení modelů a vážnou hudbu, nic s rodinou, dokonce ani k řešení problémů, které v té době byly hodně akutní a týkaly se jeho syna se nepřipojil, jako by to neexistovalo. S manželem si podle fotek v dětství hrál a učil ho lepit a lítat ty letadýlka, ale jak dospíval, nerozuměli si, máma ho přehnaně ochraňovala, je až moc hodná, všem poslouží, nic nevyžauje, nosí za všemi jídlo a když ji pošlou k šípku přinese zas jiné, po všech taky samozřejmě uklízí. A to je něco, co syny ovlivní tak, že nebudou jiní.
My spolu dodnes neumíme mluvit, on je jako jeho táta, od problémů si někam zalízá. Má svoje aktivity, děti na to občas bere, mě moc ne (když mě někdy vzal na sport, tak se mi tam absolutně nevěnoval, a já měla pocit, že si celý den vůbec nevzpomněl, že já a děti tam jsme, nepřišel za námi, ani se nepodíval naším směrem, ostatní hráči na manželky občas kývli nebo na chvíli přiběhli, on ne, a navíc tam byl problém kde nakojit, přebalit, dát děti spát, všichni (kromě něj) jsme se tam trápili, takže tohle "společné trávení rodinného času" jsem zavrhla, mrzelo mě to tam všechno ještě víc.
Takže, holky, vybírejte si ty, co vás nosí na rukou nejen když se jim chce, ale když vy to potřebujete, co mají podobný pohled nejen na světovou politiku, ale hlavně na to, co to například znamená pořádek v bytě (ten můj je schopen mi v místnosti plné poházených věcí, s linkou plnou nádobí (co se nevešlo je na zemi) a pobryndaným stolem tvrdit, že je přece uklizeno, vždyť je tady pořádek!!atd.
Jinak převýchova chlapa v tomto věku je marná, nezbývá než se přizpůsobit, nebo jej včas kompletně vyměnit. Ach jo! Neznáte nějakého solidního volného mužského?
Hanče
  • 
13.7.2004 23:15:56
Když je blbec, tak jím i zůstane ! Pozor, jde o to, umět to včs rozpoznat !!! Dle článků na téma spokojené manželství a jeho tajemství apod. se můžeme dočíst různé více či méně vědecké teorie a vzorce chování...,vedoucí ke šťastnému manželství. Upozorňuji : tyto vzorce chování, nebo správnou komunikaci lze se v dospělém věku jen horko těžko naučit. Souvisí to s názorem, že osobnost nelze v dospělosti převychovat. Nechtěla jsem konkrétně mluvit o chlapech, ale je to tak. Panebože, kdybych svým nynějším manželem tenkrát nebyla tak unešena, snad bych jej mohla hodnotit daleko střízlivěji. Když jsem se vdávala, imponovalo mi na něm zaprvé, že mě chce,potom že mě obdivuje,že se se mnou chlubí a že mě umí rozesmát. Tenkrát pracoval v modré košili a kravatě a jezdil služebním autem-to mi taky imponovalo. Poté jsem zhodnotila z jaké rodiny pochází - vyšel z toho dobře- matka učitelka otes sportovní funkcionář. No co jsem mohla ještě chtít? Vzali jsme se a během prvních dvou let manželství se nám narodily dvě děti. Jsou přesně rok a čtrnást dnů po sobě. Dovedete si ( nebo snad asi nedovedete)představit ten zápřah. Do té doby za svobodna jsem žila takovým spíše bohémským životem. Hrála jsem divadlo, velmi často jsem také chodila na různá představení ( jednu dobu až 5x týdně),chodila do klubů do kina- vedla jsem opravdu rušný společenský život. Po svatbě konec-utrum.100%doma tak trochu při vědomí ( způsobeno únavou)jsem trávila svůj život v bytě bez většího kontaktu s okolím. Manžel změnil práci a nastoupil do Hornbachu jako prodavač, takže pracoval a dosud pracuje dva dny po sobě od 8 do 21.00-přichází ve21.45 domů. Potom máý dva dny volna - z čehož je ten první den zcela nepoužitelný a protivný. Takže na všechno jsem a asi budu sama. Navždy. Ukázalo se záhy, že jsem si vzala nedospělého jedince, kterého kdybych mohla tak bych vyfackovala, snad bych tu jeho povahu z něho vytloukla. Takový mám z toho dneska pocit. Nejenomže je otřesný bordelář, že např. otevře skříňku, něco z toho vytáhne a nedá to zpět natož aby to po sobě zavřel. Řeknete si, no to snad nic není- jenomže logicky si vzpomeňte, kolikrát za den něco potřebujete, hledáte a něco přemísťujete. Dalo by se povídat minimálně o čtyřiceti věcech denně. Teď si zkuste představit náš byt potom, co je manžel dva dny doma. Ponožky a trenky v sedačce- klasika, pořád. Když příjde domů svléká se v obýváku a hází to v obýváku! přez křesla. Rád jí, proto mé iluze o tom, že když závodně lyžoval a něco zkrátka dělal - vzaly brzo za své. Nejenom že je líny někam jet! Je líny i něco vymyslet a velice podrážděně reaguje na mé návrhy. Neustále argumentuje penězi a přitom sedí(Pořád!) u televize nebo před počítačem, kde hraje hry.Budˇstřílečky nebo automobilové závody. Domlouvá se s 12-ti letým sousede a vzájemně si mění cédečka a zdá se že si dobře rozumějí....To by snad bylo obecně k jeho zvykům- nezvykům. Co jiného je však důležitější: Před svatbou jsem si nestačila všimnout(brali jsme se asi po 7mi měsících, kdy jsme bydleli už spolu, takže jeho rodiče jsme navštěvovali tak jednou do měsíce) Jaké vztahy a komunikační zvyklosti jsou běžné v jeho rodině. Zejména pak umezi jeho rodiči. Jeho otec je totiž bývalý volejbalista později a ještě dnes trenér druhé ligy azároven funkcionář. Přestože je již v důchodu a má 74 let, tak stále trénuje 3x týdně a každý víkend nebo alespoň neděli je na zápase buď jako trenér, nebo ho píská. Jeho otec nikdy nebyl výchovnou součástí rodiny! jeho manželka mu to tolerovala a předpokládám že ačkoliv jí to štvalo, tak si zvykla. Jeho táta je autoritářský a domů nosil peníze a rodinu finančně zabezpečil. Toť model rodiny mého manžela. Není se co divit, že když je manžel náhodou doma, výchovávat děti jemným, citlivým a hlavně trpělivým způsobem prostě neumí!!! Neustále se hádáme, on po dětech křičí, dává ultimata...prostě hrozné.A vymyslet pro ně nebo i neskromně troufám si říct taky pro mě, nějaký program volného dne - to bych chtěla asi příliš. Tak lehnout k televizi nebo učit syna hrát autíčka na PC to by snad po velkém přemáhánéí ještě šlo.Takže obnovovat lásku společným prožíváním výletů, či pouhou návštěvou kina je pro nás vysoký a nedosažitelný nadstandart, kterého se dočkávám tak jednou dvakrát za půl roku,, ne li zarok ( v případě toho kina).Štěstí možná je že nijak nepije, pivo ani jiný alkohol si nekupuje domů, do hospod nijak nechodí - výjimečně třeba z práce jednou za dva měsíce, přestal kouřit...teď jenom kyne a protivnatí. Je mu 33 ale duševně někdy devět a fyzicky tak 50. Závěrem: Sečteno podtrženo : Štastné manželství může být pouze za předpokladu, že člověk toho druhého dobře zná, ví přesně co od něj může očekávat a co ne, být s tím srozumněn a aby mu to vyhovovalo.Nejenom znát rodinu, ze které pochází, ale také její hodnoty, hierarchii, způsob života a vzájemné komunikace. To je asi jediný zaručený recept- prostě najít toho pravého!
Riana
  • 
27.1.2004 12:12:19
Zdravím Tě Leni
a vzpomínám si, že jsem dva měsíce před svatbou (před 10 lety) měla také pocit, že se - za něho -vdávat nemám. Žili sme v mém bytě půl roku a protože moje maminka je silně věřící, chtěla jsem mít "čisté svědomí" a soužití posvětit co nejdřív svatbou. Kdyby tohohle mého vnitřního tlaku nebylo, dala bych si načas a pustila ho k vodě. Teď to vím. Bylo mi 28let a s pocitem, že mi "ujíždí vlak", vzala jsem si svého nynějšího muže hlavně proto, že o mě konečně někdo stál. Hodně blbej důvod, že?
Náš osmiletý syn má "mužnější" chování než jeho otec, tj. umí říct, že mě má rád (dokonce miluje), umí pohladit, svěřit se, v jeho očkách lze spatřit něhu. Všechno tohle jeho otci chybí (v podstatě od počátku) a to je asi ten problém, proč pro mne nic moc neznamená. Že peníze domů nosí, nepije a nekouří a sem tam něco udělá - mám pocit, že je to můj brácha. Vnitřně vyhaslý, takový s prominutím "prďola" ve čtyřiceti. Nebo chci tak moc?!
Zdravím Riana
lLenka aVojtíšek
  • 
18.1.2003 20:18:52
Vdávala jsem se v 8 měsíci těhotenstvý již tenkrát mi něco našeptávalo že to nemám dělat.Neměla jsem hezké tehotenstvý protože manžel o dítě nestal prí to byla moje chyba.Doufala jsem že aš se narodí tak že změní názor a bude ho milovat ale to jsem se zmílila.Chová se k němu tak nějak chladně a pochová ho jen když musí .Mamka řiká že možná žárlí že se vše točí jee kolem malého ale jsou mu přece jen dva měsíce.Když jsem byla těhotná tak se semnou nemiloval že má udajně strach ale ted semnou taky nespí a to vypadám jako před těhotenstvím.Lituji že jsem si ho vzala.
17.12.2002 12:19:55
S panem kolegou Plzákem souhlasím v mnohém už mnohá léta - máme stejné vzdělání a asi i velmi podobné zkušenosti z ordinace, ale s jeho "3S" souhlasit nemohu. Totiž:
1. úcta - pokud si někoho nevážím,nemohu s ním žít, ale vážím si mnoha lidí a nejsem si tak docela jist, mohl-li bych s nimi žít.
2. Soucit - snad jsem deformovám povoláním , ale soucítit mohu a musím s mnoha lidmi, ale s láskou to nemá nic společného, ba mohu mít i soucit s těmi, které doslova nenávidím, pokud se jim něco nestane zrovna v souboji se mnou.
3.Stýskat se mi může po čemkoli, po přátelích třeba,které jsem dlouho neviděl a neslyšel, nebo po mořské pláži, ale s láskou to přímo nesouvisí.
4. Starost möhu mít a určitě máme všichni o spoustu lidí, stačí se doslechnout nějaký nepříjemný drb o někom ze známých, ale to přeci není láska.
Já chápu ta "3S" jako nutnost pro to, aby spolu mohli dva lidé žít i když láska vyvanula. Bude to sice soužití jaksi hluché, ale pokud se neobjeví krajní nechuť nebo nenávist, lze tak žít - lépe řečeno, bez toho nelze udržet soužití. A po pravdě řečeno, po 15, 20 a více letech je partner, byť se láska ztratí, tak blízký příbuzný, že všechna 3S jsou jaksi samozřejmá a když dojde k rozvratu, stejně zůstávají někde v mozku zakódovaná. Myslím si tedy, že sama o sobě "3S" k zachování vztahu nestačí (na rozdíl od kolegy Plzáka).
Marie, dve male deti
  • 
16.12.2002 14:15:44
Ja jsem toho nazoru, ze deti tak trochu zmeni ten idylicky vztah na neustaly kolotoc a vyzaduji si mnoho casu a energie, takze pokud jsou doma male deti, partnerum nezustava mnoho casu ani energie na prijemne popovidani. To muze byt treba problemem, proc jeden z partneru zacina komunikovat spis s nekym mimo rodiny.
 Příspěvky 110 z 31 [Dalších 21 >>]

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.