taky nežehlím. Můj milovaný manžel (v tomto ohledu prosím 100% bez ironie
) mi koupil sušičku. Nejlepší kamarádka. Spolu s myčkou.
Vyperu, šoupnu do sušičky a pak pouze skládám. Žehlím jedině, když se ze sušičky nestihne vyndat včas a prádlo vychladne - pak je pomačkané. Jedině tehdy žehlím, trpím a nadávám si.
Samozřejmě, 80% mého okolí kritizuje mou lenost a vykládá, jak si práci vhodně zorganizovat a jak se dobře žehlí večer u televize. Já nevím jak vy, ale já raději film sleduji celý, nikoliv po očku, mezi žehlením a skládáním prádla.
Obecně jsem toho názoru, že spokojená matka/manželka, je taky výkonná matka. Frustrovaná nic nestíhá, je protivná, řve na děti i manžela... ano i tohle znám. Můj muž se snaží mi ulehčit, problém není ani tak v domácích pracech, jako v tom, že jsem stále s dětmi sama. Manžel chodí až večer a pak sedne k počítači a pokračuje v práci, abychom se měli lépe. Taky to nemá snadné, zvláště se mnou
.
Můj problém je, že si jaksi pořád nemůžu najít takový relax, který by mě dostal do nálady. Já nepiju, protože mi to prostě nechutná. Letos v létě jsem si párkrát dala mojito, pila jsem poprvé po osmi letech. Nemám žádný relaxans, manžel si dá kafčo a cígo, zavře se na balkoně a je v poho, protože aspoň chvilku neslyší ty naše lumpíky, jak řádí. Já nepiji, nekouřím, kafe si vychutnám jenom v klidu, takže zase nic.
Ale dovedu si představit, jak by to se mnou vypadalo, kdyby mi taky chutnalo vínečko nebo pivo. Těch situací za den, kdy si sahám až na dno psychických rezerv, přibývá. Fakt mě, abstinenta, často napadne, že teď bych si dala skleničku a nohy na stůl.... i když vím, že by mi ta sklenička nechutnala.... Normálně to úplně bolestně vnímám, tu potřebu něco si dát.
Mi nejvíc pomáhá se vypovídat. Vyloženě si postěžovat na celičký svět, jak mě nikdo nemá rád, jak se nic nedaří.... vysypat to ze sebe a pak je líp. Aspoň na chvilku. Až si kolikrát říkám, že už musím být pro své kamarádky děsně otravná, jak si pořád stěžuji. Naštěstí jsou ve stejné situaci, jako já a chápou. Navzájem si nabízíme ramena na vyplakání. Zatím to stačí.
Už se těším/netěším do práce. Vypadnu z toho stereotypu, ale na druhou stranu se hrozím, jak to bude vypadat potom....
Napište někdo zkušenosti, jaké jsou první měsíce po návratu do zaměstnání z několikanásobné rodičovské dovolené