Názory k článku Chudáci lháři

Fakt nevím, jinak mám na dětství idylické vzpomínky...možná jsem ji jen nechtěla zklamat. S mamkou mám bezvadný vztah...Jo, nakonec mě naučila plavat právě ona, o tři roky později na Orlíku.

Manko,
i když tě máma nebila, tak bych řekla, že ti prováděla mnohem horší věci. Jistě jsi v nitru věděla, proč to o tom plavání neříct. U nás by následovalo: "Jsi úplně pitomá, to si myslíš, že tě tam nechají utopit? Tak se neboj a plav! Taková ostuda a co si učitelka vůbec myslí, že si kvůli tomu budu brát volno? Jsou s tebou jenom problémy a přiděláváš práci!" A tak týden by na mě byla okatě naštvaná a vracela by se k tomu, schválně přede mnou by o tom mluvila s ostatními....

Já měla dvš velké lži. První - ve třeti třídě jsme chodili se školou na plavání, jako asi všichni. Já měla panickou hrůzu z vody, nic se mnou nenadělala instruktorka ani učitelka. Tak napsaly do notýsku mojí mamce, že se bojím a bylo by dobré, kdyby na pár hodin mohla jít se mnou, že bych se možná tolik nebála. Já (nevím poč, mamka mě nebila) jsem se to strašně bála doma ukázat. Takže jsem to neukázala. Jenže, bohužel, po 14 dnech mamka potkala mou učitelku, která se jí ptala, jestli tedy někdy pojede s námi. Máma o ničem nevěděla, evidentně si připadala jako naprostý idiot, že nic neví. Tudíž - přišla domů a prvně v životě jsem dostala šílený výprask páskem. Ke všemu, protože naši byli rozvedení, mi máma řekla, ať si sbalím věci, že půjdu ke svému prvnímu tátovi a jeho ženě (bydleli na stejném sídlišti). Brečela jsem šíleně, už jsem v předsíni stála s batohem na zádech a plyšákem v podpaží. Pak přišla domů má starší sestra a řekla, že když půjdu já, půjde i ona. Takže jsem zůstala doma. Nevím, jak daleko by máma tenkrát zašla, ale už při tom pláči jsem si umínila, že až půjdu druhý den ze školy, k tátovi se nevrátím a někam uteču.Z mého dnešního pohledu - já bych to svému synovi neudělala, myslím, že by to pro něj byl dost velký otřes. Já sice nepociťuji žádnou újmu, i o tom někdy normálně mluvíme a děláme si z toho legraci, ale jak říkám - já bych to svému dítěti neudělala.
Druhá lež - měla jsem několik dost špatných známek v žákovské knížce. Dlouho jsem ji neukázala, s tím, že učitelka ji má u sebe, pak jsem ji zase nemohla najít. Nakonec mě insiprovala spolužačka - v tašce ji praskl igelitový sáček s mlékem a všechno zničil. Dostala novou žákajdu, kam se samozřejmě staré známky nedopisovaly. Tak jsem to udělala taky - ne abych ji normálně třeba roztrhala a někde dál od domu vyhodila. Já sem si jí dala na kuchyňskou linku a polila jsem ji mlékem. Teprve potom jsem ji šla vyhodit ). Stejně se na ty známky přišlo a nic moc z toho nebylo, ale máma na tu moji "originální ztrátu" nikdy nepřišla. Až asi ve 20 letech jsem jí to řekla.
Sama lež samozřejmě nesnáším .,Naposled mi lhal syn (aspoň co vím), asi v 9 letech (teď je mu 12). Měl brát antibiotika na středoušní zánět. Pro děti se, bohužel, dělala i jako sirup. Syn od mala léky v sirupech nesnáší. Ale brát je musel. Tak si vymínil, že mu to nalejeme do odměrky a on to potom vypije sám v kuchyňském koutu, protože "se u toho hrozně šklebí". Bylo mi divné, že po sobě odměrku i vyplachuje. Tak jsem ho jednou pozorovala. Samozřejmě, každou dávku vylil do dřezu. Tak jsem mu řekla, že je mi to líto, že mi lhal. Měl to říct, třeba by nám lékař napsal něco v tabletách. Sem tam (po nějakou dobu - asi 14dnů) jsem mu to ve vhodném okamžiku připomněla. Hodně ho to mrzelo, je dost cíťa. Takže doufám, že si z toho vzal ponaučení. I když samozřejmě, nejsem zase takový idealista, abych si myslela, že mi nikdy už nezalže. Ale tajně doufám, že ne. Zvlášť kdyby šlo o nějakou vážnou věc.
Jejda, nějak jsem se rozepsala )

Tizi,
souhlasím.
Dospělý se navíc může vyhnout lhaní tím, že o některých věcech nemluví, na otázku nemusí odpovědět, může říct, že o tom a tom nechce mluvit. Dítě tohle nemůže.

Barčo,
kalhoty
U nás se zašpinění nebo dokonce zničení nějaké věci taky trestalo, ne tedy výpraskem, ale řečmi o prasatech, která si ničeho neváží a jenom přidělávají práci a k ničemu nejsou.
Já si zase pamatuju, jak jsem jednou dělala pokus s rostlinami, dala jsem bíle kvetoucí kytky do roztoku s červenou razítkovou barvou a sledovala, jak tu barvu nasávají a barví se narůžovo. Bylo to tehdy v nějakém časopise. Jenže se mi to povedlo zvrhnout na peřinu. Byla jsem naprosto v šoku, udělalo se mi špatně, zvracela jsem strachy a pak to tedy šla vyprat a ono to pustilo i ze sypku, akorát jsem tedy asi dvě noci spala v mokrém. Jak bych tehdy zdůvodnila razítkovou barvu v posteli, nevím, ale bála jsem se strašně. U dcery bych se tomu asi taky spíš smála. Dneska se ale už ničení oblečení a věcí neřeší, skoro nastal opačný extrém.