Názory k článku Veselé usínání

Líbí se mi vaše diskuse o jménu Kryštof. Náš syn - 3 měsíce - se tak jmenuje, protože jsem jméno pro naší starší - 3 roky - odjakživa chtěla po prababičce Karolína (bohužel ten nápad měla v současné době asi každá třetí maminka), tak teď byla řada na tatínkovi. Protože nebyl schopen nic vymyslet a všechny ostatní návrhy zavrhnul, zůstalo našemu malému pracovní jméno, první které mě napadlo když jsem zjistila, že jsem těhotná. Málokdo z rodiny má jasno jak malého oslovovat, ale malá Kája mu říká Pipoš - Pipůšek a my Kryfoš.
Jinak spaní v posteli neřeším. Také přišla doba kdy nechtěla malá být sama v postýlce a navíc jsme obě usínaly u nočního kojení, tak bývala hodně s námi v posteli. K druhým narozeninám dostala pokojíček i s velkou postelí - jako velká holka - a vzala to v pohodě. Někdy mívá nápad jestli jí "půjčím" naší postel a jde tam usnout, pak jí přenesem. Občas taky přijde k ránu k nám. Nebráním se tomu, jak tu psala ta babička, užívám si to, jsem šťastná, že cítím její dech a můžu jí držet za ruku, vždyť za pár let pro ni budu jen "trapná máma".

Ahoj Evko,

mas-li vanu, zkus vecerni plavani. Tj napustis plnou vanu, a 10-12 minut v ni dite rachas. Vozis na zadickach, na brisku, atd. Pro zacatek je dobre si sjednat domu nejakou instruktorku kojeneckeho plavani, aby ti ukazala, jak mimco bezpecne drzet. Je to skvela cinnost, libi se to diteti i rodici, a co vic, mimco se po tom krasne unavi, takze chrupe vytrvale. Z me zkusenosti od cca 19 do 24, pak do 3-4 do rana a pak az po seste. Pavlik na to sice nemusi takhle dobre zareagovat, ale treba to zabere.

Je dobře, že si tady mohou lidé vyměňovat názory. I v té knize může být mnoho pravdy a dobrých rad, ale u někoha se sejná rada ujme a u jiného nepomůže. Buďme rádi, že lidi nejsou mravenci nebo včely, které se, se svými vlastnostmi a předurčením již rodí. Nemám nic proti názorům a radám mladých, kteří si přebírají a upravují své zkušenosti od rodičů. Zajímavé by však byly názory babiček a dědečků nejen z domovů důchodců. Jejich zkušenosti by stály za srovnání, ti určitě přemýšlejí kde udělali chybu ve výchově, proč za mnohými jejich děti nepřijedou ani o svátcích kdy mají všichni volno a na nedostatek času se nejde vymlouvat. Je zajímavé, že každý rodič ve své výchově uplatňuje a upřednostňuje své názory a když zestárne tak přehodnocuje své vlastní postoje, názory a skutky a ptá se nebyl by ten můj syn či dcera ke mě ohleduplnější kdybych tenkrát byl spíše jinačí.

Ahoj Líbo,

četla jsem tvůj příspěvek. Mohu tě utvrdit, že nejsí jediná maminka, která má se svým broučkem takové "trápení". Já jsem malého kojila skoro do dvou let (měl potravinovou alergii, takže to bylo více než žádoucí). Už od malého miminka razantně odmítal spát v postýlce. Brečel a brečel.... Lépe řečeno řval a řval..... Takže jsem ho uspala u prsa, spícího položila do postýlky, po 10 minutách řev. Zkoušela jsem tvou uvedenou metodu nechat vyřvat, jenže když v postýlce hulákal skoro hodinu, tak jsem ho už déle nechat nechtěla. A to bylo každý večer. Takže jsem to vzdala a Martínek spí s námi v posteli. A to spal jako dudek. Když mu byl rok a půl, tak jsme se přestěhovali, dostal svoji velkou postel a začal spávat tam. Ale to mu vydrželo tak do dvou, do tří hodin ráno a potom mě volal - chtěl nakojit. Takže jsem pak taky bojkotovala a nechala ho spát dál u sebe. Ve dvou letech jsem mu poněkud radikálně utla mlíčko z prsíčka (alergie zmizela a už mě dost kousal). První dva večery řval jako tur, ale třetí večer už usnul i bez mlíka bez problému. a teď spinká někdy u nás, někdy ve své posteli, někdy se vzbudí na pití, někdy spí až do rána.... Volbu postele nechávám plně na něm - když chce do své, jde, když chce ke mě, tak ho nechám. Užívám si to, dlouho mu tohle tulení k mamině asi nevydrží :o)

Tak to je moje zkušenost :.)

Přeji hezký večer

Maruška

Článek jsem četla ze zvědavosti, co budu moci dělat, až bude můj syn větší, anebo co bych mohla či musela dělat, kdybych ho nenaučila spát pořádně už teď. Spával hrozně, budil se každou hodinu, vždycky děsný řev a pomohlo jen prso do pusy, já u toho usnula, ale protože mám bolalvá záda a chtěla jsem si lehnout pohodlněji, za chvíli jsem se vzbudia, odnesla ho do postýlky, no a za chvíli se to opakovalo.
Neustále jsem řešila, co s tím, jedni radili nechat vyřvat, jedni, že je ještě malý a musím mu vyhovět, když má hlad.
Hlad neměl, večer se vždycky naptráskal kaše, pak jsem ho ještě nakojila a on spal maximálně 2,5 hod, to byl nejdelší úsek a pak už to bylo jenom horší. Dovedete si představit, jak jsem byla unavená po 7 měsících takových nocí? (do 12 týdnů spal slušně) A když se někdy spletl a spal omylem třeba 3 hodiny v kuse, byla jsem ještě víc zmlácená. Pořád jsem si ale říkala, musím si ho užít, dokud je malinký a potřebuje mě a razantně odmítala všechny návrhy obsahující trochu tvrdší přístup.
Bylo mi ale jasné, že se to nedá vydržet donekonečna a že jednou přeteče číše a pak s tím budu muset nco udělat.
No, kapka přetekla. Můj miláček se rozhodl, že už se ani nenechá přenést do postýlky a jinak než přisátý k prsu spát nechtěl, z večera se budil tak 3x mezi osmou a půl desátou..pokaždé jsem ho musela nakojit, uhoupat, no pak už jsem si ho brala do postele. Děs, už jsem toho měla plné zuby. Vyvrcholilo to tím, když jsem se po jedné takové noci těšila, až ho dám spát na balkón a udělám si kafe a spoustu práce, která se mi tu vršila. Půl hodiny jsem ho uhoupávala, pak jsem naházela prádlo do pračky, udělala si to kafe, snědla jogurt - a vstával! Vyspaný, usměvavý....V tu chvíli jsem ho málem zakousla! No a ten den jsem si řekla A DOST!
Odstěhovali jsme se s manželem na zem do obýváku (už jsme to zkoušeli jednou, ale bez výsledku, jen jsem měla delší trasu k postýlce) a začli se známou kontrolní metodou (chodit po pěti minutách k plačícímu dítěti, ujistit se, že mu nic nechybí, položit, políbit, pohladit, ale trvat na tom, že se spí). První noc to trvalo s přestávkami 25 min., druhou deset a pak už jsme za ním ani nechodili, probudí se, sedmkrát houkne, pak chvilku mrčí a spí dál! Najednou v noci nekojím, až o půl páté ráno, to se pravidelně vbouzí. Už dvě noci jsem spala skoro nepřerušovaně!!! (budím se ze zvyku)
Nevím, jestli to tak rychle pochopil, nebo vycítil moje odhodlání, každopádně zabralo klasické "nechat vyřvat", proti čemuž jsem kdysi brojila. Všechny zkušenější matky mi tvrdily, že je to lepší takhle dřív, než začne rozum brát, že třeba ve dvou letech je to odnaučování těžší.
Asi mají pravdu, jsem zvědavá, co nás čeká, až bude větší, jsem ale ráda, že gros jsem zvládli teď (snad, je to týden!) a pak už doufám budenme jen dolaďovat.
P.S. kdyby to nepochopil tak rychle, asi bych na to neměla nervy a ustoupila mu, jsem dost měkká :)