Názory k článku Jak se chytí láska v síti

Ja hledam partnera uz skoro pet let, na internetu i mimo...a zatim nic. Zatim jsem zjistila, ze na seznamkach mi nejvic vadi takovy ten rychly podtext "ano, ne" - pokud ne, jako kdyby uz nebyl duvod se videt (a on neni). V beznem zivote proste vidam lidi, a bud neco vyplyne, nebo ne..
Vetsina tech schuzek pro me proste byla takovych "normalnich", nic moc. Proste jsem se sesla a popovidala si s nejakym clovekem, s malokterym podruhe...
Ale mam asi dva, tri, ctyri dobre kamarady, a i to je uspech - ted uz to mam v profilu rovnou dane - hledam pratele - a pak se uvidi.
Ale je pravda, ze mam na partnerstvi dost vysoke pozadavky - potrebuju v nem i duchovni stranku, no, a ono takovych muzu moc neni

Znám pěkných pár párů, kterým to klaplo - našli se online a dokonce je z toho jedno manželství. Takže určitě neodsuzuji - je to jen nová forma seznamky a já třeba díky internetu získala několik nových přátel na zájmových fórech.

Na stranu druhou vidím jako velký problém to první setkání, pomineme - li úchyláky (seznamování zmíněných lidí probíhalo na trochu jiné než klasicky uháněcí bázi), tak jsou tam určitě příšerné rozpaky apod...ale pokud si lidi sednou, je to pěkné.

Určitě důvěřuj ale prověřuj - jenže to je tak i mimo net...nebo ne?!

No, tak ja se s manzelem seznamila taky pres internet, pujcku jsem si vzala kvuli nemu a ted se rozvadim, mam dvouletou dceru, na ktreou nechce davat ani korunu a pujcku splacet taky nehodla... Takze hrpzi mi spise, ze prijdu o svuj vlastni byt. Takze je to jedno kvuli komu brat pujcku. Jinak na vazna a dlouhotrvajici seznameni pres net moc neverim, vetsina lidi v okoli, ale i z chatu, kam jsem chodila, co se davali dohromady uz se rozesli... Jinak noveho partnera si budu muset zacit hledat uz z toho duvodu, ze sama vse neutahnu. A vzhledem k tomu, ze jsem sama s malym ditetem a nemam zadne hlidani jina cesta nez internet mi k seznameni ani nezbyva...

Bylo to v roce 1999, kdy jsem se přestěhovala za prací do Prahy a začala objevovat Internet. Můj tehdejší přítel mi poradil, mrkni na mageo.cz, můžeš tam chatovat s lidma... Diskusní témata mě moc nezaujala, a tak jsem prošla seznam přihlášených uživatelů a oslovila jednoho s nickem mé oblíbené literární postavy. I on měl v té době vztah, jen jsme si tak povídali... pak mejlovali, za rok a něco se sešli u piva, pak zase asi až po půl roce... a pak se začli solidně kamarádit a cajdat s lahví vína po Šárce a Prokopském údolí. Oba naše tehdejší vztahy by se tak jako tak rozpadly, tenhle vznikl absolutně náhodou a trvá, nejsme sice sezdaní, ale druhé dítko už je na cestě...

Takže je to přecejen trošku jako s tím početím, nejlíp to jde, když se ti dva ani moc nesnaží... Ale znám i jiný příběh, kde bylo té zoufalé snahy až až, prostě všechny naděje upřené na internet... a vyšlo to. Určitě je to lepší než sedět doma s rukama v klíně .

K internetu jsem se dostala docela záhy po jeho rozšíření v ČR, tedy asi v roce 98. Bylo mi tehdy 18 a v té době v kinech běžel onen zmíněný kultovní film "Láska přes internet". Byla to přece romantika jak hrom, to musím taky zkusit, říkala jsem si.. A tak jsem to zkoušela. Psávali jsme si dlouho než jsme se sešli, někdy i půl roku. Byli to až na jednu výjimku docela milí kluci. Ale po první schůzce, maximálně po dvou nám bylo jasno, že to nebude ono. Nikdy nepřeskočila jiskra. Takto jsem se sešla možná 10x. Při posledním pokusu mi bylo asi 24. A pak jsem si řekla DOST!!! To nemá smysl. Nebudu tlačit na pilu, vždyť já vlastně nikoho nepotřebuji. Pak se objevili dva muži, které mi dohodilo okolí a ono to stejně nevyšlo. A tak roky pomalu ubíhaly s tím, že jsem měla okruh svých přátel, rodinu a hlavně časově náročnou práci. Pak mě to tu jednou přestalo všechno bavit, všeho jsem nechala a odjela na nějakou dobu na zkušenou do Irska. Tam jsem bydlela se svým bratrem a pár přáteli. Nicméně volný čas jsme trávili skoro všichni se svými notebooky a takto jsme byli ve spojení každý "se svým světem". V té době jsem čas trávila v rámci zdokonalování angličtiny nad tvorbou anglických titulků k jednomu seriálu. Měla jsem dokonce svého editora na překlepy. Postupně jsme se stali virtuálími přáteli a on mi pověděl svůj příběh, že je už hodně let šťastný se svou přítelkyní, kterou si našel přes internet na seznamce. Tak jsem zavzpomínala na své zkušenosti, před lety a najednou jsem dostala chuť to znovu zkusit. Vždyť člověk v cizině se vždycky cítí tak trochu osamělý. Byla jsem rozhodnutá neslevit ze svých požadavků na partnera. Teď si dám opravdu záležet, říkala jsem si. A vytvořila jsem si na doporučení účet na "ukazse.cz". Chodilo mi denně asi 80 nabídek na seznámení. Nejdříve jsem všem slušně odpovídala, že NE, ale při takové spoustě, jsem to pak už rázně omezovala a neodpovídala. Byly to většinou už od pohledu pro mě "zjevy" a nikdo mi nepadl do oka... po pár dnech jsem to tam vzdala. Ale pak jsem si vzpomněla na staré dobré lide.cz. Obnovila jsem tam svůj profil, který už pro dlouhodobou nečinnost byl zrušen. A ejhle, při prvním vyhledání kluků z okolí v přiměřeném věku na mě vykoukl roztomilý kluk, o necelé dva roky starší než já a prostě jsem se do těch jeho očí zamilovala snad dřív, než jsme se sešli. A že to bylo tentokrát na honem. Jela jsem totiž za týden domů do Čech na dovolenou a tak to bylo buď a nebo, ani jsme si nevyměnili pořádný e-mail, protože on byl v té době v Rakousku. Dnes už jsme spolu nějaký ten pátek, kvůli něj jsem úspíšila svůj návrat z Irska a věřím, že je to TEN PRAVÝ a NA CELÝ ŽIVOT!!! Takže milé dámy, nevzávejte to!!! Ono to fakt jednou vyjde!!!