Názory k článku Stěhujeme se. Co na to děti?

To je hezké, nás vánoce teprve čekají.
Máme v ČR krásný nový dům se spoustou hraček a už 3m. žijeme v Německu tak nějak "provizorně".
Je mi kolikrát hodně ouvej, ale pro děti (4 a 6 let - do Zš nestihl nastoupit) je to veliké dobrodružství. Tak jak měl starší doma maxi problém s jakoukoli adaptabilitou, tak ne jen, že vše proběhlo v pohodě, ale je tu dokonce spokojený.Teda až na těch prvních 14 dnů kdy nutně potřeboval své PC.
Mohu jen potvrdit, že dnešní děti to v dnešní době zvládají lépe.V našich časech bylo vše tak nějak zakonzervováno.Stěhování za prací je tu normální a z toho plyne i fak, že kolektiv není nikdy uzavžřen a role v něm nejsou definitivní.

souhlasím s názory ostatních, děti jsou na změny velmi citlivé. Někdy se tomu člověk ale nevyhne a moje osobní zkušenost říká, že to problém být nemusí. V 5 letech jsem se stěhovala s rodiči a bratrem z Prahy do Moskvy, kde jsem nejprve chodila 4 roky do české školy. Pak po jednom roce stráveném v ruské škole jsme se vraceli zase zpátky do Prahy, nastupovala jsem tedy do šesté třídy ZŠ. I když jsem samozřejmě byla trochu "za exota", nikdy jsem to nepociťovala jako problém. Třída mě přijala, našla jsem si kamarády. Ráda bych tedy trochu uklidnila ty, které nějaké stěhování s dětmi čeká a mají z toho obavu. Hodně záleží na konkrétním dítěti a hlavně na nás, rodičích. Moji rodiče pro mě vždycky vytvářeli perfektní zázemí a doma jsem byla tam, kde byli oni.

v květnu jsme se stěhovali z měnšího bytu do většího,máme nyní 4 letého syna a chtěla jsem,aby měl stejnou školku,takže jsme hledali větší byt v okolí starého bydliště a měli jsme štěstí,školku jsme nechali stejnou,i když to máme teď dál,ale pořád se to dá zvládnout.Byt máme nově zrekonstruovanej,vše nové,jen dětský pokojík jsme nechali stejný a přesto synovi trvalo hodně dlouho než si zvyknul,v podstatě až teď se tu cítí doma,předtím se mě pořád ptal,kdy už půjdem domů nebo po návratu z dovolené brečel,že chce do "starýho bytu",bylo to náročný,ale i pro mě,změny taky nemám ráda a taky mi dlouho trvalo,než jsem se tu cítila doma,ono se to nezdá,ale je to velký stres pro všechny,i pro naší 12 letou fenku,která si nezvykla doteď:-( a strašně štěká,když je doma sama.Protože tu byl kravál,když se rekonstruovalo,tak se sousedy taky nic moc vztahy,jsou tu samý straousedlíci a náš "hlasitý"syn a štěkající pes k dobrým vztahům nepřidá.Pro mě to byla velká změna i tím,že v době,kdy jsme se stěhovali jsem krátce nastoupila po mateřské do práce,no nebylo to jednoduchý...12 let jsme bydleli v "bonbonku"kde jsme se všichni znali,prohodili vždycky pár slov,se sousedkama jsme si pravidelně "půjčovali"to co jsme zrovna zapoměli koupit(vajíčka,sůl,cibule...)a tady si neumim představit,že bych na někoho ze sousedů zazvonila:-(Až teď se tu cítím doma,jen to okolí mě mrzí

Tak přemýšlím, kolikrát jsme se stěhovali my. Rodiče bydlí odvždycky navždycky v domku v malém městě. Já jsem z domku odešla do Prahy, tam bydlela na koleji a ty byly různé (celkem 3), mezitím jsem bydlela v bytě s přítelem. Pak jsem se vdala a bydlela u tchánovců, narodilo se dítě. S dcerou jsme se stěhovali celkem 6x. Když chodila do školky, tak jsme vydrželi na jednom místě, po nástupu do školy to bylo 4x. Školu měnila jenom jednou, pak už jsem ji radši vozila, i když to bylo přes půl Prahy. Teď už jezdí sama, má to půl hodiny MHD. Myslím, že jsme celkem adaptabilní, mě stěhování bavilo, vždycky jsme si zařídili byt podle situace, poznávali okolí, bylo to fajn. Akorát dcera v okolí bydliště nikoho nezná, má kamarádky prostě "dál". Nikdy mi neřekla že by jí stěhování vadilo. Školu by ale měnit nechtěla. Teď bydlíme ve svým, tak se nám dál stěhovat nechce, ale uvažuju, že by ještě nějaká změna k lepšímu mohla nastat. Takže další stěhování.Koralka

No právě že to nebylo nezbytně nutné , kdyby bylo tak by jsme šli, Syn by to pp zvládl ale dcera je velká cíťa už od děctví, i školku zvádala hodně špatně, syn je z jiného těsta i když děti umí překvapit a mohli by být reakce úplně opačné něž předpolkádáme.