Názory k článku Rok snažení, rok trápení

Molly,
tvoje články ve mně probudily pocity typu "Kdo chce kam, pomozme mu tam" a "Odvážnému štěstí přeje". Jsem jen na rozpacích, jak reagovat na těhotenství tvé mamky. Myslím, že přes její zdraví, vitalitu a optimismus jí dává příroda najevo, že něco není jaksi v pořádku, cítím z toho takový úkrok stranou z přirozené životní cesty.
Nechci se pouštět do nějaké kritiky, přemýšlím nad tím, proto nereaguji hned. Vím, že bych se mohla někoho dotknout, jen se mi z toho všeho tak nějak vytrácí přirozenost.
Můžeme poručit svému tělu, psychice, hormonům, lékařům? Máme kontrolu nad vším?

Tak první, co mě napadlo bylo "Proboha měřit a stresovat se od prvního měsíce snažení - proboha, vždyť to je koledování si o problémy!" Větu "Nemysli na to" nenávidím. Slyšela jsem ji za ty roky snad sto milionkrát. Přeci jen o dítě se snažíme od prosince 2002, takže to táhneme sedmý rok. Už ani nepočítám všechna IUI,AID,KET.... Jen IVF máme za sebou 4x (a jistě by jich bylo víc nemuset řešit problém s vyčerpanými finančními možnostmi). Po dítěti jsem toužila(a stále toužím) hodně, ale tak nějak vůbec uvažovat o tom, že by mohl být problém jsem začla asi po půl roce snažení. Pak přišlo období, na které opravdu nevzpomínám ráda. Neplodnost je skutečně běh na dlouhou trať a těžká zkouška pro oba partnery. Ale myslím si, že řešit ji takhle dopředu, je opravdu to nejhorší, co při plození potomstva můžeme udělat. Za těch více jak 6let jsem byla po IVF dvakrát těhotná - dvakrát jsme o dítě přišli. Nepřála bych to zažívat nikomu, ale bohužel děje se to - a děje se to spoustě lidí (a i horší věci) a když už se stanou nějak se s tím musíme porvat, ale proč hned myslet na to, že to bude i váš problém? Tou úpornou snahou od samého začátku přišel bludný kruh psychiky a neúspěchu při plození (záměrně nepíšu neplodnosti, protože o tu v tomhle případě vůbec jít nemusí) mnohem dřív, než by na něj došlo (nebo taky vůbec ne, protože třeba by se bez měření atd. povedlo dřív než by pisatelka stihla nakoupit první sérii testů). Jakmile člověk do toho kruhu úporné snahy a následných nezdarů jednou zapadne, pak už je cesta z něj opravdu hodně složitá.

Je to rok, co máme doma úžasnou holčičku, kterou jsme dostali do péče(adopce), když jí bylo půl ročku. Nenosila jsem ji v bříšku, neporodila jsem ji a nemohla jsem s ní být toho prvního půl roku jejího života -ale celou tu dobu jsem myslela na to, jaké to bude až se jednou toho děťátka z domečku dočkáme. Je poctivě odnošená v našich srdíčkách dřív než vůbec byla počatá a den, kdy jsme se o ní dozvěděli a mohli jsme ji poprvé vidět a pochovat, byl ten nejúžasnější v životě. Adopce byla to jediné, čeho jsem se držela, když bylo nejhůř a jsem ráda, že můžu říct, že nakonec adopce veškeré moje představy o tom, jak to bude jednou krásné, daleko překonala!

Omlouvám se za román, ale chtěla jsem říct, že jako dlouhodobá snažilka chápu ty stavy, kdy se opravdu nedá nemyslet. Ale taky si myslím, že na podobnou paniku je hned první snažící cyklus opravdu zbytečně brzy a může to nadělat jen zbytečné trable navíc. Bohužel jsem zažila i případ snažilky, která se zhroutila dřív než se vůbec dostala k první návštěvě centra asistované roprodukce. A vzhledem k těžkým depresím, které se pak musely léčit při hospitalizaci a léky..... - vlastní dítě s léky, které užívá je vyloučeno a na adopci v tomhle psychickém stavu se upínat taky nejde.

Takže buďme rády, dokud si dovedeme ulevit slzama do polštáře a přitom nepropadnout do psychické pasti, ze které už pak jde cesta ven jen hodně hodně těžko (jestli vůbec).

Myslím, že rok snažení o miminko ještě nic není. To se neoznačuje za neplodnost, tak proč to hned takhle hrotit. To je opravdu rychlá cesta k průšvihu. Mluvím z vlastní zkušenosti, my se snažili dva roky. První rok jsme to nechali čistě na přírodě a až pak začali s měřením bazální teploty atd. a svěřila jsem se gynekologovi. Pak se rozběhl kolotoč vyšetření (včetně spermiogramu). Ukončen byl 19. 9. 2007 - dva dny před plánovaným nástupem na laparoskopii vejcovodů. Ano, ano, byly tam - ty dvě nejkrásnější čárky na světě. Už 8 měsíců nesou jméno Barunka. Přeji všem snažilkám hodně síly, ono to fakt není jednoduché. Holky, nebojte, podaří se to!!!

No a chodila jsem k němu do Ovy něco přes rok, no možná rok a půl... Ale i přes to všechno jsem ráda, že k němu můžu chodit i nadále (i když teď už do klasické ambulance). Přece jen je machr

Chodila jsem a stále chodím k Jarošovi (asi ho taky znáš), laparku nedělá zdarma, ale zjistilo se při ní, že jsem měla zřejmě díky antikoncepci polycystické vaječníky, které mi znemožňovaly otěhotnět. Po zákroku jsem otěhotněla hned a pak to šlo jako po drátkách. Jen mě celkem mrzí, že s touto možností nepřišel dřív. Mohla jsem si ušetřit spoustu peněz....
Na druhou stranu, co člověk pro své mimi neudělá, že!?
Hodně štěstí!!!