Názory k článku Dívčí svět očima výzkumu

Sama jsem naštěstí nic podobného nezažila, ale na střední škole jsme měli společný intr mimo jiné s baletkama. Přicházely do Prahy jako dost malé holky - tuším od páté třídy, tedy ve věku 10 let. Nikdy bych nevěřila, jak dokázaly být kruté - od vynucování si drobných služeb, přes braní peněz až po sexuální obtěžování ve sprchách. Přes naši snahu situace řešit - samy i s vychovatelkama - se to moc nelepšilo. Šikanované holky odmítaly jakoukoliv pomoc, a co hůř, připadalo jim to OK, a později ve všem pokračovaly, tentokrát v rolích trýznitelek - (vlastně stejně, jak se to traduje o vojně). Ovšem zvláštní bylo, že u těch starších se nic podobného nedělo. Zanechalo to ve mně zkušenost, že svojí dceru bych takhle malou prostě do světa nepustila ani za nic. A taky zjištění, že i nádherná křehká dívenka může být pěkná bestie...

to jste měla štěstí na chápavé matky.

Bohužel šikana na ZŠ u děvčat začíná být častější než u chlapců. Jako učitelka jsem ji také řešila. Nejvíce mne udivilo, že ty šikanující dívky, to jako ubližování nebraly. Vůbec si neuvědomovaly, že shazování věcí, posmívání a vyhrožování může být šikana. Co mne, ale nejvíc dostalo do kolen, byla reakce matky šikanující dívky. "Copak to je nějaká šikana? Vždyť ji nebije." Ano, ona ji nikdy neuhodila, jen se jí posmívala, vyhrožoval fyzickým násilím, shazovala, brala a ničila jí osobní věci. To prosím matce přišlo málo. Je to nebo není šikana? Ponechám na Vaší úvaze.
Jinak dívky umí šikanovat i chlapce.

Setkali jsme se s tím u starší dcery, začlo to poznenáhlu od školky (to rodič jen mávne rukou, maličkosti), postupně se to zhoršovalo, až měla dcera v neděli večer břichabol a bála se školy. Diskutovali jsme o tom milionkrát - radili jsme jí, aby se s těmi, co ji shazují, zesměšňují, přivolávají do kolektivu a ihned hlasitě odhánějí, nebavila. Aby je ignorovala. Metody dívek byly ale neuvěřitelně rafinované. Nikdo by to do nich neřekl, samostatně jsou to všechno prima holky. Dokonce se kamarádím s jejich maminkami! Dá se to těžko pochopit a vyprávět. Ve skupině se ale najednou začnou chovat jako stádečko a celkem tupě a odevzdaně poslouchají tu nejsilnější z nich.
Cítila jsem, že dcera nutně potřebuje naši podporu, vykašlala jsem se, že já budu nepopulární a maminky dívek pozvala na víno, vše jim vysvětlila. Když slyšely, co vyprávím, klesla jim brada "tohle že dělá moje dítě?" Nechtěly věřit. Těžko si to člověk představí, že její bezva dceraby mohla nalézt zalíbení v tom, někomu ubližovat, i když jen psychickým nátlakem.
Pomohla i paní učitelka, i když nepřímo, ale i tak jsem jí vděčná.
Maminky jsou velmi inteligentní, pochopily mně a doma s dcerami situaci probraly, POMOHLO TO!!

Já jsem si z toho vzala dvě věci:
- agresorovi se dá nějakým způsobem snad ubránit, ale nejhorší je ta mlčící a podporující většina. Která ví, ale nepomůže. Pokud se to prolomí tam, může to velice pomoci. V našem případě skvěle zafungovalo.
- není nic důležitějšího, než dopřát dítěti pocit bezpečí a postavit se za něj. Nemávejme rukou a čelme i nepříjemnostem. Bylo to docela těžké, ale dcera náš postoj odměnila svým "nadechnutím a narovnáním" a teď už snad nikomu nedovolí takové jednání.

Na základce jsem byla třídní outsider, byla jsem tichá, uzavřená a chytrá. Organizovanou šikanu jsem nezažila, byla jsem prostě ta jiná, moc se se mnou nikdo nebavil, posmívali se mi, případně mě odpálkovali, když jsem se k něčemu chtěla připojit. Na střední jsem to zkusila vzít od začátku do svých rukou,posměváčky jsem odpálkovala a hle - v prváku ze mě byla třídní hvězda a bavič, pak už jsem si nemusela nic dokazovat, tak jsem byla prostě normální holka. Souhlasím s tím, že je třeba učit děti tyto problémy řešit, učit je různé komunikační techniky a modely řešení problémových situací. Ideálně by měla rodina dodat dítěti dostatek lásky a sebedůvěry, škola má ovšem ve své moci dodat jim zas toto know-how.