Názory k článku Rok snažení, rok trápení

1. Můj optimismus. Nemyslím si, že můj optimismus před prvním IVF je nějak špatný, nevhodný či nenormální. Myslím, že většina žen, která do IVF jde, má stejný. Nemyslím si, že myšlenky typu "Stejně se to nepovede, třicet tisíc v háji, cítím to v kostech" moc nepřidají. A taky si myslím, že pokud tato žena po IVF neotěhotní, tak bude zklamaná stejně jako ta, která se těšila a věřila v úspěch.
Mám optimismus v otázce otěhotnění, ale narozdíl třeba od jiných mám pochybnosti v donošení. Spolu se mnou se snaží otěhotnět i moje mamka, první IVF neproběhlo, měli špatné vajíčka, druhé vyšlo, ale o miminko přišla ve dvacátém týdnu po amniocentéze (zdravému dítku odtekla plodová voda). Potřetí otěhotněla přirozeně, ale měla mimoděložní těhotenství. Jsem si vědoma všech těchto rizik a přesto optimisticky doufám u svého IVF v úspěch. Moje mamka, i přes tyto neúspěchy, doufá u svého dalšího IVF v totéž. Myslíš, že by neměla? Myslíš, že by se měla užírat obavami o tom, jak jí to zase nevyjde?

2. Adopce. Nevím, z čeho jsi vyčetla, že je mou touhou mít IHNED doma blonďaté dítko. Pod pojmem "půjdem ihned do adopce" si já představuji to, že zajdem spolu s manželem na příslušné úřady, vyplníme, co bude potřeba a vydáme se na cestu nekonečného čekání, papírování a kontrol. O adopci jsme s manželem už uvažovali, ale nakonec jsme se rozhodli, že si nejdřív zkusíme dítě vlastní (které se buď povede nebo nepovede) a pak buď zkusíme adopci ihned anebo uvidíme podle situace.

3. Pokora. Myslím, že pokorná jsem dost. Nikdy jsem se nezapojovala do diskuzí typu "No to je nádhera! Pořádně se tulínkuj a za dva týdny budeš mít na testu určitě //!!!" Zároveň jsem nikomu neukazovala své grafy (u mě to vlastně nebyly grafy, ale přímky), nikdy jsem se při zpožděné menstruaci nedívala na botičky a dudlíčky. Vím, jaká může být cesta k dítěti, ale nemyslím, že by ji moje optimistická nálada nějak změnila.

Já otěhotněla po 13 letech v době,kdy jsem se na všechno to bláznění a měření a léčení vykašlala.A máme už doma 2 krásky.Až nastane ten správnej čas,tak to přijde

Pisatelka zřejmě pozorovala poslední rok mě s jedním rozdílem. U nás spg navrhl lékař a partner ho zprvu vítal a když přišel den "D", odmítl na vyšetření jít. Že je pro něj nepřijatelné a nezkutečně ponižující. Strašně moc jsme se pohádali, málem jsme se rozešli. Rozhodli jsme, že na miminko nejspíš nejsme zralí a snažení odložíme na neurčito. Spala jsem s ním zpočátku s nechutí, ale postupně bylo vše odpuštěno a začali jsme nanovo. Po dvou měsících přišel sám, že vážně moc stojí o to, mít se mnou miminko a že nás objednal do CARu. Už na to nedošlo. čtrnáct dní na to jsem objevila //.

Dnes jsem v 13tt a jsme ten nejšťastnější pár pod sluncem.

Nenáviděla jsem rady typu "Nesmíte na to myslet" ale vážně to funguje!!!

Hodně štěstí všem!

Bravad, jak dlouho vydržíš nemyslet na růžového slona? Když víš, že na něj nemáš myslet? Několik měsíců?

Ondro ono to bude asi tím ,že za našich mladých let jsme tolik nečetli a víc si věřili.Dnešní mládež moc čte ,řeší a hlavně chce všechno pokud možno okamžitě ,a když to nedostane tak se hroutí.Zapomněli jsme je naučit ,že všechno má svůj čas.