Názory k článku Jak se dá zvládnout tolik bolesti?

Ne že bych byla bezcitná, pěkně jsem si u článku pobrečela, ale všechno co bych měla na srdci už tu bylo napsáno. Zajímá mě jedna technická věc: kdyby to bylo turné orchestru, je to jednoduché, ale co dělal zbytek tria v Kanadě?

Souhlasím s Kreditkou. Jasně že zákon je zákon, ale měl by existovat ještě nějaký střed mezi nedbalostí a vraždou. Něco jako neplánovaná vražda, protože když sedal za volant takhle zfetovanej, tak to bylo skoro stoprocentní, že někde někomu něco udělá :-( 5 let je hrozně málo, zvláště pokud již byl trestaný. Ach jo!

Koho Pán Bůh miluje, na toho ukládá svůj kříž... Viz příběh o Jobovi.
(Krom toho, že slabí ho neunesou.)

Jeden moudrý muž říkal něco v tom smyslu, že "oč víc si odtrpíme tady na Zemi, o to méně potom po smrti" (rozuměj očistec), takže někteří pak půjdou rovnou do nebe.

Z hlediska čisté logiky: Jetliže něčemu nerozumíš, tak to vůbec neznamená, že to nemá smysl.
A) Tvoje mozková (občas i emoční) kapacita to musí být schopna pobrat (není osobní navážka, já bych nedala teorie kvantové fyziky a Hawkingovy novinky jsou taky dost na hraně mé kapacity ap.)
B) V daném čase neznáme všechny okolnosti - sama máš možná tu zkušenost, že něco se "později hodilo", anebo jak se říká "všechno zlé je pro něco dobré" - ocenila´s třeba později, ale v době, kdy se Ti to dělo jsi byla bezmocná, vzteklá, plakala si... smysl to nedáválo. Něco nám "doklapne" nebo se dozvíme v životě později, něco se za našeho života už nestihne - věřící věří, že "to doklapne/pochopí" aneb všechny okolnosti se vyjeví po smrti - na věčnosti.

Možná sama máš zkušenost, že se někdo někdy choval divně, nerozuměla jsi mu, něco chtěl pomoct.... Mělas pocit, že Tě ten člověk až zneužívá v Tvé dobrotě... A pak ses o něm třeba dověděla pár věcí a viděla jsi ho v jiném světle...
Někdo je podivný, stěží se rozumně obleče, stěží zvládne domácnost, je divný v komunikaci... Ale má rodinu, nějak to funguje... A když se vyjeví střípky z jeho dětství, je dost s podivem, jak bravurně to vlastně zvládá (a že není nešťastný, deprivovaný, nežije sám, podivínsky, nic si neudělal, těší se z malých věcí všedního dne....)

S tím příběhem je to podobné - ale vůbec nechci zlehčovat tu hroznou BOLEST nebo hloubku, vůbec nic takového.

A na otázku některých stižených: "Proč se to stalo mně?" ("To přece není spravedlivé!!) - Ne, není. Ale je dobré se zamyslet "A kdyby se to stalo sousedovi, tak by to bylo spravedlivé?"

Nevíme, nerozumíme.
Myslím, že není nad to projevit svou účast skutkem, ach jak mě těšilo číst, že jim lidé nosili jídlo... Materiální, řeklo by se. Avšak TAK PRAKTICKÉ! Moudří to lidé bližní. Neboť těžké je se vůbec najíst...

Hodně sil a lásky všem!

To je problém - lidé utíkají, když nevědí, jak, co...
Např. jedna moje dobrá známá, nar. v 50. letech, hrozně hodná paní... měla problém s těl. postiženými, kteří začli po revoluci bydlet na stejném sídlišti. Problém tedy tkvěl v tom, že by jim strašně ráda pomohla - s čímkoli, moc je obdivuje, ale neví, jak s nimi - zda není blbé, když se na ně dívá, nebo když se na ně nedívá... PRotože nemá zkušenost jak, tak se tomu spíše vyhýbá.
Já se na ně dívám stejně jako na ostatní lidi na ulici - nečumákuju, ale dívám se okolo a když mě někdo nebo něco zaujme, pohled trvá něco déle... Dívám se zálibně třeba na starostlivou maminku se zdravým dítětem... Proč ne na starostlivého tatínka na vozíku.... Ne nadměrně, oni to poznají, když se člověk na ně usmějě
Ale mě potkalo to štěstí, že nejen že jsem mladší, ale taky jsem na přelomu dětství a puberty s lidmi s podtižením přišla do styku, mám zkušenosti, které mi nikdo nevezme, a spousta z nich je úúúplně normální, je s nimi sranda a ty vyhýbavé pohledy jim dobře nedělají.
Chci říct, že spousta lidí podobně prchá před bolestí, smutkem, ztrátou, smrtí, ostatně i z tak pozitivní záležuitosti jako je porod udělali hrozné mystery... Ale to jsou běžné součásti života, které se jen komunisti snažili zavřít za zdi - všechny ty velmi nemocné a umírající, domovy důchodců v okrajích měst, odkud se nikam pořádně nedostanou.... Všechny ty velké zavřené ústavy... Pak se není co divit, že lidé "neví, co s tím".
Kolik lidí si dnes není schopno nechat vyvrtat běžný kaz bez umrtvující injekce, kolik lidí je tak zbabělých, že svého věrného psa, kterýho mají od štěňátka a prožili s ním krásných 15 let není schopno doprovodit, když je to s ním špatné a nechají ho uspat... Na veterinu s ním pošlou někoho jiného.... Kolik lidí není schopno navštěvovat umírající příbuzné nebo pečovat o velmi nemocné/umírající (pra)rodiče... Velmi mnoho lidí se tomu vyhýbá, přitom je to obohacující zkušenost. Patří to k životu. A potud je to přirozené.
Smutné je, když umírá dítě, někdo mladý ap., ale toto také vždy bylo, jen lidé se k tomu stavěli jinak... Ta odvrácená ztrata to činí ještě horším - a právě těm nemocným - a velice obdobně těm, kteří jsou tím stiženi na duši.
Absence empatiie, s někým soucítit, prožít jeho příběh, nabídnout mu pomoc - už jen to, že ví, že může přijít, zavolat, zeptat se znamená často TOLIK.... Většina toho ani nikdy nevyužije (mě teda velmi potěší, když ano), ale to, že tu možnost mají, že tu je někdo, komu mohou zavolat, napsat, že v tom nejsou tak zcela sama jim dává sílu... přímo zázračnou.

Astrid tohle snad ani neni mozne, tolik snad ani nelze unest,co uz tomu panovi zbyva za radost? Takovou situaci si vubec nedovedu predstavit...ze to ten nahore-pokdu je-muze pripustit.