Názory k článku Láska až za hrob

a je to stejné i když se ke smrti dostaneš mnohem blíž, umře ti dítě, táta... nějak to přežiješ a vyhrabeš se z toho, ale stejně nemáš jasno, co je potom, jaký to je a jestli je to úplnej konec nebo ne... já si pamatuju, že mi bylo asi sedm let, když mi došlo, že taky jednou umřu a bylo mi hrozně, pořád jsem na to myslela a strašně jsem se bála. Ne že bych se teď nebála, jenom si tak nějak říkám, že to tak prostě je a jednou to přijde a nic s tím nenadělám a je to součást bytí jako jiný věci. Takhle si to ale děti nedovedou říct a chtějí vědět víc a mají strach.
Proto je asi lepší je uklidnit a snažit se mluvit o tom v klidu. Já jsem pitrískovi řekla, aby si s tím nelámal hlavu, že to už bude velkej a budem spolu ještě hodně a hodně dlouho. Jinak ale je fakt lepší říct spíš pravdu než nějaký vymyšlenosti o nebíčku a podobně... to mi nějak nejde přes jazyk, já jsem zastánce toho bejt k dětem co možná nejpravdivější.

dojemné....

Dámy,
říká Vám něco kolektivní vědomí? Uvažovaly jste někdy, že myšlenky nejsou jenom ve Vaší hlavě? Že je to vlastně energie, která se motá všude kolem Vás, dobře přijímatelná pro ty ostatní? Že je to energie, která nezná hranic? Zřejmě ne, protože by jste nemohli tak zarputile trvat na svých představách, které jste ostatně pouze převzaly od někoho jiného, a pak se se zběsilostí člověku vlastní vrhli na ty druhé, jejichž představa vnímání světa by mohla narušit Váš tak těžce nabytý klid. PROSÍM, mozek máme na přemýšlení, ne na to, abychom si do něj zapisovali, co nám druzí tvrdí a snažili se potom do této obecné představy vměsnat.
Přeji Všem hodně svobodomyslnosti

Jsou věci mezi nebem a zemí. Popisované mluvení malého dítěte cizím jazykem patří určitě k zázrakům. Těžko říct, co to vlastně mělo znamenat. Bible popisuje několik případů, kdy lidé mluvili cizími jazyky, které předtím neovládali. Ale vždy to mělo jasný význam a účel.

Veve, jsem rada, ze alespon nekdo si sve pocity z detstvi pamatuje. Me se zda neuveritelne, ze je tu tolik prispevatelu, a kazdy jen hada, jake ma dite pocity. Ja vim, ze nevim, jake pocity muzou mit dalsi deti, ale jsem si jista, ze si pamatuju pocity sve.
Zajimalo by me, proc jsme to obe citily odlisne. Citila jsem, skoro bych rekla, ze jsem si pamatovala, ze jsem odnekud prisla. Mela jsem obcas takove stripky pameti, jako kdyz ti blikne vzpominka na sen, ale nez si uvedomis, coze se ti zdalo, tak to zapomenes.
Jenze Ty moje zablesky "pamatovani" neukazovaly, ze bych zila uz na zemi, spis jsem mela pocit, ze jsem prisla odnekud za vesmirem. Ze jsem byla vetsi nez cela zeme. Tam to proste bylo nejak uplne jinak. Myslim, ze tenkrat nemusela byt moje energie nutne v tele a proto jsem vnimala tu velikost.

Ty mi zase pripadas, ze jsi mela zkusenost s tim, ze uz jsi byla na zemi, a proto jsi Te smrt nevyvedla z miry...
Nevim, jestli jsi cetla i muj prispevek, kde jsem psala, jak jsem kazdy den o smrti odmalicka premyslela (zhruba od 3 let) a denne brecela, ale opravdu me to hodne deprimovalo a taky jsem na to prisla sama. Ale me to prislo jako, ze to je ten definitivni konec.