Proč ženy na mateřské dovolené pijí III

Pomalu se to stává evergreenem. Před dvěma lety jsem se zde vypisovala ze svého problému, tedy popíjením na mateřské dovolené. O rok později se problém ještě malinko rozšířil, opět jsem napsala, jak svou situaci vnímám a byla zvědavá na Vaše reakce. Chtěla jsem varovat, na svém vlastním příběhu ukázat, jak snadno do "toho" lze spadnout. Nutno podotknout, že jsem naprosto přesně věděla a uvědomovala jsem si, že už alkohol nemám pod kontrolou. Vaše reakce byly různé. I přesto, že jsem napsala, že mě nic tak neuvolní, neuklidní a neudělá dobře, jako sklenka dobrého vína, ani čokoláda, ani cvičení, ani čtení chytrých knih, ani mátový čaj, setkala jsem se v mnoha případech s naprostým nepochopením. Článek jsem nepsala proto, že jsem chtěla slyšet "tak to my s manžílkem pijeme jednou týdně anebo vůbec, protože to nepotřebujeme, nás uvolní milování, zkus to." Ale efekt byl i opačný. Psaly ženy a dívky, které na tom byly podobně. Začaly pít na mateřské, pak se jim rozběhla kariéra, a protože byly velmi samostatné a musely toho hodně stíhat, bylo toho na ně moc a sáhly po sklence jako po nejrychlejším relaxu (mezi námi - popíjet se dá nejen u žehlení, ale i u luxování).

Abych připomněla svou situaci. Matka dvou dětí, osm a pět let. Manžel 400 km daleko. Hypotéka. Nutnost vydělávat a přivydělávat je na mých bedrech. Chci dětem dopřát kroužky a sporty, které bohužel nejsou zadarmo. Jsem na ně tedy v podstatě sama, což obnáší vstávat velmi brzy, zavézt je do školky a do ranní družiny, pak pilně pracovat bez oběda, nakoupit a vyzvednout syna jako posledního z družiny a dcerku ze školky. Dělat s nimi úkoly, chystat jim jídlo, číst jim alespoň dvacet minut denně, probírat s nimi jejich bolístky i úspěchy, to vše bez mužského elementu. Tolik fakta. Loni jsem si řekla, že vydržím nepít rok. Do Štědrého dne. Začala jsem cvičit, čistila jsem organismus a chtěla ten hnus dostat z těla. I přesto, že mě děti v životě neviděly motat se, i přes to, že jsem v práci neměla jedinou absenci, i přes to, že by si o mě nikdo neřekl, že jsem žena, která spadá do cílovky alkoholička, přes to všechno jsem splňovala - a bohužel splňuji - pár kritérií, která hovoří jasně. Na alkohol se těším. Zvyšuji dávky. Když začnu, nemohu přestat. Piji sama. Myslím, že tohle bohatě stačí …

Nepít se mi podařilo do léta. Bohužel - léto rovná se pivo. Tato vazba se ukázala natolik silnou, že jsem si dala letní pauzu a pila pivo téměř každý den. Neptejte se mě prosím, kolik. Přesně tolik, abych ráno nenadýchala žáden alkohol při potenciální policejní kontrole. Jsem přece zodpovědná matka (cynický smích). V září jsem přestala a opět naskočila na tvrdou abstinenci. Šlo to … až do jedné firemní akce. Na konci se nalévalo víno a já si připila. O ou. Přišlo silné bažení. A i když jsem to ten den vydržela, do týdne jsem si koupila víno a začala pít … A pak, došlo na má slova, kterými jsem končila své minulé psaní. Nutnost vyhledat odbornou pomoc. Nejprve jsem zašla k psycholožce, vyhlášené a velmi zkušené. Kámen úrazu viděla v tom, že jsem velmi zaměstnaná a nemám jedinou chvilku na odpočinek. Zcela po pravdě jsem jí řekla, že jsem si naposledy jen tak lehla a relaxovala někdy v srpnu. Můj životaběh je zkrátka zběsilý. Co říkala na alkohol? Uznala, že ještě nejsem zralá na protialkoholní léčebnu, ale slova "znáte teorii Jarka Nohavici o kopci?" byla naprosto jasná. Když popíjíme a jdeme nahoru, je to fajn. Ale nikdo neví, kde je jeho vrchol. A až ho dosáhne, pak je to pořádný sešup dolů. Doporučila mi okamžitou návštěvu psychiatra, což jsem také učinila. Ne, nebylo to kvůli antabusu, ten doopravdy nepotřebuji. Dostala jsem antidepresiva. Zkouším to pár dnů a je pravda, že jsem nejenom uvolněná, ale také ospalá. Všechno chce svou daň. Navíc - nesmím na ně pít. Takže … co bude dál? To sama nevím.

Proč vzniklo tohle psaní … i když někdo naprosto přesně ví, co dělá, kam se řítí a co mu hrozí, i když je dost inteligentní na to, aby si uvědomil, co vše se může stát, alkohol je silný soupeř. Ráda bych sem za rok napsala něco pozitivního. Třeba že už na něj nemám chuť …