Šestileté děti se začínají zpravidla kromě ostatních věcí zajímat také o smrt. Pokládají otázky "Co se stane s člověkem, když zemře?" "Kde jsou lidé po smrti?" "Proč musíme umřít?" a podobné další záludnosti.
Jako správný rodič se nevyhýbám žádným tématům, ovšem úvaha mojí, tehdy šestileté, dcery mi vehnala do očí slzy.
Holčička: "Mami, já bych nechtěla, abys umřela".
Maminka: "Já vím, že ne. Taky bych nechtěla, abys umřela."
Holčička: "Mami, já se o tebe bojím. Co když se ti stane něco zlého?"
Maminka: "I já se o tebe bojím, sluníčko. Musíme na sebe proto dávat obě pozor, aby se nám nic nestalo. Musíme být na sebe opatrné. Slibuju ti, že budu na sebe dávat pozor."
Holčička: "Mami, já taky budu na sebe dávat pozor. Ale mami, stejně, kdybys měla umřít, radši bych umřela místo tebe."
Maminka: "Nechtěla bych, abys místo mě umřela."
Holčička "Ale mami, kdybych umřela já, tak ty můžeš mít s tatínkem ještě jiné dítě. Ale když umřeš ty, tak já už žádnou jinou maminku mít nebudu."
Argument jak hrom, po kterém už jsem se nezmohla na slova a brečela jak želva.