Názory k článku Stěhujeme se. Co na to děti?

Stěhovali jsme se dvakrát, když jsem byla malá (6 let a 9 let). Problémy se začleněním do kolektivu v nové škole jsem neměla, asi i díky tomu že jsem dost společenský typ. Mě vždy před stěhováním zajímalo, zda s námi může jít i Čumáček (můj pes). Po ujištění rodičů, že Čumáček samozřejmě jde s námi, mi už stěhování bylo fuk.
Pak jsem se stěhovala do Prahy na kolej, pak na chvilku s manželem do podnájmu a pak do "vlastního" - to beru jako krásné stěhování

Stěhovali jsme se s rodiči do domku na vesnici, když jsem šla do první třídy, průšvih, já nebyla extra společenské dítě a ostatní se znali ze školky. Pamatuji si, že jsem dlouho neměla pocit, že tam patřím. Ale asi to nebyl problém jen stěhování, být extrovertnější, společenštější, bylo by to snazší.

V osmnácti na koleje do Brna, po škole čtyři podnájmy v rámci Brna - to ale problém nebyl - v novém místě se zorientuji rychle, u podnájmů se člověk tak nekotví a hlavně dospělí mají jiné možnosti a jiné měřítko vzdálenosti než děti - přátelé nejsou vázáni na místní školu, případně ulici, panelák nebo hřiště.
Taky dospělí mají rozumovou korekci a zdůvodní si, že chci "A"(jinou práci, jiný byt, dům) , musím akceptovat "B"(nové sousedy, jiný styl života, jiné dojíždění, ztráta některých kontaktů).

Po patnácti letech v Brně přišla velká změna - Praha podnájem a nakonec do vlastního za Prahu do domku - a musím říct, že tato dvě poslední stěhování, to byl nářez. Stěhovala jsem se vlastně "za manželovou prací", nerada, spíš v pozici "sám rád nakonec musel uznat". Tedy situace hodně podobná té dětské, ony to neiniciují, benefit z dětského pohledu žádný a negativ spousta (změna komunity, ztráta společenských kontaktů, nutnost vytvářet si nové návyky).

My se stěhovali ted nedávno z paneláku do domečku ve stejném městě jen na jiný konec a naše 3děti 10,5,2 to zvládli úplně v pohodě.Nejstarší se naučila dojíždídět do své školy,takže své kamarády neztratila a prostřední vozíme taky do stejné školky,sice je to s přestupama,ale proč to neudělat,když to jde a nejmladší chodí 1den do soukromé školky taky jinam a jelikož není auto,tak ráno je veselé.V domečku se děti adaptovali dřív jak např. můj manžel a kamarády už si taky našli.Asi hodně záleží i na povaze dětí.Já jako dítě jsem se s rodiči stěhovala každé 3roky a strašně těžce jsem to nesla tak jsem měla trochu obavu,ale moje děti se opravdu zaklimatizovali tak rychle,že jsem byla sama překvapená

My se stěhovali z centra města na sídliště, když mi bylo 11 let a bratrovi 13. Oba jsme to zvládli celkem dobře. Já jsem se moc bála nové školy (bratr už v té době chodil na osmileté gymnázium), ale byla jsem mile překvapená. Sídliště bylo celkem nové, takže děti ve škole byly zvyklé na nově příchozí. Hned jsem si našla kamarády, zlepšil se mi prospěch a do školy jsem se díky skvělým učitelům dokonce těšila. S kamarády ze starého bydliště jsem i nadále komunikovala a s jednou kamarádkou se vídám doteď. Po starém bytě si mi ale moc stýskalo ještě dlouhá léta. Stěhování bylo pro mě velká psychická zátěž, dlouho jsem s tím vyrovnávala. A když jsem se pak stěhovala od rodičů do nového bytu s přítelem, vyrovnala jsem se s tím daleko lépe, než jako dítě (a to jsem byla velkej závislák na rodičích). Podle mého názoru se děti (hlavně ty školního věku) vyrovnávají se změnou bydliště daleko hůř než dospělí.

Myslim, ze deti cele stehovani zvladnou lip, nez my dospeli. Stehovali jsme se behem ctyr mesicu 4x. Z jedne Evropske zeme do druhe a nakonec sem do Prahy, kde jsme se jeste stehovali 3x (z hotelu do bytu a nakonec do domu). Musim rict, ze nejhur jsem to snasela ja, deti (miminko a 4 lety kluk) byly naprosto v pohode (i kdyz v dobe stehovani obe dostaly nestovice). Predem jsme starsiho syna na celou situaci pripravovali, mluvili jsme o tom, co bude, a zvladl to na jednicku. Slzicky pri opousteni prvni zeme byly, syn tam prakticky vyrostl, ale casto si o ni povidame a jsme v kontaktu se starymi prateli. Ted je jiz v nove skole, ma nove kamarady a jsme usazeni (nez se zase za par let budeme stehovat). P.S. Kdyz dorazily nase veci, tak kluci meli Vanoce. Behem ctyr mesicu, kdyz jsme zili doslova ze 3 kufru, nevideli vetsinu svych hracek a radosti nevedeli, co delat.