Názory k článku Chudáci lháři

Článek v pořádku - až ten závěr mě nadzvedl ze židle. Co vy, proboha, víte o tom, s čím se musí potýkat adoptivní rodiče??? Na souzení druhých jsem opravdu silně alergická!

No jo, "co řeknou lidi" bylo oblíbené i u nás. Šmankote, vždyž já jsem tohle slyšela i když jsem poslala z tábora domů nadrápaný pohled. "Co řekně pošťačka?".. Co by asi měla říkat.. má dělat svoji práci a nečíst cizí pohledy..

Přitom každý ví, že prase je k sežrání .

Za komunistů bylo "lepší" oblečení prakticky nesehnatelné, případně stálo tolik, že na něj běžné rodiny neměly peníze. Ale mámy měly zvyk ještě z války (a navíc byly vychované generací, která válku zažila), kdy taky nebyly věci, aby si spoustu věcí udělaly samy. A tak po večerech šily, přešívaly, háčkovaly a štrykovaly, aby jejich děti chodily alespoň jakž takž hezky oblečené. Proto se třeba zlobily, když dítko oblečení poničilo. Nedivím se, dalo jim hodně práce ho pořídit. Ostatně i za první republiky se oblečení rozlišovalo na "nedělní", popř. "školní" a "obyčejné na doma".

Když jsem měla dítě já, už se dalo starší oblečení koupit na burzách, které pořádaly školy, školy nebo svazy žen, kdy bylo ženským líto ještě pěkné oblečení vyhodit, ale zase ho nechtěly jen tak darovat, když třeba v rodině nebyly menší děti. Tam se dalo koupit oblečení za pár švesťáků. To tzv. "oblečení na ven" jsem tam nakupovala ráda a nebylo mi líto, když ho dítko umatlalo. Jednou za námi dělali přeložku železniční trati. Dítko přišlo ze školky, převléklo se do staršího a šlo si hrát s ostatními na složené pražce. Když se večer vrátilo domů, tak montér Tolja po dvanáctihodinové šichtě byl čistší! Ošacení skončilo v kotli, ten thér byl nevypratelný. Dítko jsem drbala solvínou po celém těle. A světe div se, moje dítko bylo jediné, které doma za to neskutečné umatlání nedostalo sekec.

To je těžký soudit. Možná ona maminka jenom nechce, aby její dítě chodilo domů pravidelně jako čuně a možná je to skutečně semetrika, která dítě nepřiměřeně dusí, případně skutečně bije.
Já osobně mám pocit, že děti vedu zlatou střední cestou, aby chápaly, že vyžehlené prádlo neroste zadarmo na stromě, ale zas aby neměly psotník, když se jednou za uherák stane nehoda. Ovšem jestli i ony to cítí jako zlatou střední cestu, to fakt neodhadnu, dokud dítě s dírou na zablácených kalhotách nepřijde. Jestli při úplně stejné výchově a přístupu přijde jedno dítě domů vysmáté, že nějaká ďoura ho nerozhodí a druhé dítě s depresí a hrůzou, že bude bito (byť mě by bít ho za to nenapadlo), to fakt úplně pod kontrolou mít nemůžu.
To, že dcerka přišla s podle mě přiměřenou reakcí - tedy smutná, ale ne hystericky ubrečená, to si nejsem úplně jistá, jestli je víc můj výchovný úspěch nebo víc klika, že ji spolužáci cestou domů nevynervovali strašením, jak určitě dostane šíleně nařezáno.
Ony jsou ty děti ještě takoví malí trumbelíni a kolikrát neumí objektivně vyhodnotit situaci.