| Brusinka14 | 
 |
(29.11.2010 10:04:24)
Takovou situaci jsem nazažila, takže si ji zřejmě ani neumím představit. Mám zkušenost, že představy a později vlastní realita bývají odlišné. Mám ale zkušenost s odmítáním vyslechnout. Nejsem člověk, který by někoho pořád obtěžoval. Dostala jsem se však i do těžších situací a pak jsem potřebovala mluvit trochu déle. Setkala jsem se s odmítnutím. Dotyční měli jakýsi pocit, že by měli něco řešit, něco poradit, jako bych je hnala do nějakého kouta, a oni nevěděli, jak z něho ven. Chtěla jsem jen, aby mě vyslechli. Stačil by jeden člověk a jedenkrát.
|
| maw | 
|
(4.12.2010 11:10:01)
To je problém - lidé utíkají, když nevědí, jak, co...
Např. jedna moje dobrá známá, nar. v 50. letech, hrozně hodná paní... měla problém s těl. postiženými, kteří začli po revoluci bydlet na stejném sídlišti. Problém tedy tkvěl v tom, že by jim strašně ráda pomohla - s čímkoli, moc je obdivuje, ale neví, jak s nimi - zda není blbé, když se na ně dívá, nebo když se na ně nedívá... PRotože nemá zkušenost jak, tak se tomu spíše vyhýbá.
Já se na ně dívám stejně jako na ostatní lidi na ulici - nečumákuju, ale dívám se okolo a když mě někdo nebo něco zaujme, pohled trvá něco déle... Dívám se zálibně třeba na starostlivou maminku se zdravým dítětem... Proč ne na starostlivého tatínka na vozíku.... Ne nadměrně, oni to poznají, když se člověk na ně usmějě 
Ale mě potkalo to štěstí, že nejen že jsem mladší, ale taky jsem na přelomu dětství a puberty s lidmi s podtižením přišla do styku, mám zkušenosti, které mi nikdo nevezme, a spousta z nich je úúúplně normální, je s nimi sranda a ty vyhýbavé pohledy jim dobře nedělají.
Chci říct, že spousta lidí podobně prchá před bolestí, smutkem, ztrátou, smrtí, ostatně i z tak pozitivní záležuitosti jako je porod udělali hrozné mystery... Ale to jsou běžné součásti života, které se jen komunisti snažili zavřít za zdi - všechny ty velmi nemocné a umírající, domovy důchodců v okrajích měst, odkud se nikam pořádně nedostanou.... Všechny ty velké zavřené ústavy... Pak se není co divit, že lidé "neví, co s tím".
Kolik lidí si dnes není schopno nechat vyvrtat běžný kaz bez umrtvující injekce, kolik lidí je tak zbabělých, že svého věrného psa, kterýho mají od štěňátka a prožili s ním krásných 15 let není schopno doprovodit, když je to s ním špatné a nechají ho uspat... Na veterinu s ním pošlou někoho jiného.... Kolik lidí není schopno navštěvovat umírající příbuzné nebo pečovat o velmi nemocné/umírající (pra)rodiče... Velmi mnoho lidí se tomu vyhýbá, přitom je to obohacující zkušenost. Patří to k životu. A potud je to přirozené.
Smutné je, když umírá dítě, někdo mladý ap., ale toto také vždy bylo, jen lidé se k tomu stavěli jinak... Ta odvrácená ztrata to činí ještě horším - a právě těm nemocným - a velice obdobně těm, kteří jsou tím stiženi na duši.
Absence empatiie, s někým soucítit, prožít jeho příběh, nabídnout mu pomoc - už jen to, že ví, že může přijít, zavolat, zeptat se znamená často TOLIK.... Většina toho ani nikdy nevyužije (mě teda velmi potěší, když ano), ale to, že tu možnost mají, že tu je někdo, komu mohou zavolat, napsat, že v tom nejsou tak zcela sama jim dává sílu... přímo zázračnou.
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)