Názory k článku Proč ženy na mateřské dovolené pijí III

Ahoj luci,právě jsem dočetla tvůj článek...
Jsi silná žena zvládáš spoustu věcí naráz,děti,práce,stres z hypotéky,každý měsíc se třepat jestli vyjdu... Kdo si to nezažil,neví...Celkem to chápu,že jsi utekla k alkoholu.Je kdykoliv po ruce,dá se u něj zapomenout-vypnout...Máš u mne obdiv,že o tom dokážeš mluvit a hlavně to řešit s odborníky.
Drží pěsti,zvládneš to!!!!!

Určitě to dobře dopadne, autorka je silná žena.

taky nežehlím. Můj milovaný manžel (v tomto ohledu prosím 100% bez ironie) mi koupil sušičku. Nejlepší kamarádka. Spolu s myčkou.
Vyperu, šoupnu do sušičky a pak pouze skládám. Žehlím jedině, když se ze sušičky nestihne vyndat včas a prádlo vychladne - pak je pomačkané. Jedině tehdy žehlím, trpím a nadávám si.

Samozřejmě, 80% mého okolí kritizuje mou lenost a vykládá, jak si práci vhodně zorganizovat a jak se dobře žehlí večer u televize. Já nevím jak vy, ale já raději film sleduji celý, nikoliv po očku, mezi žehlením a skládáním prádla.

Obecně jsem toho názoru, že spokojená matka/manželka, je taky výkonná matka. Frustrovaná nic nestíhá, je protivná, řve na děti i manžela... ano i tohle znám. Můj muž se snaží mi ulehčit, problém není ani tak v domácích pracech, jako v tom, že jsem stále s dětmi sama. Manžel chodí až večer a pak sedne k počítači a pokračuje v práci, abychom se měli lépe. Taky to nemá snadné, zvláště se mnou .

Můj problém je, že si jaksi pořád nemůžu najít takový relax, který by mě dostal do nálady. Já nepiju, protože mi to prostě nechutná. Letos v létě jsem si párkrát dala mojito, pila jsem poprvé po osmi letech. Nemám žádný relaxans, manžel si dá kafčo a cígo, zavře se na balkoně a je v poho, protože aspoň chvilku neslyší ty naše lumpíky, jak řádí. Já nepiji, nekouřím, kafe si vychutnám jenom v klidu, takže zase nic.

Ale dovedu si představit, jak by to se mnou vypadalo, kdyby mi taky chutnalo vínečko nebo pivo. Těch situací za den, kdy si sahám až na dno psychických rezerv, přibývá. Fakt mě, abstinenta, často napadne, že teď bych si dala skleničku a nohy na stůl.... i když vím, že by mi ta sklenička nechutnala.... Normálně to úplně bolestně vnímám, tu potřebu něco si dát.

Mi nejvíc pomáhá se vypovídat. Vyloženě si postěžovat na celičký svět, jak mě nikdo nemá rád, jak se nic nedaří.... vysypat to ze sebe a pak je líp. Aspoň na chvilku. Až si kolikrát říkám, že už musím být pro své kamarádky děsně otravná, jak si pořád stěžuji. Naštěstí jsou ve stejné situaci, jako já a chápou. Navzájem si nabízíme ramena na vyplakání. Zatím to stačí.

Už se těším/netěším do práce. Vypadnu z toho stereotypu, ale na druhou stranu se hrozím, jak to bude vypadat potom....

Napište někdo zkušenosti, jaké jsou první měsíce po návratu do zaměstnání z několikanásobné rodičovské dovolené

Budem na Vas vsetkych mysliet...

Ještě jsem chtěl napsat jednu věc.
Přemož se a vyříkej si to s manželem.

Můj pohled z chlapské strany:
Mě by to mrzelo (bylo by mi to hodně líto), kdyby manželka měla takové problémy a nesvěřila se mi (nebo málo důrazně).

Aby ti až bude pozdě neřekl: Já myslel, že si děláš legraci, když jsi mi to říkala.
Nevím možná je to ten typ co chce slyšet co nejmíň problémů (jako naši šéfové v práci).

Já když mám nějaký problém hrozně o něm přemýšlím a probírám všechny varianty řešení a reakcí člověka s kterým se musí problém vyřešit. Často i problém oddaluji co jen to jde. Kolikrát jsem zadumanej a není se mnou řeč. Až prostě už není vyhnutí.
Nakonec se to nějak vyřeší-buď to dopadne líp nebo hůř.

Ale vždycky je to pro mě velká úleva. Už na to nemusím myslet, nejsem z toho ve stresu atd.
Prostě mi spadne větší či menší kámen ze srdce.

To jsou takový ty rady, který každý stejně zná sám.

Ať ti to dobře dopadne.

Bob